ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1188.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1188/2020-348
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, PhD., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy 1915, proti žalované A. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Bártovou, advokátkou se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 403/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 9 Co 192/2019-324, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 9 Co 192/2019-324, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 3. 2019, č. j. 17 C 403/2012-298, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (dále rovněž „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 17 C 403/2012-298, přikázal žalobci ze zaniklého společného jmění účastníků k úhradě nedoplatek jistiny závazku ve výši 77 817,78 Kč, vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. (výrok I). Dále přikázal každému z účastníků k úhradě 1/2 nedoplatku úroků z jistiny vzniklých ode dne jeho rozhodnutí na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. (výrok II). Ve výroku III uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu 286 589,46 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal finanční prostředky vedené na účtu č. XY u Komerční banky, a. s., ve výši -2 387,21 Kč a na účtu č. XY ve výši 6 055,43 Kč (výrok IV). Rozhodl také, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že manželství účastníků uzavřené 26. 2. 2005 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 2. 2009, č. j. 12 C 387/2008-9, který nabyl právní moci 20. 3. 2009, a k tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění manželů.
Nalézací soud zjistil, že součástí společného jmění manželů byl závazek vůči České spořitelně, a. s., vzniklý na základě smlouvy o úvěru č. 3833253823 uzavřené 10. 3. 2008, přičemž od zániku společného jmění bylo zaplaceno na dluh vyplývající z tohoto závazku 108 361,14 Kč, na základě čehož byl dluh splněn a zanikl.
Mezi účastníky bylo nesporné, že dluhy vzniklé na základě závazků tvořících společné jmění manželů plnil po zániku manželství ze svých výlučných prostředků žalobce. Z tohoto důvodu posoudil nalézací soud částku 108 361,14 Kč jakožto vnos žalobce z jeho výlučného majetku na společné jmění manželů.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY. Na úhradu dluhu vyplývajícího z tohoto závazku (na příslušný úvěrový účet) bylo doposud zasláno 387 000 Kč (takto vynaložené finanční prostředky posoudil soud prvního stupně jako vnos z výlučných prostředků žalobce na společné jmění manželů). Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně zbývalo doplatit na jistině tohoto dluhu 77 817,78 Kč, přičemž tuto částku přikázal k zaplacení žalobci.
Soud prvního stupně dále zohlednil, že záporný zůstatek na účtu žalované č. XY u Komerční banky, a. s., činil ke dni zániku společného jmění -2 387,21 Kč a zůstatek na účtu žalované č. XY vedeném u Komerční banky, a. s., činil ke dni zániku společného jmění 6 255,43 Kč.
Vypořádací podíl, který je povinna zaplatit žalovaná, stanovil nalézací soud ve výši 286 589,46 Kč, když zohlednil vnos žalobce na společné jmění manželů ve výši 108 361,14 Kč vynaložený na závazek vyplývající ze smlouvy č. 3833253823 uzavřené 10. 3. 2008 s Českou spořitelnou, a. s., vnos žalobce ve výši 387 000 Kč představující částku zaslanou na splnění dluhu vyplývajícího ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřenou 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., a částku 77 817,78 Kč představující výši dluhu ke dni rozhodnutí soudu vyplývajícího ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. Úroky, které k tomuto dluhu přirostou ode dne rozhodnutí soudu, přikázal k úhradě oběma účastníkům řízení, a to každému z nich jejich jednu polovinu.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 9 Co 192/2019-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku III, ve kterém jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu 204 428 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč splatných vždy do 25. dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně týkajících se zániku společného jmění manželů, finančních prostředků ve výši 108 361,14 Kč vynaložených žalobcem po zániku společného jmění manželů na splnění dluhu vyplývajícího ze smlouvy č. 3833253823 uzavřené 10. 3. 2008 s Českou spořitelnou, a. s. i zůstatků na účtech vedených na jméno žalované u Komerční banky, a. s.
Při vypořádání dluhu vyplývajícího ze závazku vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY, uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., vyšel z toho, že ke dni zániku společného jmění manželů zbývalo zaplatit na tomto dluhu 296 627 Kč. Uvedl, že tuto částku zaplatil žalobce tak, že ke dni rozhodnutí soudu mu zbývalo zaplatit 77 878 Kč.
Při stanovení vypořádacího podílu zohlednil vnos žalobce ve výši 108 361,14 Kč vynaložený na závazek vyplývající ze smlouvy č. 3833253823 uzavřené 10. 3. 2008 s Českou spořitelnou, a.s., a zůstatek dluhu vyplývajícího ze závazku vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., ke dni zániku společného jmění manželů ve výši 296 627 Kč. Dovodil, že žalobce zaplatil, resp. má zaplatit dluhy v celkové výši 404 988 Kč (108 361 Kč + 296 627 Kč), z toho jedna polovina připadající na žalovanou činí 202 494 Kč. K této částce je třeba přičíst částku 1 934 Kč představující jednu polovinu výše finanční prostředků žalované vedených ke dni zániku společného jmění na jejich účtech u Komerční banky, a.s. Na základě shora uvedeného uložil odvolací soud žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 204 428 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně nesouhlasí se způsobem vypořádání dluhu vyplývajícího ze závazku vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. Namítá, že odvolací soud u tohoto nesplaceného dluhu zohlednil pouze jistinu ke dni zániku společného jmění manželů (20. 3. 2009), výši jistiny ke dni 17. 12. 2018 a nedoplatek úroků přirostlých k dluhu v budoucnu vyplývajících z výše jistiny ke dni 17. 12. 2018. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014) se však podává, že by měla být při vypořádání dluhu tvořícího společné jmění manželů, který je plněn jedním z manželů po zániku společného jmění z jeho výlučných prostředků, zohledněna částka zahrnující nejen splátku jistiny, ale i splátky úroků. Odvolací soud však při výpočtu vypořádacího podílu nevzal v potaz úroky zaplacené žalobcem od 20. 3. 2009 do dne jeho rozhodnutí. V takovém případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poznamenává také, že odvolací soud považoval za doposud nezaplacenou jistinu dluhu částku 77 817,78 Kč. Tato částka však představovala výši jistiny dluhu ke dni 17. 12. 2018 jakožto dni rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.
Dále nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit vypořádací podíl ve splátkách. Odvolací soud odůvodnil toto rozhodnutí výší vypořádacího podílu s přihlédnutím k majetkovým poměrům žalované. Nezohlednil však, že žalovaná se od zániku společného jmění manželů na splacení společných dluhů žádným způsobem nepodílela. Tomu odpovídá i výše vypořádacího podílu. Dále je nutné vzít v potaz, že žalovaná je vlastnicí nemovitosti zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY pro k. ú. XY. Rozhodl-li odvolací soud za těchto okolností o možnosti zaplatit vypořádací podíl ve splátkách, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V doplnění dovolání napadá žalobce i závěry odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K námitce žalobce směřující do rozhodnutí odvolacího soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit vypořádací podíl ve splátkách:
Žalobce v dovolání nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit vypořádací podíl ve splátkách. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, potom plyne, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalobce v souvislosti s námitkou směřující do rozhodnutí odvolacího soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit vypořádací podíl ve splátkách nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Žalobce však v této souvislosti na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje, přičemž pouhá polemika s právním posouzením věci a procesním postupem odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K vypořádání dluhu účastníků řízení vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s.:
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), se podává, že „stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu, přičemž není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků)“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012).
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vysvětlil, že pokud v rámci vypořádání společného jmění manželů dochází k vypořádání dluhu, je třeba vypořádat dluh ve výši, v jaké existoval v době rozhodování soudu, nikoliv v době zániku společného jmění manželů s tím, že v případě rozhodování odvolacího soudu je třeba přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže se některý z manželů podílel po zániku společného jmění na zaplacení společného dluhu ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák. (jedná se o vnos z výlučného majetku jednoho z manželů na společné jmění manželů; tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů).
K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016, poznamenal, že „uvedenými závěry chtěla judikatura dovolacího soudu zdůraznit tu skutečnost, že je třeba vypořádat celý dluh, který byl učiněn předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Judikatura dovolacího soudu ovšem nechtěla vést soudy k tomu, že by vedle zjištění aktuální výše dluhu a výše příslušenství, které vzniklo (případně přirostlo k jistině) ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí, měly složitě dopočítávat či jakkoliv odhadovat výši příslušenství až do okamžiku úplného splacení úvěru.“ Proto dovolací soud uzavřel, že soudy jsou „při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši kapitalizovaných úroků ke dni svého rozhodnutí, a následně dluh přikázat k uhrazení oběma manželům, tj. každému jednou polovinou, či jen některému z nich. Úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jejich konkrétní výše a ani k zanesení příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu.“
Žalobce namítá, že odvolací soud vyšel při vypořádání dluhu vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., z výše jistiny ke dni 17. 12. 2018, a nikoliv z výše jistiny ke dni svého rozhodnutí.
Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud při vypořádání dluhu vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., zohlednil výši jistiny (77 817,78 Kč) ke dni 17. 12. 2018 (viz výpis z úvěru z účtu ze stavebního spoření č. XY na č. l. 262 provedený jako důkaz při jednání soudu prvního stupně dne 21. 2. 2019). Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že soudy jsou povinny zjistit výši jistiny ke dni svého rozhodnutí. Odvolací soud tedy měl zjistit výši jistiny ke dni svého rozhodnutí (21. 11. 2019), a nikoliv vyjít z výše jistiny k 17. 12. 2018.
Žalobce dále uvádí, že odvolací soud žádným způsobem nezohlednil při vypořádání dluhu vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., úroky zaplacené žalobcem od 20. 3. 2009 do 17. 12. 2018, potažmo do 21. 11. 2019 jakožto dne rozhodnutí odvolacího soudu.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že pokud se jeden z manželů podílel po zániku společného jmění na zaplacení společného dluhu (tedy i jeho příslušenství) již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák. (jedná se o vnos z výlučného majetku jednoho z manželů na společné jmění manželů). V posuzované věci je mezi účastníky nesporné, že na výše specifikovaný dluh plnil po zániku společného jmění manželů ze svých výlučných prostředků žalobce. Z provedeného dokazování plyne (např. výpis z účtu z překlenovacího úvěru ze dne 17. 12. 2018, č. XY, č. l. 254 a násl. provedený jako důkaz při jednání soudu prvního stupně dne 21. 2. 2019), že žalobce zaplatil kupř. dne 14. 4. 2009 (tedy po zániku společného jmění) na úrocích vyplývajících ze shora specifikovaného dluhu 1 752,20 Kč, dne 11. 5. 2009 zaplatil na úrocích vyplývajících ze shora specifikovaného dluhu 1 391,40 Kč atd. Avšak tyto platby (představující vnos žalobce ze svého výlučného majetku na společné jmění manželů) odvolací soud žádným způsobem při stanovení výše vypořádacího podílu nezohlednil.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se vypořádání dluhu vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Nejvyšší soud rovněž zrušil výroky soudů nižších stupňů, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jakožto výroky akcesorické k výrokům o věci samé, a to i když v této části není dovolání žalobce podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
V rámci dalšího řízení soudy nižších stupňů tak vypořádají společný dluh účastníků řízení vzniklý na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. XY uzavřené 14. 3. 2008 se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jestliže se skutečně po zániku společného jmění manželů na zaplacení shora specifikovaného dluhu podílel ze svých výlučných prostředků pouze žalobce, zohlední soudy nižších stupňů částku zaplacenou z jeho strany na úvěrový účet č. XY od 20. 3. 2009 do dne rozhodnutí soudu jakožto vnos žalobce na společné jmění manželů. V rámci vypořádání tohoto dluhu rovněž zohlední výši jistiny ke dni svého rozhodnutí (a bude-li dluh přikázán jednomu z účastníků řízení, promítnou tuto výši jistiny do výše vypořádacího podílu). Úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jejich konkrétní výše a ani k zanesení příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu. Tímto právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů v rámci dalšího řízení vázány (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu