ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1269.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1269/2020-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce J. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Radou, advokátem se sídlem v Praze 10, Bulharská 588/1, proti žalovaným a) K. M. , narozenému XY, bytem XY, a b) L. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 24/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2019, č. j. 83 Co 53/2019-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 13 C 24/2018-226, ve znění usnesení ze dne 21. 3. 2019, č. j. 13 C 24/2018-255, výrokem I. určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku par. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví XY, nacházejícího se v Katastrálním území XY, obec XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 83 Co 53/2019-292, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku III., dále výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatelé jen uvedli, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle nich podroben přezkumu, resp. aby uvedli svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatelů nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). K tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. Vymezeným důvodem přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán; proto zkoumal přípustnost dovolání jen z hlediska v něm uvedeného.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o údajný rozpor napadeného rozhodnutí se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ve kterém se mimo jiné uvádí: „Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu nebylo. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní“.
Již z této citace (kterou dovolatelé neuvádějí celou) je zřejmé, že ani za tehdejší úpravy přípustnosti dovolání k založení jeho přípustnosti podle §239 odst. 2 o. s. ř. ve znění tehdy účinném nemohlo založit přípustnost dovolání jen tvrzení, že z hlediska konkrétních skutkových zjištění je závěr o dobré víře účastníka zjevně nepřiměřený. Nebyla-li ve věci dána přípustnost podle §237 a násl. o. s. ř., nepřicházelo do úvahy ani posouzení přiměřenosti úvahy o dobré víře. To platí tím spíše za současné úpravy dovolacího řízení.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v rozporu s výše uvedeným usnesením; žádný rozpor tu však není. Z uvedeného usnesení nevyplývá, že některá z okolností tvrzených nyní dovolateli vyvrací dobrou víru žalobce a samotné tvrzení, že úvaha o dobré víře je „zjevně nepřiměřená“ přípustnost dovolání založit nemůže. Jinak řečeno, rozpor s judikaturou dovolacího soudu by byl dán, kdyby soudy v nalézacím řízení považovaly za významnou (ať již ve prospěch dobré víry nebo v její neprospěch) skutečnost, která podle judikatury závěr o dobré víře nemůže ovlivnit; o nic takového v dané věci nejde.
Protože jiný důvod přípustnosti dovolatelé netvrdí, je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu