ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1379.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1379/2020-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. H. , narozeného XY, a b) J. H. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, proti žalované M. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 191/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 25 Co 292/2019-325, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 8. 2019, č. j. 11 C 191/2017-282, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 25 Co 292/2019-325, se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Karla Poláka, advokáta se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2019, č. j. 11 C 191/2017-282, ve výroku I zastavil řízení v části, kterou se žalobci domáhali, „aby byla žalované uložena povinnost v souladu s projektovou dokumentací firmy STAPROS, stavební, projektová a inženýrská služba, Chroustkov 5, 284 01 Kutná Hora, zakázkové číslo 81 01 2013, upřesněnou změnou Z 2, a technickou zprávou této dokumentace, uvést do původního stavu zeď žalobců, nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, hraničící s jejich nemovitostí, uložit tašky a hřebenáče v původním směru na cementovou maltu“. Ve výroku II zamítl žalobu v části, kterou se žalobci po žalované domáhali, „aby jí byla uložena povinnost v souladu s projektovou dokumentací firmy STAPROS, stavební, projektová a inženýrská služba, Chroustkov 5, 284 01 Kutná Hora, zakázkové číslo 81 01 2013, upřesněnou změnou Z 2, a technickou zprávou této dokumentace, provést na styčné ploše zdi žalobců nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, a střechy přístavby ke stavbě s číslem popisným XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY, vedeného v k. ú. XY, vybednění a provést na něm oplechování“. Ve výroku III uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře doplatek soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a ve výroku IV zavázal žalovanou povinností nahradit žalobcům rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku 33,33 % nákladů řízení, tj. částku 2 697 Kč. Soud prvního stupně na věc aplikoval §2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že podmínky tohoto ustanovení nejsou naplněny, neboť žalobci neprokázali, že jim hrozí vážné ohrožení, resp. závažná újma.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 25 Co 292/2019-325, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku IV pouze tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil částkou 2 794 Kč; jinak rozsudek v tomto výroku i dále v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 5 592 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Karla Poláka (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně podávají žalobci dovolání, neboť se domnívají, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkají nalézacím soudům, že o své vůli změnily předmět řízení, neboť se vůbec nezabývaly protiprávním zásahem žalované do jejich vlastnického práva, ale aplikovaly na věc §2903 odst. 2 o. z., který upravuje zejména prevenční povinnost, aniž by poskytl vlastnickému právu žalobců náležitou ochranu. Namítají, že protiprávní zásah žalované do jejich vlastnického práva i nadále trvá, a proto nepovažují výsledek sporu za spravedlivý. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, část věty za středníkem, a ve výroku II, a dále aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a IV a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle žalované není dovolání žalobců přípustné. Neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani neformulovali žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Rovněž se domnívá, že nebyl dostatečně vymezen ani dovolací důvod, neboť žalobci neuvedli právní posouzení, které pokládají za nesprávné a nevyložili, v čem neprávnost právního posouzení podle jejich názoru spočívá. Za přípustné nepovažuje ani dovolací námitky žalobců vztahující se k rozhodnutí soudu prvního stupně a k náhradě nákladů řízení. Ztotožňuje se s právním posouzením věci odvolacím soudem i s jeho závěry a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat to, co již mnohokrát vyslovil:
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
V posuzované věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobci vůbec neuvádí, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání. Nevymezují žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud v dovolacím řízení zabývat; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolatelé tedy v dovolání nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Námitkou žalobců směřující do nákladů řízení se dovolací soud nemohl blíže zabývat, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolatel v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalobců proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu