ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1482.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1482/2020-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Jesenice, se sídlem v Jesenici, Budějovická 303, IČO 00241318, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalovaným 1) K. V., narozenému XY, a 2) J. V., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o určení vlastnictví k tělesu pozemní komunikace, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 268/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2019, č. j. 26 Co 184/2019-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Davida Veselého, advokáta se sídlem v Praze 5, Žitavského 496.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 7 C 268/2018-63, určil, že je žalobce vlastníkem tělesa účelové komunikace nacházejícího se na pozemku ve vlastnictví žalobce parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY, a tvořícího součást tohoto pozemku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 26 Co 184/2019-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a v nákladovém výroku II změnil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť mají za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že bylo zasaženo do práva žalovaných na spravedlivý proces. Žalovaní jsou přesvědčeni, že odvolací soud argumentoval judikaturou nesprávně. Odvolací soud nesprávně zobecnil závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 2280/18. Žalovaní jsou přesvědčeni, že právě zvolená technologie vedoucí ke vzniku stavby předurčuje, zda jde o pouhé zpracování či ztvárnění povrchu, anebo o stavbu, jejíž zhotovení vyžaduje určitou odbornost. V posuzovaném případě nejde o pouhou polní cestu; došlo ke stavbě tělesa komunikace – štěrkové, separační a stabilizační vrstvy (zpevněné pod asfaltem málopevnostním betonem) s asfaltem na povrchu včetně chodníku ze štěrkových vrstev a zámkové dlažby. Z toho důvodu mají žalovaní za to, že jde o samostatnou věc, nikoliv o zpracování nebo zhodnocení povrchu. Komunikace je spojena se zemí pevným základem a lze u ní vymezit, kde končí a kde začíná stavba; má dopravní a spojovací funkci. Z hlediska hospodářského i právního styku byla úprava odděleného vlastnictví k tělesu komunikace potřebná. Vytýkají odvolacímu soudu, že zpochybnil přiléhavost závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 818/2019. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné, řádné odůvodněné a souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaní neuvádějí ani jedno rozhodnutí dovolacího soudu, které by mělo být s napadeným rozhodnutím v rozporu. Dovolání proto považuje za nepřípustné; mělo by být odmítnuto. Dále zdůrazňuje, že těleso pozemní komunikace nelze zcela jednoznačně vymezit od pozemku žalobce. Nesouhlasí s názorem, že by uzavření smlouvy o spolupráci umožňovalo oddělené vlastnictví komunikací a pozemku; k tomu žalovaní ani neuvádějí rozhodnutí, z nichž by tento závěr plynul. Dovolání rovněž nepřípustně napadá skutkové závěry nalézacích soudů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu ze dvou důvodů, z nichž každý by postačil pro vydání zamítavého rozhodnutí. Odvolací soud následně tyto závěry potvrdil. Zaprvé soud uzavřel, že předmětná komunikace není samostatnou věcí (stavbou) ve smyslu občanského práva, stala se proto součástí pozemku ve vlastnictví žalobce. Zadruhé soud uzavřel, že smlouva o podmínkách výstavby technické infrastruktury obce ze dne 2. 9. 2005 (dále jen „smlouva“) uzavřená mezi účastníky jasně rozlišuje termín „technická infrastruktura“ (včetně vozovek a chodníků) a „inženýrské sítě technické infrastruktury“, které měly podle smlouvy být ve vlastnictví žalovaných. Ze smlouvy se tedy nepodává, že by se žalovaní měli stát vlastníky pozemní komunikace, i kdyby se jednalo o samostatnou věc v právním smyslu. S druhým závěrem dovolání nijak nepolemizuje.
Založily-li soudy závěr o nedůvodnosti žaloby současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybní správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou pro posouzení věci významné.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, ze dne 31. 5. 2016, 29 Cdo 654/2016, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). To platí mutatis mutandis v případě, kdy je na dvou nebo více důvodech založeno rozhodnutí, jímž bylo žalobě vyhověno, což je tento případ.
Protože dovolání žádným způsobem nenapadá závěr o tom, že žalobě nebylo možno vyhovět kvůli tomu, že žalovaní neměli spornou účelovou komunikaci – byť by i byla samostatnou věcí – smluvně nabýt, a tento závěr, postačující k vyhovění žalobě, tak nemůže být podroben dovolacímu přezkumu, není dovolání přípustné, a to bez ohledu na to, zda by snad další dovolací námitky mohly přípustnost dovolání založit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu