ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1676.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1676/2020-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. O. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované M. E. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 124/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, č. j. 69 Co 420/2018-435, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 30 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Pacovského, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 27 C 124/2017-131, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 7. 8. 2018, č. j. 27 C 124/2017-136, a ve znění opravného usnesení ze dne 16. 8. 2018, č. j. 27 C 124/2017-141, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k bytové jednotce č. XY v budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, a k této jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu ve výši id. 636/14301 z celku na společných částech budovy č. p. XY a pozemku parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrálního pracoviště XY, pro k. ú. XY, obec XY, okres XY (dále jen „bytová jednotka“) – (výrok I), bytovou jednotku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 3 223 085 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 69 Co 420/2018-435, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 4 041 000 Kč (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, jejíž řešení má být dovolacím soudem posouzeno jinak. Konkrétně předkládá otázku, zda je soud oprávněn vypořádat podílové spoluvlastnictví přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků, přestože věc lze reálně rozdělit. Dále namítá, že odvolací soud pochybil, když žalovanou nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř. a nevyzval ji k doplnění tvrzení ohledně jejích možností zajistit finanční prostředky nutné na rozdělení společné věci, a rovněž že dospěl k nesprávnému závěru, že dohodou předloženou žalovanou nelze zajištění finančních prostředků prokázat. Nesouhlasí také s určením ceny nemovité věci, která byla stanovena na základě revizního znaleckého posudku, a má za to, že při stanovení ceny nebyla dostatečně zohledněna exkluzivní lokalita, v níž se daná nemovitost nachází. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dovolání nepovažuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť žalovaná sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž řešení má být dovolacím soudem posouzeno jinak, avšak dále již nijak nevymezuje, jak je nastolená právní otázka v praxi dovolacího soudu posuzována nyní, ani proč má žalovaná za to, že by v daném případě měla být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Dále uvádí, že reálná dělitelnost věci ze stavebně-technického hlediska je pouze jednou z podmínek pro závěr, že rozdělení nemovitosti je „dobře možné“ ve smyslu §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K tomu uvádí judikaturu dovolacího soudu a má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů je s jejími závěry plně v souladu. Uvádí rovněž, že finanční situace žalované byla v řízení jednoznačně prokázána a žalovanou předložená dohoda nedokládá, že by žalovaná prostředky na rozdělení bytové jednotky skutečně měla k dispozici; s předběžným názorem soudu navíc byla žalovaná obeznámena od samého počátku, což dokládá mimo jiné protokol o jednání před soudem prvního stupně. Ohledně nesouhlasu žalované se zjištěním ceny obvyklé pak žalobce uvádí, že tato námitka nemůže být relevantní, neboť dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná v řízení před soudy nižších stupňů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalované není přípustné již z toho důvodu, že v něm není dostatečně vymezeno, v čem žalovaná spatřuje naplnění jí uváděného předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná v úvodu dovolání sice obecně uvádí, že předkládaná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pro řádné vymezení přípustnosti dovolání to však není v žádném případě dostačující. Přípustnost dovolání založená tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak míří jen a pouze na případy, kdy konkrétní právní otázka je dovolacím soudem ustáleně vyřešena, dovolatel namítá nesprávnost tohoto řešení a žádá dovolací soud o přehodnocení jeho dosavadního přístupu k řešení této otázky.
V dovolání žalované však zcela absentuje jakákoliv úvaha ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalovaná nevymezuje, jakým způsobem je předkládaná právní otázka v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, ani z jakého důvodu a především jakým způsobem by měla být rozhodovací praxe dovolacího soudu v rozhodování dané právní otázky změněna. Dovolání žalované navíc v tomto směru neobsahuje žádný odkaz na jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, které by danou právní otázku řešilo, natož vysvětlení, proč by takové řešení mělo být překonáno, či z jakého důvodu by dosavadní právní názor dovolacího soudu neměl nadále obstát. Jestliže se tedy žalovaná domnívá, že by měl být naplněn uvedený předpoklad přípustnosti dovolání, je nezbytné, aby v dovolání konkrétně vylíčila, v čem podle ní dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu postupuje nesprávně, a následně uvedla, jakým způsobem by měla být daná právní otázka vyřešena. Nic z uvedeného však v dovolání žalované obsaženo nebylo, tudíž byl dovolací soud nucen dovolání pro tyto vady odmítnout.
Dovolatelka se totiž zjevně domáhá toho, aby dovolací soud posoudil jinak nikoliv své vlastní dosavadní řešení konkrétní právní otázky, ale jinak posoudil řešení přijaté k této otázce odvolacím soudem. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť nemá oporu v přípustnosti dovolání vymezené v §237 o. s. ř.
Zcela nad rámec pak dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením věci je totiž obecně podmíněno i tím, že jsou spoluvlastníci ochotni nést náklady s tímto rozdělením spojené. Jestliže však žádný ze spoluvlastníků není ochoten vynaložit nic na provedení např. nezbytných stavebních úprav, musí být nemovitost považována z tohoto hlediska za nedělitelnou [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3347/2018, dostupné na www.nsoud.cz )]. V posuzovaném případě proto samotný závěr vycházející ze znaleckého posudku, že ze stavebně-technického hlediska předmětná bytová jednotka reálně dělitelná je, bez dalšího neznamená, že soud tento způsob vypořádání spoluvlastnictví skutečně zvolí, neboť je třeba zohlednit i další faktory jako je finanční situace spoluvlastníků a jejich schopnost náklady na rozdělení věci vůbec uhradit, ale rovněž i to, zda jsou spoluvlastníci ochotni takové náklady nést.
V tomto případě žalobce projevil s rozdělením bytové jednotky jednoznačný nesouhlas a náklady spojené s nezbytnými stavebními úpravami nést zásadně odmítl, v případě žalované měl odvolací soud naopak za prokázané, že potřebnými finančními prostředky vůbec nedisponuje. Závěr o nedostatku finančních prostředků je závěr skutkový, který v dovolání úspěšně zpochybnit nelze, neboť je výsledkem hodnocení provedeného dokazování. Na základě těchto zjištění tudíž odvolací soud dospěl k závěru, že rozdělení bytové jednotky v tomto případě není dobře možné, a proto bytovou jednotku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, který osvědčil, že má dostatek finančních prostředků nejen na úhradu vypořádacího podílu žalované, ale rovněž s ohledem na dezolátní stav bytové jednotky i na její nezbytnou rekonstrukci. Závěr odvolacího soudu proto dovolací soud považuje za správný. K dalším námitkám žalované pak dovolací soud pouze poukazuje na to, že námitka nesplněné poučovací povinnosti odvolacího soudu by mohla představovat toliko vadu řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (§242 odst. 3 o. s. ř. a contrario ), a námitka týkající se nesprávného určení obvyklé ceny bytové jednotky je námitkou směřující proti skutkovým zjištěním, která dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu