ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1733.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1733/2020-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivou Minaříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kuřimská 1503/42, proti žalovanému L. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, o splnění povinnosti a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 32 C 51/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2019, č. j. 44 Co 709/2017-358, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 7 356,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Vojtěšky Burešové, advokátky se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2017, č. j. 32 C 51/2014-320, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost odstranit zateplení a omítky štítové zdi včetně zateplení provedené nadezdívky budovy č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, zasahující do konstrukčních součástí budovy č. p. XY ve vlastnictví žalobkyně, způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost po odstranění zateplení štítové zdi včetně zateplení nadezdívky štítové zdi a omítek budovy č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, provést ve výroku rozsudku uvedené stavební úpravy (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost po odstranění zateplení štítové zdi včetně zateplení nadezdívky štítové zdi a omítek budovy č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, provést oplechování mezi štítovou zdí budovy č. p. XY a střešní konstrukcí budovy č. p. XY včetně úpravy střechy žalobkyně způsobem uvedeným ve výroku rozsudku (výrok III), a rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zajistit opravu střešních žlabů a dešťových svodů budovy č. p. XY i č. p. XY, způsobem uvedeným ve výroku rozsudku (výrok IV). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 435,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55 678,50 Kč od 23. 10. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 757 Kč od 26. 5. 2015 do zaplacení (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 44 Co 709/2017-358, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Namítá, že se soudy nižších stupňů nesprávně zaměřily na výklad problematiky zásahů do vlastnického práva. Žaloba navíc měla být podle žalobkyně posouzena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nikoliv podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále se žalobkyně vyjadřovala ke stavebním pracím prováděným žalovaným s poukazem na škody, které jí tímto vznikly. Vyjádřila se i k průběhu stavebního a kolaudačního řízení, v němž rovněž spatřuje nedostatky. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně svá tvrzení dostatečně nepodložila důkazy a její žaloba byla založena toliko na domněnkách, tudíž nemohla být úspěšná. Naopak to byl žalovaný, kdo předložil kompletní dokumentaci stavebního řízení včetně fotodokumentace, čímž veškerá tvrzení žalobkyně vyvrátil. Dovolání žalobkyně neobsahuje konkrétní zdůvodnění, v čem je z její strany spatřováno nesprávné právní posouzení věci v návaznosti na provedené dokazování. Odvolací soud také správně použil právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolání trpí vadami, které brání pokračování v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalobkyně není přípustné již z toho důvodu, že v něm není vůbec vymezeno, v čem žalobkyně spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně v úvodu dovolání nesprávně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., které se však vztahuje k důvodu dovolání, nikoliv k jeho přípustnosti. Přípustnost dovolání je nutné v dovolání vymezit ve smyslu §237 o. s. ř., kdy je třeba konkrétně uvést, který z v tomto ustanovení uvedených předpokladů přípustnosti má dovolatel za splněný. Nic z uvedeného však žalobkyně v dovolání neuvedla, tudíž její dovolání trpí vadami, pro které dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně bez dalšího odmítnout.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu