ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1920.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1920/2020-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. S. , narozené XY, bytem XY, a b) H. S. , narozeného XY, bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Kateřinou Duffkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5, U Dívčích hradů 305/21, proti žalovanému A. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ivem Večeřou, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1438/38, o odstranění části stavby rekreační chaty, odvodňovací skruže, odvodňovací mřížky, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 109/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 71 Co 290/2017-502, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 71 Co 290/2017-502, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 350 Kč k rukám JUDr. Kateřiny Duffkové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 5, U Dívčích hradů 305/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 17 C 109/2014-360, výrokem I zřídil ve prospěch vlastníků chaty ev. č. XY, stojící na pozemku p. č. XY a XY v XY (dále jen „chata“), tam blíže vymezené věcné břemeno přesahu části střechy s okapovým žlabem z východní strany chaty nad pozemek ve vlastnictví žalobců p. č. XY v XY(dále jen „pozemek žalobců“) a tam blíže vymezené věcné břemeno umístění betonového odvodňovacího žlabu a odvodňovací mřížky s roštem na pozemku žalobců; za zřízení uvedených věcných břemen uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu ve výši 17 850 Kč. Dále výrokem II uložil žalovanému povinnost odstranit z pozemku žalobců tam vymezenou část stávajícího betonového odvodňovacího žlabu. Výrokem III zamítl návrh žalobců na odstranění přesahu střechy a části chaty, odvodňovacího betonového žlabu a odvodňovací mřížky s roštem (vše zasahující na pozemek žalobců). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok IV a V). Výrokem VI rozhodl, že „zpětvzetí protinávrhu žalovaného, který byl učiněn podáním ze dne 4. 05. 2015 a vzat zpět podáním ze dne 11. 04. 2017 se připouští a o protinávrhu žalovaného se řízení zastavuje.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 71 Co 290/2017-502, změnil výrok I a III rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost odstranit tam blíže vymezený přesah střechy chaty a odstranit betonový odvodňovací žlab a odvodňovací mřížku s roštem (zasahující na pozemek žalobců), to vše ve lhůtě 8 měsíců od právní moci rozsudku; současně zřídil ve prospěch vlastníka pozemku parc. st. č. XY, na kterém se nachází chata, služebnost spočívající v právu stavby na pozemku parc. č. XY (ve vlastnictví žalobců); za zřízení služebnosti uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu ve výši 200 000 Kč (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výrok II až V).
Výroky II a VI rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadeny a nabyly samostatně právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolacím soudem zvolený způsob vypořádání poměrů mezi účastníky – zejm. povinnost odstranit přesah střechy – je ve vztahu k němu zjevně nepřiměřený a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5111/2016, 22 Cdo 5430/2015 a 22 Cdo 4434/2013 dovozuje, že v rámci volné úvahy o účelnosti odstranění neoprávněné stavby soud musí přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k rozsahu zastavěného pozemku (příp. pozemku nutného k řádnému užívání neoprávněné stavby), jakož i k tomu, zda stavebník stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, zda vlastník pozemku o stavbě věděl a zda proti ní zakročil; hospodářská ztráta vzniklá odstraněním stavby představuje nejen náklady na odstranění stavby, ale i cenu staveb. Má za to, že v projednávané věci odvolací soud všechny rozhodné skutečnosti nezohlednil. Zejména poukazuje na skutečnost, že žalobci s umístěním stavby v počátku výstavby souhlasili a že náklady na odstranění stavby (které dle skutkových závěrů odvolacího soudu dosahují částky 340 000 Kč) jsou ve zjevném nepoměru s užitkem, který žalobci odstraněním stavby získají. Současně namítá, že jeho celková hospodářská ztráta dosahuje výše nejméně 540 000 Kč, neboť k nákladům na odstranění stavby je nutné připočíst i výši náhrady za zřízení služebnosti, kterou je dle rozhodnutí odvolacího soudu povinen žalobcům zaplatit. Nadto uvádí, že reálně bude nutné na odstranění stavby vynaložit částku mnohonásobně vyšší než 340 000 Kč, neboť znalecký posudek – z něhož odvolací soud vycházel – je založen na chybných zjištěních; jak dodatečně zjistil, je v případě předmětné stavby použit jiný typ krovu, než na kterém je založen znalecký posudek. K tomu k dovolání přikládá stanovisko autorizovaného inženýra pro pozemní stavby I. J.. Současně nesouhlasí s délkou lhůty, ve které je povinen stavbu odstranit. Má za to, že s ohledem na umístění chaty v XY(s čímž je spojena nutnost získání více správních povolení) a nezbytnost vypracování příslušné projektové dokumentace, není odstranění stavby ve lhůtě 8 měsíců objektivně možné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku, neboť s ohledem na rozsah nutných stavebních prací by mohlo dojít k nenávratné újmě spojené s vynaložením značných nákladů.
Žalobci se v dovolacím vyjádření ztotožňují s právními závěry odvolacího soudu. Mají za to, že dovolatel řádně nevymezuje otázky přípustnosti dovolání, přičemž upozorňují, že nepřípustně uplatňuje nové skutečnosti a důkazy. Nadto zdůrazňují, že dovolatel od počátku nebyl v dobré víře a věděl, že část stavby zasahuje na pozemek žalobců; k tomu odkazují na vybrané důkazy a na rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které dovozují, že vědomí stavebníka o tom, že nestaví na vlastním pozemku je zásadním důvodem pro vyhovění žalobě vlastníka pozemku na odstranění takto vzniklé stavby. Nesouhlasí ani s tvrzením o ekonomické nevhodnosti odstranění stavby. Uvádí, že jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/03, je v případě úmyslného protiprávního jednání stavebníka ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Současně vyvrací i další námitky dovolatele. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srovnej čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Protože ke vzniku neoprávněné stavby mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle §135c obč. zák.). Uvedený závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015.
Podle §135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Podle odst. 2 téhož ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odst. 3 soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud předně uvádí, že přesto, že dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, je obsahem dovolání především kritika skutkových závěrů odvolacího soudu. Základem námitek dovolatele je tvrzení o nesprávném určení výše nákladů, které bude nutné vynaložit k odstranění předmětného přesahu střechy chaty; konkrétně dovolatel uvádí, že znalecký posudek vychází z jiného typu krovu, než který je ve skutečnosti použit.
Správnost odborných závěrů znalce však dovolatel zpochybňuje prostřednictvím skutečností (tvrzena existence jiného typu krovu) a důkazů (stanovisko I. J.), které byly poprvé uplatněny až v rámci dovolacího řízení, a již proto nemohly být tyto námitky dovolacím soudem zohledněny (viz §241a odst. 6 o. s. ř.).
Pouze pro úplnost (a nad rámec uvedeného) Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací soud je skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve zbývající části dovolání dovolatel řádně vymezuje přípustnost dovolání pouze ve vztahu k právnímu posouzení otázky účelnosti odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu §135c obč. zák. Ani pro její řešení však není dovolání přípustné.
Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2003).
Ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 11, str. 411 – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2977/2010).
V posuzovaném případě odvolací soud zohlednil veškeré rozhodné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, a své závěry řádně odůvodnil. Vyšel především z toho, že chata žalovaného zasahuje obvodovou zdí na pozemek žalobců v rozsahu 4 m2, spolu s přesahem střechy a odvodňovacím zařízením umístěným pod přesahem je pozemek žalobců zasažen v rozsahu 34,98 m2. Žalobci přitom nedali žalovanému souhlas k přestavbě chaty tak, aby na jejich pozemek jakkoliv zasahovala. Žalovaný byl na neoprávněný zásah upozorňován již při realizaci přestavby chaty jak samotnými žalobci, tak i stavebními dělníky. Znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že odstranění přesahu budovy je technicky proveditelné, přičemž odvolací soud se řádně zabýval i přiměřeností nákladů na stavební úpravy vzhledem ke všem zjištěným okolnostem případu. Jeho úvahy proto nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti těmto výrokům výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu