ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2485.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2485/2020-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. S. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Lidická 544, proti žalované A. S. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Dlouhá 3355/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 223/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2020, č. j. 8 Co 277/2018-721, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2020, č. j. 8 Co 277/2018-721, se zamítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 263 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 8 C 223/2014-496, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. 5. 2018, č. j. 8 C 223/2014-526, výrokem I vypořádal zaniklé společné jmění účastníků řízení tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal budovu č. p. XY - rodinný dům stojící na pozemku parc. č. XY ve výlučném vlastnictví žalobce v k. ú. a obci XY. Do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikázal práva a povinnosti k blíže označeným účtům a vyjmenované podílové listy a movité věci. Výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 956 985,50 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a výrokem III až V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 8 Co 277/2018-721, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2020, č. j. 8 Co 277/2018-735, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do přikázání některých movitých věcí a práv k účtům (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 871 938 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III až VI).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání pak uvádí, „že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a dále, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od samotného odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4193/2017, kdy obsah rozhodovací praxe aplikoval pouze na část předmětu řízení, nikoliv na celý předmět řízení touto praxí dotčený a tím pro jednu otázku aplikoval dva různé režimy ohodnocení ceny věci“. V souvislosti s touto otázkou odvolacímu soudu vytýká, že nechal vyhotovit revizní znalecký posudek pouze na ocenění nemovitých věcí, nikoliv již ve vztahu k movitým věcem. Nesprávně rozhodl i o přikázání vlastnického práva k budově s č. p. XY. Tvrdí, že úvaha odvolacího soudu ohledně zániku stavby je vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu chybná a nalézacím soudům vytýká, že posoudily míru zásahů do budovy „velmi nedůkladně“. V souvislosti s tím namítá, že odvolací soud bez jakéhokoli odůvodnění upřednostnil výpověď jednoho svědka oproti výpovědi dalších tří svědků vypovídajících odlišně, a vycházel tak ze skutečnosti, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení a současně žalovanou zavázal povinností nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, které považuje za správné. Poznamenává, že dovolatel pouze polemizuje se závěry nalézacích soudů a nastiňuje rozdílný pohled na hodnocení důkazů. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz ). Pouhá polemika s právním posouzením věci a procesním postupem odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3676/2019). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy v části dovolání žalobce uvádí, „že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a dále že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,“ aniž by ve vztahu k těmto námitkám blíže formuloval jakoukoli právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání.
Obsahem podaného dovolání jsou zejména námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů - svědeckých výpovědí, jakož i „nedůkladného posouzení míry zásahů do budovy“ a s tím související nesprávnou úvahu ohledně zániku stavby jakožto věci v právním slova smyslu.
Žalobce tak v souvislosti s provedeným dokazováním namítá nesprávnost konkrétních skutkových zjištění, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu však nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V další části dovolání žalobce namítá, že se odvolací soud v otázce ocenění movitých věcí odchýlil od závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4193/2017, neboť novým znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Bajerovou stanovil pouze hodnotu nemovitosti ke dni rozhodování odvolacího soudu, již tak ale neučinil ve vztahu k movitým věcem.
Takovou námitku nicméně vznáší žalobce poprvé až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
Jestliže žalobce námitku neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobce až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Nelze tak vytýkat odvolacímu soudu, že vyšel z ceny, kterou nikdo z účastníků nezpochybnil.
Z podaného dovolání dále vyplývá, že žalobce podává dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Námitkou žalobce směřující do nákladů řízení se dovolací soud nemohl blíže zabývat, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§243c
odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání proti výroku o věci samé odmítnuto, nebylo možno vyhovět ani návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §243 písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu