ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2550.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2550/2020-382
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) K. K. , narozeného XY, a b) J. K. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, o zrušení věcného břemene a o určení, že věcné břemeno na pozemcích nevázne, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 182/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-353, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-358, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-353, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-358, se v odstavci I jeho výroku, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně v odstavci I výroku, mění tak, že se odstavec I výroku rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ruší .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-353, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-358, se v části odstavce II výroku, jímž byla žalobcům a) a b) uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 84 907 Kč , a dále povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení 816 Kč na účet Okresního soudu v Novém Jičíně do tří dnů od právní moci rozsudku, ruší .
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-353, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2020, č. j. 57 Co 165/2019-358, se v odstavci III výroku, v němž bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 902 Kč, ruší .
IV. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Grobelného, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 17 C 182/2017-281, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení věcného břemene chůze a jízdy váznoucího na povinném pozemku parc. č. XY ve prospěch oprávněného pozemku parc. č. XY, obou ležících v obci a k. ú. XY, za jednorázovou finanční náhradu 1 000 Kč (výrok I). Určil, že věcné břemeno chůze a jízdy zřízené ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. XY, v k. ú. a obci XY, podle kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcných břemen ze dne 10. 8. 2009 mezi povinným L. J. a oprávněnou J. P. k tíži pozemku parc. č. XY, v k. ú. a obci XY, nevázne na pozemku žalobců parc. č. XY, v k. ú. a obci XY (výrok II). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil povinnost zaplatit České republice 408 Kč žalobcům (výrok IV) a stejně tak i žalované (výrok V).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 57 Co 165/2019-353, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 57 Cdo 165/2019-358, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I). Ve výrocích III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 84 907 Kč; žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení 35 723 Kč; žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) na nákladech řízení 6 213,50 Kč; žalobcům uložil zaplatit České republice na nákladech řízení 816 Kč (výrok II). Dále žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 3 902 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení 9 982,50 Kč (výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, podali žalobci dovolání. Podle žalobců soud prvního stupně neměl o návrhu na zrušení služebnosti chůze a jízdy váznoucí na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vůbec rozhodnout, a pokud rozhodl, pak měl odvolací soud tento výrok rozsudku soudu prvního stupně změnit tak, že se ruší. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyhověly-li soudy žalobě na určení, že služebnost na pozemku žalobců nevázne, neměly již rozhodovat o následném petitu na zrušení služebnosti. Soudy se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2581/2010 a 22 Cdo 2887/2004. Soudy vyhověly primárnímu petitu na určení, že služebnost pozemkem žalobců neprochází, a nesprávně zamítly eventuální petit na zrušení služebnosti. Žalobci nejprve podali žalobu na zrušení věcného břemene, neboť měli za to, že došlo ke změně poměrů. Účastníci se dozvěděli, jak bylo věcné břemeno vymezeno, až při výslechu svědka J.. Z tohoto důvodu rozšířili žalobu o další petit, kterým se domáhali určení, že věcné břemeno na jejich pozemku nevázne. Rozšíření žaloby zdůvodnili tím, že výsledky dokazování se týkají téže věci. Výslovně pak uvedli, že se primárně domáhají určení, že na jejich pozemku věcné břemeno nevázne a pokud by tomu tak nebylo, pak rozhodnutí, že se služebnost zrušuje. I z logiky věci je pak petit na určení petitem primárním, protože pokud soud rozhodne určením, že věcné břemeno na pozemku nevázne, pak nemůže rozhodnout o zrušení věcného břemene. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se jednotlivé nároky neodvíjejí od stejného skutkového základu; naléhavý právní zájem skutkový základ nepředstavuje. Uplatnění eventuálního petitu je naprosto logické; soud musí nejprve zkoumat, zda věcné břemeno vázne na pozemku žalobců. Musel by to zkoumat i jako předběžnou otázku v řízení o zrušení věcného břemene. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu včetně nákladových výroků zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se žalobci svou žalobou domáhali zrušení věcného břemene. Na základě této žaloby soud provedl rozsáhlé dokazování. Až o rok později po uvedeném dokazování, kdy bylo zřejmé, že smlouva o zřízení břemene byla platně uzavřena, uplatnili žalobci další nárok na určení neexistence věcného břemene. Soud prvního stupně návrhu žalobců i přes nesouhlas žalované vyhověl a připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního návrhu o další petit; o eventuálním petitu nebyla v usnesení zmínka – soud prvního stupně takto změnu žaloby nepojal, šlo podle něj o objektivní kumulaci nároků. Náhledem na žalobce jako na plně úspěšné by byl zcela ignorován fakt, že žalobci původně podali žalobu, která úspěšná nebyla. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že skutkový stav pro zrušení věcného břemene a pro určení jeho neexistence je odlišný. Dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí, příp. zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci v dovolání namítají, že soudy neměly o nároku na zrušení věcného břemene vůbec rozhodovat, a pokud tak učinily, dopustily se nesprávného právního posouzení.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; zároveň je i důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 510/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že žalobní petit může obsahovat i několik požadavků, jak má soud o věci rozhodnout. Žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního petitu. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu).
V případě objektivní kumulace žalobních návrhů žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok, který sice může věcně souviset s dosavadními žalobními tvrzeními (a soud v takovém případě tento nárok nevyloučí k samostatnému projednání podle §112 odst. 2 o. s. ř.), avšak na rozdíl od eventuálního petitu spočívá na samostatném skutkovém základu. Analogicky se lze opřít o závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 6, s. 181 a násl., a v usneseních ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, ze dne 13. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1221/2010, a ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2913/2011, totiž že o změnu žaloby nejde v případě, kdy žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok a dojde tak k tzv. objektivní kumulaci nároků. Žalobce tak nadále uplatňuje v řízení dva samostatné nároky, aniž by původní předmět řízení doznal změny; uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu. Soud v takovém případě nemůže rozhodnout o nepřipuštění „změny návrhu na zahájení řízení“; pokud však dospěje k závěru, že se tyto nároky nehodí ke společnému projednání, rozhodne o vyloučení věci k samostatnému řízení (§112 odst. 2 o. s. ř.). Rozlišujícím znakem je tedy to, zda žalobce uplatnil jeden nárok dvěma nebo i více eventuálními petity, nebo zda se domáhá dvou odlišných samostatných nároků [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 55 a násl.), ve vztahu k eventuálnímu petitu osvětlil, že se soud může zabývat a rozhodovat o druhém neboli eventuálním (pomocném) petitu až poté, kdy je zjištěna a prokázána neodůvodněnost nebo nemožnost plnění nároku uvedeného v prvním petitu (srovnej A. Winterová a kol.: Civilní právo procesní. Linde Praha a. s., 1999, str. 328). Pokud soud prvního stupně vyhoví tzv. primárnímu petitu, pak již nerozhoduje o eventuálním petitu, o němž přichází v úvahu rozhodnout až tehdy, dospěje-li soud k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne.
Odvolací soud v této věci uvedl, že z obsahu spisu plyne, že v podání žalobců a), b) ze dne 12. 7. 2018 a ze dne 3. 9. 2018 žalobci uvedli, že uplatňují další nárok na určení neexistence věcného břemene s tím, že považují za účelnější, aby se soud tím, zda je smlouva o věcném břemeni platná, a zda na pozemku žalobců vázne věcné břemeno, zabýval v rámci probíhajícího řízení, než aby se domáhali tohoto určení samostatnou žalobou, kde by vznikly účastníkům další náklady v souvislosti s duplicitním dokazováním. Při posuzování žaloby na zrušení věcného břemene je zásadním předpokladem to, zda je smlouva platná, a pokud ano, pak jsou rozhodné skutečnosti týkající se toho, zda došlo ke změně poměrů. V řízení o žalobě na určení existence věcného břemene soud nejprve zkoumá naléhavý právní zájem na určení, zda je pozemek zatížen věcným břemenem či nikoli, a dále se zabývá jen skutkovými tvrzeními o platnosti či neplatnosti smlouvy. Podle odvolacího soudu se jednotlivé nároky neodvíjejí od stejného skutkového základu. To znamená, že žalobci v průběhu řízení o žalobě na zrušení věcného břemene uplatnili další samostatný nárok, který sice může skutkově souviset s dosavadními žalobními tvrzeními, avšak spočívá na samostatném skutkovém základu. Soud prvního stupně sice pochybil, pokud k návrhu žalobců rozhodl o změně žaloby, neboť o změnu žaloby se nejednalo, nýbrž šlo o uplatnění dalšího kumulativního nároku, tato procesní vada však nemá vliv na správnost konečného rozhodnutí.
Dovolací soud s tímto náhledem nesouhlasí.
Žalobci v podání ze dne 18. 7. 2018 nazvaném jako rozšíření žaloby ve vztahu k nově navrhovanému nároku na určení, že věcné břemeno na jejich pozemku nevázne, výslovně uvedli, že se primárně domáhají tohoto určení, a pokud by na jejich pozemku věcné břemeno vázlo, pak rozhodnutí, že se toto věcné břemeno zrušuje. Žalobci změnou žaloby reagovali na dosavadní průběh řízení (především na výpověď svědka J. o vymezení věcného břemene), přičemž se prostřednictvím navrhované změny žaloby nedomáhali po skutkové stránce zcela jiného nároku, k němuž by nemohla být využita dosavadní skutková zjištění či již provedené důkazy. V obou případech se soudy zabývaly platností smlouvy o zřízení věcného břemene a průběhem práva chůze a jízdy - věcného břemene - po pozemku. Je sice pravdou, že se soud prvního stupně navíc rozsáhle věnoval důvodům zrušení věcného břemene (především vzájemným vztahům stran sporu), nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že oba nároky žalobců směřovaly k témuž cíli, a sice k tomu, aby byl žalované zamezen průchod a průjezd po jejich pozemku. Účelem navrhované změny žaloby tak nebylo zmaření dosavadních výsledků řízení, nýbrž upřesnění žalobního návrhu v souvislosti s dosavadním průběhem řízení.
Obdobné případy přitom nejsou v praxi výjimečné. Ze své rozhodovací praxe dovolací soud uvádí např. rozsudek ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015, kde se žalobkyně domáhala určení, že stavba je součástí společného jmění manželů, eventuálně, že je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, dále např. rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 842/2010, kde se žalobkyně domáhala určení, že rodiče žalobkyně byli vlastníky předmětného pozemku ke dni jejich smrti, eventuálně, že námitka vznesená v řízení o odstranění stavby je důvodná a vlastníkem tohoto pozemku je druhá žalovaná, eventuálně nahrazení projevu vůle druhé žalované ve formě souhlasu s uzavřením kupní smlouvy, anebo rozsudek ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, kde se žalobkyně domáhala určení, že vydržela věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy, eventuálně zřízení takového věcného břemene ze strany soudu (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ).
Je nepochybné, že pokud by podání žalobců ze dne 18. 7. 2018 bylo výslovně označeno jako změna žaloby formou uplatnění eventuálního petitu, pak by zřejmě k uvedeným procesním pochybnostem nedošlo, nicméně procesní podání posuzuje soud podle jejich obsahu; neprojevená vůle účastníků je pro posouzení procesních podání bez významu. Jestliže pak soud prvního stupně změnu žaloby připustil, je třeba mít za to, že procesnímu návrhu žalobců na změnu žaloby formou eventuálního petitu bylo vyhověno.
Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu změnil v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku.
Vzhledem k tomu, že došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu v uvedeném ve výroku, zrušil dovolací soud podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 2 o. s. ř. rovněž závislé výroky o nákladech řízení, a to taktéž v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku. Vzhledem k tomu, že nalézací soudy rozhodovaly o návrhu na zrušení služebnosti, ačkoliv se o samostatný návrh nejednalo, dovolací soud pouze příslušné výroky ve věci samé a závislé nákladové výroky zrušil bez dalšího. Chybějící návrh je totiž neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Rozsahem zrušení příslušných výroků dovolacím soudem je tak vystižen závěr, kdy předmětem řízení byla žaloba na určení neexistence služebnosti s uplatněným eventuálním petitem, kde vzhledem k vyhovění primárnímu petitu se již nerozhoduje o petitu eventuálním. Uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu tak je řízení již v celém rozsahu skončeno bez ohledu na formulaci výroků jako rušících.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšným žalobcům vznikly náklady v podobě zaplaceného soudního poplatku za dovolací řízení ve výši 14 000 Kč a za zastoupení advokátem ve výši 5 203 Kč, a to za odměnu za 1 společný úkon právní služby – sepsání dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – ve výši 4 000 Kč [§9 odst. 3 písm. c), §7 bod 5, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], dále za paušální náhradu hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 21 % náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 903 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty]. Žalobcům tak v dovolacím řízení vznikly celkové náklady ve výši 19 203 Kč. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení jednu polovinu takto vzniklých nákladů, tj. částku 9 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnosti uložené tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu