ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2814.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2814/2020-770
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. J. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované obci Dlouhomilov , identifikační číslo osoby 00302490, se sídlem v Dlouhomilově 138, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Valová 2357/8, o odstranění závadného stavu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 97/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, č. j. 69 Co 222/2019-722, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Josefa Sedláčka.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit skládku odpadu z pozemku par. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, kterou nabyl kupní smlouvou ze dne 11. 3. 1988 do svého vlastnictví. Právní předchůdce žalované, Místní národní výbor Dlouhomilov, podle tvrzení žalobce provozoval na těchto pozemcích skládku odpadu, a to bez vědomí vlastníka – jak právní předchůdkyně žalobce, tak žalobce samotného. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; popírala, že by skládku provozovala, resp. že by věci na ní uložené byly v jejím vlastnictví.
Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 14 C 97/2013-644, výrokem I uložil povinnost žalované odstranit z pozemku par. č. XY skládku, jejíž polohopis a výškopis je uveden v příloze znaleckého posudku, která je součástí rozsudku, dále výrokem II rozhodl o nákladech řízení a výrokem III o vrácení části zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem žalobci.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 69 Co 222/2019-722, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna odstranit z části pozemku par. č. XY skládku, a to konkrétně krycí vrstvu zeminy a samotné těleso skládky tvořené vrstvou odpadu (tedy nikoli již přirozeně vzniklé nánosy zeminy v podloží skládky), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku podává žalovaná („dovolatelka”) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud chybně aplikoval obecnou povinnost účastníka řízení prokazovat svá skutková tvrzení, jestliže přenesl důkazní břemeno ohledně původce odpadu ukládaného na pozemek žalobce na žalovanou. V důsledku nesprávné aplikace důkazního břemene pak odvolací soud uložil žalované povinnost reparovat následky jednání třetí osoby, za které žalovaná neodpovídá. Odvolací soud také nesprávně postupoval v rozhodování otázky původce odpadu jako osoby odpovědné za jeho ukládání, kdy podle ust. §4 odst. 1. písm. x) zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů v platném znění, je sice za původce odpadu považována obec, ovšem toliko v případě odpadů uložených nepodnikající fyzickou osobou na místě k tomu určeném.
Dovolatelka upřesňuje, že dovolání je přípustné k řešení těchto právních otázek: 1) zda v případě ukládání odpadu na pozemky žalobce třetí osobou v době před účinností §4 odst. 1 písm. x) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, lze přičítat k tíži žalované a zda je v takovém případě žalovaná pasivně legitimována k žalobě o vyklizení nemovitých věcí, 2) zda právní odpovědnost za jednání Místního národního výboru Dlouhomilov ohledně nakládání s odpady přechází na žalovanou, 3) zda je přípustné přenesení důkazního břemene ohledně původce odpadu ukládaného na pozemek žalobce na žalovanou, 4) zda je rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2011).
V této věci sice dovolatel tvrdí důvod přípustnosti, a to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nicméně neupřesňuje, kterých dále položených otázek se mají jednotlivá tvrzení, která vznáší, týkat. Dovolání je však nepřípustné i bez ohledu na tuto vadu.
Skutkový stav, ze kterého soudy vyšly:
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017).
Soud prvního stupně uvedl (bod 23 rozsudku): „V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalované, Místní národní výbor Dlouhomilov, udržoval nejméně do konce roku 1992 na pozemku žalobce p. č. XY – vodní plocha, zapsaném pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví číslo XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště XY, řízenou skládku komunálního odpadu… Žalovaná tak minimálně od roku 1988, kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného pozemku, do konce roku 1992, kdy žalovaná oficiálně skládku uzavřela, neoprávněně zasahovala do jeho vlastnického práva tím, že na předmětný pozemek navážela odpad, především demoličního charakteru (suť, panely, cihly, kamení, zbytky živičného povrchu, omítka, kousky eternitové krytiny), a dále tolerovala ukládání komunálního odpadu občany obce na tomto pozemku, jak bývalo v minulosti zvykem“. Ze stejného skutkového stavu vyšel i odvolací soud, který např. na adresu žalované uvedl, že „bylo prokázáno, že skládku fakticky provozovala a umožnila tak ukládání odpadu jinými osobami (v tomto případě nejen komunálního občany obce)“.
K otázce: „Zda v případě ukládání odpadu na pozemky žalobce třetí osobou v době před účinností ust. §4 odst. 1. písm. x) zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, lze přičítat k tíži žalované a zda je v takovém případě žalovaná pasivně legitimována k žalobě o vyklizení nemovitých věcí“.
Odvolací soud své rozhodnutí o zákon o odpadech neopřel, tento zákon ani nezmínil; v tomto ohledu je část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který tento zákon ne zcela přiléhavě zmínil, nevýznamná.
Soudy posoudily uplatněný nárok jako vlastnickou (negatorní) žalobu; s tím dovolání nijak nepolemizuje. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Dovolací soud je tak posouzením žaloby jako vlastnické (§1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – „o. z.“) vázán.
Dovolací soud je vázán i skutkovým zjištěním, že obec skládku provozovala a navážela na ni odpad (byť nikoliv jen ona sama). Nejde tedy ve věci o řešení otázky, zda obec odpovídá za navážení odpadu třetími osobami (byť i k tomu patrně docházelo), problém je v tom, že obec podle skutkového zjištění skládku fakticky provozovala. Dovolatelkou položená otázka tak neodpovídá skutkovému stavu, ze kterého odvolací soud vycházel, a nemůže založit přípustnost dovolání.
Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
A právě o takový případ jde; jednak soudy nevyšly z toho, že by odpady na skládku ukládala výlučně či převážně třetí osoba, a hlavně dovolatelka opomíjí skutkové zjištění, podle kterého skládku fakticky provozovala. Již proto nemůže uvedená otázka založit přípustnost dovolání.
K otázce: „Zda právní odpovědnost za jednání Místního národního výboru Dlouhomilov ohledně nakládání s odpady přechází na žalovanou“.
K tomu dovolatelka uvádí: „Žalovaná namítá, že na ni nemohla přejít práva a povinnosti Místního národního výboru v Dlouhomilově za odstranění skládky postupem dle ust. §68 zák. č. 367/1990, neboť v uvedené době neexistovala žádná právní norma, která by takovou povinnost místnímu národnímu výboru ukládala a žalovaná neshledává ani jiný právní titul, který by na ni přenášel povinnost místního národního výboru“. Je tedy zřejmé, že nepopírá skutečnost, že na ni přešla práva a závazky místního národního výboru (§68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), ale tvrdí, že na ni uvedený závazek (povinnost) nemohl přejít, protože netížil ani jejího předchůdce.
Nicméně soudy vyšly především z toho, že žalovaná, resp. její předchůdce, neoprávněně zasáhly do vlastnického práva žalobce, kterému náleží negatorní žaloba; v době vzniku a provozování skládky šlo o §132 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., resp. o §126 odst. 1 tohoto občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. Tento závěr je opřen o skutkové zjištění, že žalovaná, resp. její předchůdce, skládku provozovali.
Oproti tvrzení dovolatelky je tak správný odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, pokud se v něm uvádí: „Podle §126 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (nyní §1042 o. z.) má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnictví neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Neoprávněný zásah do vlastnického práva k pozemku může spočívat i v tom, že na pozemku jsou umístěny movité věci jiného, aniž se jejich umístění opírá o právní důvod. V takovém případě se může vlastník pozemku domáhat ochrany svého vlastnického práva k pozemku žalobou na vyklizení proti vlastníku movitých věcí. Stejně tak se podle konstantní judikatury může žalobce domáhat vyklizení proti tomu, kdo jeho pozemek bez právního důvodu užívá“. Jde o obecné pravidlo, aplikovatelné i v této věci. Tedy provozovala-li obec skládku, je pasivně legitimována v řízení o jejím odstranění, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem odpadu (proto otázkou, zda netříděný komunální odpad je vůbec věcí v právním smyslu a předmětem vlastnického práva, se není vůbec třeba zabývat). Proto uvedená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, kterou ostatně ve vztahu k ní dovolatelka ani nevymezuje.
K otázce: „Zda je přípustné přenesení důkazního břemene ohledně původce odpadu ukládaného na pozemek žalobce na žalovanou“.
K tomu dovolatelka tvrdí: „Soud v odůvodnění napadeného rozsudku v odst. 12. uvádí, že „z dokazování ostatně nijak nelze dovodit, že by odpad v zásadním rozsahu uložil na skládku někdo jiný. K tomu žalovaná uplatňuje námitku, která spočívá v tom, že takový závěr soudu neodpovídá důkaznímu břemenu účastníků řízení“. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka vytrhuje uvedenou větu z kontextu, a jen proto dospívá k závěru, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, kdo nese důkazní břemeno o tom, kdo do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasáhl. Celá pasáž odůvodnění rozsudku totiž zní: „Z provedeného dokazování lze učinit závěr, že žalovaná, resp. s jejím svolením obyvatelé obce, na skládku odpad uložili, a to včetně odpadu stavebního, který je na skládce výrazně zastoupen. Z dokazování ostatně nijak nelze dovodit, že by odpad v zásadním rozsahu uložil na skládku někdo jiný“. Především se tedy konstatuje, že odpad na skládku uložila žalovaná, resp. s jejím svolením obyvatelé obce; je tu tedy zjištění, jak a kým byl odpad na skládku uložen, soud nerozhodoval podle pravidel o důkazním břemeni, která se uplatní jen v případě stavu „non liquet“ (není o skutkovém stavu jasno). Poté se již víceméně „nad rámec uvedeného“ či pro zdůraznění tohoto zjištění dodává, že „ostatně“ nelze dovodit, že by odpad v zásadním rozsahu uložil na skládku někdo jiný. O přenesení důkazního břemena na žalovanou tak nešlo.
K otázce: „Zda je rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014“.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu