ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2975.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2975/2018-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Zdeňka Dese, a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce T. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, IČO 44992785, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí 1, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 87/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2018, č. j. 49 Co 51/2016-322, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Tomáše Krejčího do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 14 C 87/2008-200, určil, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. XY, nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 49 Co 51/2016-322, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku parc. č. XY, nyní vedené v katastru nemovitostí jako součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, jakožto součásti nemovité věci – budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, nyní vedené v katastru nemovitostí jako součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem řešena rozdílně. Předně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který měl pouze „formulačně“ upravit petit navržený žalobcem, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (podle které nemá účastník řízení naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pouhé součásti věci, ale musí se domáhat určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto k součásti věci hlavní). Pokud odvolací soud upravil žalobní petit jinak, než navrhoval žalobce, zatížil řízení vadou. V takovém případě měl totiž žalobce vyzvat k změně návrhu postupem podle §118a o. s. ř.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že při hodnocení důkazů nezohlednil listinný důkaz označený jako kupní smlouva uzavřená mezi M. Č. (právní předchůdkyní žalobce) a Z. (právní předchůdce žalovaného). Z tohoto důkazu se podává, že M. Č. souhlasila se samostatným uspořádáním jednotlivých objektů a nikdo z vlastníků těchto objektů se nedomáhal relativní neplatnosti této smlouvy podle §37 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Proto je nutné respektovat vůli smluvních stran a považovat budovu č. p. XY za samostatnou věc v právním slova smyslu, ke které žalobce či jeho právní předchůdci vlastnické právo nenabyli.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání předně namítá, že žalovaný řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dále uvádí, že žalobní petit změnil s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, č. j. 22 Cdo 2549/2017-297, a pokud odvolací soud tento petit pouze „formulačně“ upravil, nelze jeho postup považovat za nesprávný. Za neopodstatněnou považuje také námitku, že se odvolací soud nezabýval listinným důkazem označeným jako kupní smlouva uzavřená mezi M. Č. a Z. Odvolací soud při svých úvahách tento důkaz zohlednil a řádně se s ním vypořádal. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, příp. zamítl, bude-li shledáno jako přípustné.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný v souvislosti s námitkami směřujícími do postupu odvolacího soudu týkajícího se formulace žalobního petitu řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí, že „přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení otázky procesního práva, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Z dovolání však není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky měl odvolací soud odchýlit. Žalovaný na žádnou relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje, přičemž pouhá polemika žalovaného s procesním postupem odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pokud odvolací soud neurčil vlastnické právo k součásti věci (vedené v katastru nemovitostí jako samostatná budova č. p. XY), ale k této budově (jako předmětu, který není věcí v právním slova smyslu) jakožto k součásti věci hlavní, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud žádným způsobem neposoudil listinný důkaz – kupní smlouvu uzavřenou mezi M. Č. a Z., resp. nezdůvodnil, proč se tímto důkazem nezabýval.
Žalovaný také v této souvislosti pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že tento postup měl být jiný, aniž řádně formuluje v souvislosti s provedeným dokazováním otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
V takovém případě ovšem není dovolací soud oprávněn proces dokazování ani skutková zjištění odvolacího soudu přezkoumávat a je jimi vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). A proto dovolání i v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedené lze uvést, že odvolací soud hodnotil tento důkaz samostatně i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Jeho rozhodnutí je v části obsahující závěry o tom, že budova č. p. XY byla postavena jako přístavba budovy č. p. XY (a není tedy samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale součástí věci ve vlastnictví žalobce) řádně odůvodněno a nevykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry, provedenými důkazy (a to i kupní smlouvou z roku 1957 uzavřenou mezi M. Č. a Z.) a z nich vyvozenými skutkovými závěry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1797/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/03, dostupný na nalus.usoud.cz).
V této souvislosti žalovaný dále namítá, že právní předchůdci účastníků řízení (M. Č. a Z.) se v kupní smlouvě z roku 1957 dohodli, že budova vedená v katastru nemovitostí pod č. p. XY a budova č. p. XY budou samostatnými věci v právním slova smyslu. Protože se žádná ze stran této dohody nedovolala její neplatnosti podle §37 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, je nutné vůli smluvních stran respektovat.
K tomu dovolací soud uvádí, že žádné takové ujednání kupní smlouva z roku 1957 neobsahuje (jak také uvedl odvolací soud, přičemž zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění, kterými je s ohledem na shora uvedené dovolací soud v posuzované věci vázán, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009). Lze poznamenat, že z ostatních ujednání kupní smlouvy se podává, že přístavba budovy č. p. XY vedená v katastru nemovitostí jako budova č. p. XY se stane funkční součástí budovy č. p. XY, tedy součástí této věci v právním slova smyslu (srov. §24 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964). Již jen proto nemůže být tato námitka důvodná.
Nabyla-li potom právní předchůdkyně žalobce vlastnické právo k budově č. p. XY na základě dohody o vydání věci uzavřené ve smyslu §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jež byla dne 5. 3. 1992 registrována Státním notářstvím Brno – město, nabyla tuto stavbu i se všemi součástmi, tedy i s její přístavbou vedenou v katastru nemovitostí jako samostatná budova č. p. XY (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2549/2017).
Dovolání žalovaného do výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolání žalovaného do výroku I. trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), a do výroku II. a III. není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu