ECLI:CZ:US:2004:1.US.534.03
sp. zn. I. ÚS 534/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně - ze dne 13. září 2004 sp. zn. I. ÚS 534/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 2181/2002 o částečném zamítnutí a částečném odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 10. 7. 2002 sp. zn. 10 Co 337/2001 o potvrzení rozsudku nalézacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 15. 1. 2001 sp. zn. 9 C 2058/96, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejším účastníkům peněžité částky jako náhradu škody.
I. Výrokem I. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003 č. j. 25 Cdo 2181/2002-164, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2002 č. j. 10 Co 337/2001-138 a rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 1. 2001 č. j. 9 C 2058/96-120 bylo zasaženo do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve výroku I. a III. ze dne 19. 6. 2003 č. j. 25 Cdo 2181/2002-164 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2002 č. j. 10 Co 337/2001-138 se ruší.
III. Ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003 č. j. 25 Cdo 2181/2002-164 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 1. 2001 č. j. 9 C 2058/96-120 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2003 a posléze k výzvě soudu doplněnou dne 16. 7. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem (druhým v pořadí) Okresní soud v Děčíně rozhodl ve věci náhrady škody tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit prvému vedlejšímu účastníku S. Z. částku 1 955 DEM a druhé vedlejší účastnici R. Z. částku 285 DEM s 21% úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 2 520 Kč (výrok I. rozsudku). Dále soud nalézací zamítl návrh vedlejších účastníků co do výše 1 760 DEM, a to co do výše 45 DEM u prvého vedlejšího účastníka a co do výše 1 715 DEM u druhé vedlejší účastnice (výrok II. rozsudku). Stěžovateli bylo dále uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Děčíně soudní poplatek ve výši 500 Kč (výrok III. rozsudku).
K odvolání stěžovatele rozhodoval v druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 10. 7. 2002 č. j. 10 Co 337/2001-138 rozsudek soudu nalézacího potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným.
Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2003 č. j. 25 Cdo 2181/2002-164 tak, že dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit prvému žalobci částku 1 955 DEM, bylo zamítnuto (výrok I. rozsudku). Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit druhé vedlejší účastnici částku 285 DEM s 21% od 18. 10. 1996 do zaplacení, bylo odmítnuto (výrok II. rozsudku). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že odmítá závěry učiněné obecnými soudy. Argumentuje, že v době, kdy mělo dojít ke škodní události, nejednal v rozporu se zákonem, neboť neexistovala norma, která by prodej balónků plněných vodíkem zakazovala. Dále dodává, že celé řízení proběhlo za absence důkazů jím navrhovaných, soudy se jeho námitkami nezabývaly. Dle jeho názoru neúplně zjištěný skutkový stav věci založený v tomto konkrétním případě na neprovedení jím navrhovaných důkazů vedl ve svém důsledku k vadnému hodnocení provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu posouzení celé věci. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, jímž v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zruší.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili další účastníci a vedlejší účastníci řízení - Okresní soud v Děčíně, Krajský soud v Ústí nad Labem, Nejvyšší soud a S. a R. Z.
Soudkyně soudu prvního stupně JUDr. S. ve svém vyjádření uvedla, že nedošlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, neboť byl v celém řízení zastoupen právním zástupcem. Ústavní stížnost dle ní není důvodná, a proto navrhla její zamítnutí.
Předsedkyně senátu odvolacího soudu ve svém vyjádření shledala ústavní stížnost stěžovatele nedůvodnou, neboť jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces nebylo porušeno.
Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval. Ta uvedla, že stěžovatel v podstatě ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl v nalézacím řízení a se kterými se obecné soudy vypořádaly. Dodává, že pokud stěžovatel dovozuje, že jeho odpovědnost za škodu soudy založily na nesplnění informační povinnosti, přehlíží, že protiprávnost jeho jednání byla shledána i v samotném prodeji nebezpečné hračky, když dětský balónek naplnil plynem, který ve styku se vzduchem vybuchuje, a přestože si musel být vědom hrozícího nebezpečí, jež hračka i při běžné manipulaci s ní může vyvolat, neupozornil kupující na ně. Odpovědnost stěžovatele za škodu vyplývá dle jejího vyjádření v každém případě i z porušení §415 občanského zákoníku (dále též "obč. zák."). V ostatním odkázala na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Závěrem shrnula, že stěžovatelovo právo na soudní ochranu nebylo rozhodnutím dovolacího soudu porušeno, a proto navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvádějí, že stěžovatelovo tvrzení o zásahu do čl. 36 odst. 1 Listiny je uměle vykonstruované. Dále odmítají stěžovatelovu námitku o neúplném zjištění skutkového stavu, a proto navrhují, aby ústavní stížnost stěžovatele byla nálezem Ústavního soudu zamítnuta.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil následující. Vedlejší účastníci se na stěžovateli domáhali náhrady škody, která jim vznikla dne 21. 10. 1994 a za kterou stěžovatel odpovídá. Uvedeného dne si vedlejší účastníci zakoupili u stěžovatele dva nafouknuté balónky, které uložili do zavazadlového prostoru svého vozidla, přičemž po ujetí asi 100 m z místa parkování balónky vybuchly a došlo k poškození vozidla, věcí v něm uložených a k újmě na zdraví vedlejší účastnice. Za tuto škodu dle názoru vedlejších účastníků odpovídá stěžovatel, který jako soukromý podnikatel plnil balónky vodíkem, a porušil tím bezpečnostní a technické předpisy týkající se manipulace s tímto vysoce výbušným a hořlavým plynem.
Ve věci rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Děčíně, který svým prvním rozsudkem ve věci ze dne 9. 6. 1999 č. j. 9 C 2058/96-76 žalobu vedlejších účastníků zamítl. Okresní soud dospěl k názoru, že se stěžovatel v souladu s ustanovením §420a odst. 3 obč. zák. zprostil své odpovědnosti za škodu. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že "ze znaleckého posudku pořízeného ve vyšetřovacím spise Policie České republiky i z výslechu znalce jako svědka, J. V., k prasknutí balónků prokazatelně došlo vlivem styku s ostrými předměty, když po jejich umístění do auta byl tento styk s ostřejším předmětem pravděpodobný. Protože balónky byly naplněny čistým vodíkem, tj. bez přítomnosti vzduchu, nemohlo dojít k výbuchu v balóncích, ale pouze k jejich prasknutí vlivem styku s ostrými předměty. Rozšiřující se trhlinou pak unikal vodík do prostoru vozidla, kde vytvořil se vzduchem nehomogenní směs. V tom okamžiku muselo však dojít k iniciaci, což mohlo být ohněm (zápalka, cigareta), nebo přeskok elektrostatického náboje (např. prudký pohyb šatů s umělým vláknem o čalounění sedadel apod.). Pokud by k této iniciaci nedošlo, nedošlo by ani v případě balónků plněných vodíkem k výbuchu.". Dle názoru soudu tedy iniciace - místo a zdroj zapálení výbušné směsi nemělo původ v provozní činnosti stěžovatele.
K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 6. 1999 č. j. 9 C 2058/96-76 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jak v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, okresní soud náležitě zjistil skutkový stav, provedl všechny potřebné a dostupné důkazy. Pochybil však, když předmětnou věc posuzoval podle §420a obč. zák., zejména pak nesprávně aplikoval ustanovení o zproštění se odpovědnosti v důsledku toho, že škoda nemá původ z provozu živnosti odpůrce. V souzené věci dle názoru odvolacího soudu přichází v úvahu postup podle §420 odst. 1 obč. zák., popř. ustanovení §415 obč. zák. Odvolací soud dále uvedl, že pokud stěžovatel prodával balónky plněné vodíkem, prodával tak hračku naplněnou nebezpečným plynem, čímž porušil ustanovení §7 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.
V záhlaví citovaným rozsudkem pak Okresní soud v Děčíně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům výše citované částky jako náhradu škody. Poté za použití již provedených důkazů provedl doplnění řízení v intencích odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a znovu přehodnotil odpovědnost stěžovatele podle §420 odst. 1 obč. zák. Z tohoto pohledu soud vzal za prokázané porušení právních předpisů stěžovatelem, zejména porušení §7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v tehdy platném znění, (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Dále soud zhodnotil, že pokud se stěžovateli nepodařilo prokázat, že v případě vedlejších účastníků splnil informační povinnost o vlastnostech prodaného výrobku, porušil tak i ustanovení §415 obč. zák.
Odvolání stěžovatele do výše citovaného rozsudku nebylo shledáno soudem druhého stupně důvodným, a proto byl v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem napadený rozsudek soudu nalézacího potvrzen. Odvolací soud shledal, že soud nalézací náležitě zjistil skutkový stav. V odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval dále otázkou, zda stěžovatel splnil informační povinnost podle §9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Jak uvedl, stěžovatel neprokázal, že by vedlejší účastníky nějakým způsobem informoval o vlastnostech prodávaného výroku, navíc i kdyby své tvrzení prokázal, ústní poučení by v takovém případě dle názoru soudu bylo naprosto nedostatečným způsobem informace, a nemohlo by být považováno za splnění povinnosti podle §9 zákona o ochraně spotřebitele. Jak uzavřel, ani náležité splnění informační povinnosti by nemohlo žalovaného zprostit odpovědnosti za vznik škody v důsledku protiprávního jednání - porušení zákazu prodeje nebezpečného výrobku, a to zejména v případě, kdy je zamýšleným spotřebitelem nezletilé dítě.
Dovolací soud, který dovolání stěžovatele výše citovaným rozsudkem v části zamítl a v části odmítl, v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že nelze připustit v dané věci aplikaci §420 odst. 3 obč. zák. o zproštění odpovědnosti stěžovatele, neboť ta by přicházela v úvahu, pokud by bylo prokázáno, že stěžovatel škodu nezavinil, tedy že se u něj nejednalo ani o nevědomou nedbalost, která je v §420 odst. 1 obč. zák. presumována. Dle dovolacího soudu však nic takového prokázáno nebylo a navíc s ohledem na skutečnost, že stěžovatel jako chemik byl s vlastnostmi vodíku obeznámen, nebyl dán pro aplikaci §420 odst. 3 obč. zák. skutkový podklad. K námitce stěžovatele, že vedlejší účastníci si škodu sami způsobili tím, že balónky umístili do uzavřeného prostoru automobilu s vědomím, že balónek, který se vznáší, je naplněn vodíkem, dovolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci nebyli o nebezpečnosti zakoupené hračky a o manipulaci s ní řádně poučeni, nelze v jejich jednání spatřovat porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. a dovozovat tak jejich podíl na vzniku vlastní škody, neboť k výbuchu mohlo dojít jakoukoli manipulací, nejen uložením do kufru auta. K dovolacímu důvodu uplatněnému stěžovatelem podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolací soud uvedl, že "závěr, že žalovaný neprokázal své tvrzení o poskytnutí informací žalobcům o vlastnostech prodávaného výrobku, popř. o nebezpečí, které vyplývá z nesprávné manipulace s ním, učinil soud prvního stupně po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů, a převzal je i odvolací soud, který zcela správně vycházel z toho, že důkazní břemeno o této skutkové okolnosti je na žalovaném, a není-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí, a nejde o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z provedených důkazů vyplývající, nebo že by v hodnocení důkazů byl logický rozpor.".
III.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel oprávněný k podání ústavní stížnosti je řádně zastoupen. Ohledně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti však Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost proti výroku II. výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu shledal opožděnou. K tomu uvádí následující.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V daném případě stěžovatel ústavní stížností napadá výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu jako celek, tedy všechny výroky dotčeného rozsudku. Nejvyšší soud jako soud dovolací ovšem ve výroku II. svého rozhodnutí dovolání stěžovatele do výroku v záhlaví citovaného rozsudku soudu odvolacího, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit druhé vedlejší účastnici částku 285 DEM s 21% úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení odmítl, neboť dovolání ohledně tohoto výroku bylo shledáno nepřípustným podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. nepřípustnost dovolání ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20 000 Kč. Pokud tedy v tomto případě nebylo dovolání přípustné ze zákona, nelze je považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod stěžovatele poskytuje. V takovém případě pak lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Obdržela-li právní zástupkyně stěžovatele v záhlaví citovaný rozsudek odvolacího soudu dne 31. 7. 2002, je zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto výroku rozsudku uplynula marně. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost do výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 č. j. 25 Cdo 2181/2002-164 je podána po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudu je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním soudem judikováno [např. nález sp. zn. I. ÚS 512/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 28, nález č. 143], že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby, a ta druhá představuje základní princip demokratického státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak stanovování povinností soudem je limitováno zákonem při současném zachování základních práv a svobod.
Spočívá-li pak porušení čl. 4 odst. 1 Listiny v užití extenzivního výkladu orgánem veřejné moci, přičemž je zároveň jednotlivci díky takové interpretaci vybočující z mezí ústavnosti stanoveno peněžité plnění z jeho majetku, jde o zásah do vlastnického práva chráněného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.
Právo na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny) patřící k základním rysům právního státu představuje procesní rámec tohoto základního principu každého demokratického státu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnosti soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy" (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34).
V.
Po provedeném dokazování Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele v rozsahu vymezeném ve výroku shledal důvodnou.
Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy hodnotily jednání stěžovatele podle ustanovení §420 obč. zák., jež zakotvuje obecnou odpovědnost za škodu. K naplnění obecné odpovědnosti fyzické či právnické osoby za škodu způsobenou jinému vyžaduje občanský zákoník současnou existenci zaviněného protiprávního úkonu, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi takovým úkonem a škodou.
Obecné soudy shledaly protiprávní úkon stěžovatele v porušení ustanovení §7 odst. 1, resp. §9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Ustanovení §7 zákona o ochraně spotřebitele zakazuje prodávat nebezpečné výrobky (odstavec 1), přičemž odpovědnosti za porušení tohoto zákazu se zprostí ten, kdo prokáže, že o skutečnosti, že se jedná o nebezpečné výrobky, v době prodeje nebo nabídky nemohl vědět (odstavec 2). Nebezpečným výrobkem podle zákona o ochraně spotřebitele v tehdejším znění je takový výrobek, který z důvodů jakékoli vady nebo nesprávné či nedostatečné informace sám o sobě nebo při obvyklém způsobu používání, sestavování nebo uchovávání, jakož i únikem škodlivých látek anebo v důsledku spoléhání se na přesnost, při náležité opatrnosti představuje nepředvídatelné nebo zvýšené nebezpečí ohrožení života, zdraví nebo majetku; výrobek nelze považovat za nebezpečný pouze proto, že byl do oběhu uveden výrobek bezpečnější [§2 odst. 1 písm. g)]. Navíc v tehdejším znění zákona o ochraně spotřebitele byla v ustanovení §21 stanovena povinnost orgánům státní správy, územní samosprávy a ostatním orgánům veřejné správy, aby činily v mezích své působnosti veškerá opatření pro zamezení uvádění nebezpečných výrobků do oběhu nebo jejich další oběh. O nebezpečných výrobcích v oběhu byly povinny všemi dostupnými prostředky informovat spotřebitelskou veřejnost, především prostřednictvím hromadných informačních prostředků, které byly povinny tyto informace neprodleně zveřejnit.
Nalézací soud si vyžádal ohledně prodávání balónků plněných vodíkem stanoviska Inspektorátu bezpečnosti práce pro Severočeský kraj, Magistrátu města Ústí nad Labem a České obchodní inspekce. Ze zprávy Inspektorátu bezpečnosti práce vyplývá, že k datu výše zmíněného prodeje balónků neexistoval obecně závazný právní předpis, který by upravoval plnění balónků vodíkem. V té době platila pro plnění balónků lehkým plynem technická pravidla TP G 40101, v jejichž čl. 3.2 byl zákaz plnit balónky vodíkem a jeho směsí. Jednalo se ovšem o nezávaznou technickou normu. V podobném smyslu se vyjádřila i Česká obchodní inspekce. Jak Inspektorát bezpečnosti práce, tak Česká obchodní inspekce ve svém vyjádření uvedla, že v době řízení ve věci náhrady škody již existuje nová právní úprava týkající se vlastností výrobků, výslovně zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, (dále jen "zákon o technických požadavcích na výrobky") a dále (v současnosti již nařízením vlády č. 19/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na hračky, zrušené ) nařízení vlády č. 171/1997 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na hračky. V tehdejším, dnes již zrušeném, ustanovení §8 odst. 2 zákona o technických požadavcích na výrobky byl definován bezpečný výrobek, přičemž podle odstavce 5 téhož ustanovení byl za bezpečný považován takový výrobek, který splňuje požadavky příslušného technického předpisu, a není-li takového předpisu, buď splňující požadavky norem anebo odpovídající stavu vědeckých a technických poznatků známých v době jeho uvedení na trh.
Ústavní soud v dané situaci nehodlá hodnotit, zda obecné soudy byly při rozhodování ve výše uvedené věci již ovlivněny novou přísnější právní úpravou, dle níž by opravdu balónky plněné vodíkem byly považovány za výrobky nebezpečné. Pokud však obecné soudy přijaly názor vyslovený ve vyjádření Inspektorátu bezpečnosti práce, a to že balónek naplněný vodíkem je na základě technických pravidel možné definovat jako nebezpečný výrobek podle §2 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně spotřebitele, neměly pro tento závěr oporu v zákonném ustanovení, takže uvedenou extenzivní interpretací ustanovení §7 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele vybočily z mezí ústavnosti a zásad spravedlivého procesu. Porušení, příhodněji řečeno, nedodržení technické normy, nelze ztotožňovat s porušením právní povinnosti. Obecné soudy při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení musí šetřit podstatu a smysl základních práv především v případech, kdy jsou ukládány jednotlivci povinnosti. Pokud v takovém případě soudy použijí nezákonně rozšířený výklad, čímž uloží jednotlivci nad rámec zákona povinnost spočívající v majetkovém plnění, představuje takové rozhodnutí porušení jeho základního práva garantovaného čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále uvádí, že z odůvodnění rozsudků obecných soudů není zřejmé, zda se tyto soudy zabývaly příčinnou souvislostí mezi protiprávním úkonem a vzniklou škodou. Ústavní soud k tomu připomíná, že příčinná souvislost je objektivním a nezbytným předpokladem vzniku každé odpovědnosti za škodu v občanském právu. Ke vzniku odpovědnosti za škodu přitom nestačí pouhá pravděpodobnost či domněnka existence příčinné souvislosti, neboť ta musí být vždy bezpečně prokázána. Dle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů občanskoprávní odpovědnosti za škodu dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věci i obecné zkušenosti, resp. poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. J. Krčmář: Právo občanské: 3. právo obligační, Praha 1947, str. 311). Příčinnou souvislost nelze tudíž zaměňovat s časovou návazností určitých skutečností či jednání. Obecné soudy, a to bez odůvodnění, nepřihlédly ke znaleckému posudku znalce z oboru plynárenství, který ve svém vyjádření uvedl, že "následky, ke kterým došlo, byly způsobeny právě touto iniciací a také právě s ohledem na nerovnoměrnost rozmístění vodíku se vzduchem ve vozidle, kdy právě v úložném prostoru byla zřejmě tato koncentrace vyšší, došlo k poškození věcí tam uložených, případně čalounění vozidla". Zejména v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu je vysloven zcela opačný názor, tedy že "k výbuchu mohlo dojít jakoukoli manipulací, nejen uložením do kufru auta", bez toho, aby se s takovým odlišným stanoviskem dovolací soud vypořádal.
Ústavní soud se dále zabýval tvrzením obecných soudů, že důkazní břemeno ohledně poskytnutí informací vedlejším účastníkům o prodávaném výrobku leží na stěžovateli. Dle ustálené judikatury leží důkazní břemeno ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Ústavní soud bere v úvahu, že dokazování negativního tvrzení spočívajícího v nesplnění informační povinnosti stěžovatelem lze těžko požadovat na poškozených (vedlejších účastnících). Nicméně obecné soudy nevzaly v potaz ani stěžovatelem předložené svědecké výpovědi potvrzující obecně plnění informační povinnosti stěžovatelem, a tím méně se obecné soudy zabývaly faktem, že vedlejší účastníci jsou osoby mluvící německy, bez znalosti češtiny. Tvrzení vedlejších účastníků u nesplnění informační povinnosti stěžovatelem je třeba posuzovat pod zorným úhlem jejich neznalosti českého jazyka. Tvrdili-li vedlejší účastníci, že o nebezpečnosti náplně balónků nehovořili, je třeba toto tvrzení pečlivě vážit právě s ohledem na výše uvedené. Z této skutečnosti lze pak dovodit i závěr, že splnění informační povinnosti (předpokládané v českém jazyce) nemohlo mít jiný než formální význam. Ústavní soud se dále pozastavil i nad skutečností, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí také nezabývaly faktem, že doklad o výši škody předložený vedlejšími účastníky pochází ze dne 29. 1. 1997, tj. více jak dva roky po události.
Z výše uvedeného vyplývá, že z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci občanskoprávního řízení nelze odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v konkrétní věci považovat za dostačující, jelikož jsou v rozhodných částech nepřezkoumatelná, což ve výsledku představuje porušení zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a dále i se souhlasem vedlejších účastníků k závěru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud veden z jedné strany principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, avšak z druhé strany s ohledem na délku řízení, přestože konstatoval porušení základních práv ve všech napadených rozhodnutích, přistoupil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení pouze rozhodnutí soudu odvolacího a soudu dovolacího ve výroku I. a III., neboť má za to, že citovaný zásah lze odstranit již v obnovení řízení před soudem druhého stupně. Proto byl návrh na zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost do výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 č. j. 25 Cdo 2181/2002-164 se odmítá podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.