ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3325.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3325/2020-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 183/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 91 Co 80/2020-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 18 634 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Ing. Martina Kopeckého.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 29. 10. 2019, č. j. 9 C 183/2019-136, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně družstevní podíl v B. d., IČO XY, se sídlem XY (výrok I), do vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil tov. zn. XY, model XY, barva: XY, RZ: XY, VIN: XY, rok výroby 2004 (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1 700 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III) a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 68 347 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 91 Co 80/2020-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 62 902 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle jeho názoru je dovolání přípustné, neboť dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Obsahem podaného dovolání je přitom vyjádření nesouhlasu s vydáním rozsudku pro uznání v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Dovolatel má za to, že v řízeních, v nichž má rozsudek konstitutivní charakter, by rozsudek pro uznání neměl být vydáván. V těchto řízeních jde převážně o typově složité věci a soud by neměl smír schválit, jestliže nejsou alespoň osvědčeny skutkové okolnosti, na jejichž základě bude usnesení schvalující smír konstruovat vlastnická práva tak, aby bylo vyloučeno riziko neplatnosti smíru. Podle dovolatele při vypořádání společného jmění manželů hrozí, že se soud odchýlí od „objektivní reality“ a do vypořádání zahrne věci, které do společného jmění manželů nepatří, nebo tam naopak nezahrne položky, které by vypořádány být měly. Dramatickým způsobem mohou být dotčena i práva třetích osob. Dovolatel rovněž namítá, že Nejvyšší soud dosud řešil otázku vydání rozsudku pro uznání v případě vypořádání společného jmění manželů pouze senátem 22 Cdo, a to zejména v odmítavých usneseních. Jeho judikaturu proto nelze považovat za sjednocenou, ale je třeba důkladněji zkoumat, zda není namístě ji posoudit jinak. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním žalovaného nesouhlasí a je přesvědčena o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podrobně vysvětlila, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů lze rozhodnout rozsudkem pro uznání a odkázala na bohatou judikaturu dovolacího soudu zabývající se touto otázkou. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Tento závěr lze pak v posuzované věci učinit i přesto, že dovolatel výslovně v dovolání neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl o žalobě na vypořádání zaniklého společného jmění manželů rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. poté, co se žalovaný po výzvě ve smyslu §114b o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobě.
Nejvyšší soud předesílá, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ), není úprava rozsudku vydaného na základě fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. protiústavní.
Již v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném v č. C 7138, Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck– dále jen „Soubor“, dále pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., a publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2009, přijal Nejvyšší soud závěr, že uzavření soudního smíru není vyloučeno ani skutečností, že se žalobce domáhá vydání konstitutivního rozhodnutí. Dovolací soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: 1. Rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. 2. Usnesení (výzvu k vyjádření) podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, že žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu ve výzvě k vyjádření a v následném vydání rozsudku pro uznání. Z pohledu žalobních tvrzení je dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností, které činí žalobu projednatelnou. 3. Odvolání proti rozsudku pro uznání založené na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska nemůže být úspěšné. Důkazní návrhy, nabízené v odvolacím řízení soudu k prokázání skutečnosti, že uznaný nárok ve skutečnosti není dán, jsou bezcenné. 4. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít (bez dalšího) z fikce uznání nároku.
Tyto závěry později dovolací soud beze zbytku přijal a doplnil i v řízení o vypořádání společného jmění manželů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3446/2012, uveřejněné v č. C 14 256 Souboru, usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2156/2014, uveřejněné v č. C 14 435 Souboru, a konečně rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2103/2016, uveřejněný na www.nsoud.cz ).
Otázkou pak zůstává, zdali byly naplněny podmínky pro zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za nečinnost žalovaného.
V nyní posuzované věci přistoupil soud prvního stupně k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že takový postup odůvodňovala povaha věci. Povaha věci přitom odůvodňuje vydání usnesení ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení tehdy, jestliže se jedná o věc typově, skutkově či právně obtížnou, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Podle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže v daném případě realizoval přípravu jednání skutkově obtížné věci prostřednictvím usnesení vydaného v režimu §114b odst. 1 o. s. ř., jímž vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která je připojena, a zároveň poučil žalovaného o následcích nesplnění výzvy, tzn. vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. Citované usnesení bylo spolu se žalobou doručeno žalovanému do vlastních rukou dne 19. 9. 2019 (z doručenky vyplývá osobní převzetí žalovaným). Posledním dnem třicetidenní lhůty k podání písemného vyjádření ve věci samé byl den 21. 10. 2019. Až dne 25. 10. 2019 bylo soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného k žalobě podané prostřednictvím advokáta doc. JUDr. Aleše Rozehnala, Ph. D., plná moc pro advokáta však nebyla připojena. Soud prvního stupně tak k vyjádření žalovaného nemohl přihlédnout. Z obsahu spisu se přitom podává, že žalovaný ani později, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nesdělil odvolacímu soudu, jaký vážný omluvitelný důvod mu ve včasném podání vyjádření bránil.
Rozhodl-li za uvedených okolností soud prvního stupně rozsudkem pro uznání a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, lze jejich postup pokládat za souladný s výše citovanými judikatorními závěry; jinak řečeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem standardní soudní praxe.
Nejvyšší soud proto z výše vyložených důvodů dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu