ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3371.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3371/2019-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, proti žalovanému R. M., narozenému XY, bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 328/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 4. 2019, č. j. 72 Co 150/2019-55, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 4. 2019, č. j. 72 Co 150/2019-55, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 3. 2018, č. j. 22 C 328/2016-38, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 22 C 328/2016-38, zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řízení o vypořádání společného jmění manželů, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 22 C 328/2016-37, které jí bylo doručeno 3. 1. 2018 (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 72 Co 150/2019-55, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zastavil řízení o návrhu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů a nezastavil řízení o návrhu žalovaného na vypořádání společného jmění manželů.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně podala u Okresního soudu v Jihlavě žalobu na vypořádání společného jmění účastníků řízení dne 13. 10. 2016. Dne 10. 11. 2016 podal žalobu o vypořádání společného jmění účastníků řízení u Okresního soudu v Jihlavě rovněž žalovaný. Jelikož žalovaný podal žalobu na vypořádání společného jmění v době, kdy již bylo zahájeno řízení o vypořádání společného jmění manželů na základě návrhu žalobkyně, pohlížel soud prvního stupně na žalobu žalovaného jako na procesní návrh v již zahájeném řízení o vypořádání společného jmění manželů. Protože žalobkyně nezaplatila soudní poplatek z podané žaloby, rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 22 C 328/2016-38, o zastavení celého řízení.
Odvolací soud k tomu uvedl, že pokud žalobkyně nezaplatila soudní poplatek z podané žaloby (a to ani na základě výzvy soudu prvního stupně), je třeba řízení o návrhu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavit.
V souvislosti s návrhem žalovaného na vypořádání společného jmění manželů poznamenal, že tato žaloba byla rovněž podána ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 11. 2013, č. j. 21 C 234/2013-16, na základě kterého bylo rozvedeno manželství účastníků řízení, čímž došlo rovněž k zániku společného jmění manželů, nabyl právní moci dne 13. 11. 2013). Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který považoval návrh žalovaného na vypořádání společného jmění účastníků řízení podaný v době, kdy bylo již řízení o vypořádání tohoto majetkového společenství zahájeno na základě návrhu žalobkyně, za procesní návrh v již zahájeném řízení. K tomu uvedl, že „formálně správným postupem“ vzhledem k nezaplacení soudního poplatku ze strany žalobkyně a vzhledem k tomu, že na návrh žalovaného je třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení, je zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Takovým postupem by však žalovanému byla upřena možnost uplatnit svůj nárok na vypořádání společného jmění u soudu (z důvodu uplynutí lhůty stanovené podle §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a to i když žalovaný podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů v této lhůtě. V takovém případě je třeba chránit právo žalovaného domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto odvolací soud rozhodl, že řízení o návrhu žalovaného na vypořádání společného jmění manželů se nezastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud rozhodl, že se nezastavuje řízení o návrhu žalovaného na vypořádání společného jmění manželů, podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda je soud oprávněn v případě nezaplacení soudního poplatku žalobkyní za žalobu o vypořádání společného jmění manželů zastavit toto řízení toliko v části řízení o návrhu žalobkyně. Uvádí, že na základě návrhu jednoho z manželů na vypořádání společného jmění probíhá jediné řízení o vypořádání majetkového společenství a návrhy či jiná podání učiněná druhým z manželů se považují za procesní úkony v rámci již zahájeného řízení a nemohou tvořit předmět samostatného řízení (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4338/2015). Obdobně tomu bylo i v projednávané věci. Rozhodl-li však odvolací soud o zastavení řízení zahájeného na základě návrhu žalobkyně, nelze zároveň rozhodnout, že řízení o návrhu žalovaného na vypořádání společného jmění manželů se nezastavuje, probíhá-li pouze jediné řízení o vypořádání společného jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a v napadeném rozsahu jej zrušil.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3058/2017, ve kterém dovolací soud dovodil ve výjimečných případech prolomení judikatorních závěrů týkajících se překážky litispendence v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a to s ohledem na mimořádné okolnosti projednávaného případu. Podle žalovaného jsou v poměrech projednávané věci tyto okolnosti dány, a proto mohou současně probíhat na základě žalob účastníků dvě řízení o vypořádání společného jmění manželů. Proto považuje za správné rozhodnutí odvolacího soudu, který zastavil řízení o vypořádání společného jmění manželů zahájené na základě návrhu žalobkyně pro nezaplacení soudního poplatku žalobkyní a nezastavil řízení zahájené na základě návrhu žalovaného s tím, že žalovaný bude vyzván k zaplacení soudního poplatku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, potažmo Ústavního soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Žalobkyně podala dovolání do části výroku usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud rozhodl o nezastavení řízení o návrhu žalovaného o vypořádání společného jmění manželů. Jelikož však na napadené části výroku je závislá část výroku, která dovoláním nebyla dotčena (tedy část výroku, že řízení o návrhu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů se zastavuje), není dovolací soud ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacího návrhu.
Soudní praxe se přiklání k závěru, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (tzv. iudicium duplex - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). To vyplývá z toho, že každý z účastníků může (do tří let od zániku společného jmění manželů) označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu, že soud není vázán návrhy účastníků, a konečně z toho, že podá-li jeden z bývalých účastníků společného jmění návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i žalobní právo druhého účastníka, který již žalobu nemůže podat (srov. DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, s. 216).
V rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, Nejvyšší soud vyložil, že „podá-li tedy jeden z účastníků zaniklého společného jmění manželů návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i právo druhého z účastníků domáhat se vypořádání; podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení; tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení a není namístě jej proto zastavovat“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4338/2015). Dovolací soud na okraj poznamenává, že shora uvedené závěry byly přijaty v rámci vypořádání společného jmění manželů podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a dovolací soud tímto nijak nepředjímá posuzování těchto otázek v případě vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V projednávané věci zaniklo společné jmění účastníků řízení dne 13. 11. 2013, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 11. 2013, č. j. 21 C 234/2013-16, kterým bylo rozvedeno manželství účastníků. Žalobkyně podala žalobu o vypořádání společného jmění manželů 13. 10. 2016, žalovaný podal žalobu o vypořádání společného jmění manželů dne 10. 11. 2016. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bylo proto nutné pohlížet na žalobu žalovaného jako na procesní návrh v již zahájeném řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Z obsahu spisu i rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že probíhalo toliko jediné řízení o vypořádání společného jmění manželů zahájené na základě návrhu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů. Probíhá-li jediné řízení o vypořádání společného jmění manželů, neobstojí závěr odvolacího soudu o zastavení řízení o návrhu žalobkyně pro nezaplacení soudního poplatku a nezastavení řízení o návrhu žalovaného. Na žalobu žalovaného je totiž třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12 (dostupném na nalus.usoud.cz), dovodil, že doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace právní normy nemůže v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině. Dále dodal, že „kterékoli ustanovení právního předpisu je totiž způsobilé přivodit újmu, je-li použito způsobem, který nešetří jeho podstaty a smyslu, popř. způsobem, který vede k popření subjektivních práv jako takových, možnosti jejich řádného výkonu a uplatňování. Předně je třeba poukázat na to, že respektovat je nutné v prvé řadě normy obsažené v aktech ústavního pořádku a z nich vyvěrající základní principy právní, v nichž své místo docela samozřejmě zaujímají i obecné ideje spravedlnosti, dobré mravy v širším slova smyslu. Ukáže-li se ve světle okolností konkrétního případu, že lpění na doslovné aplikaci určitého ustanovení by ve skutečnosti vedlo k nevratnému poškození práv jedné strany, zejména pak na úkor strany druhé, je třeba od něj upustit a postupovat tak, aby k takové újmě nedošlo.“
V poměrech posuzované věci by formálně správným postupem vzhledem k nezaplacení soudního poplatku žalobkyní a vzhledem k tomu, že na později podanou žalobu žalovaného je třeba nahlížet jako na procesní úkon v již zahájeném řízení, bylo zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Žalovanému by však vzhledem k uplynutí zákonné lhůty pro podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák. byla upřena možnost domáhat se o soudu vypořádání společného jmění účastníků řízení. Takový přístup by vedl k negaci práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, kterému se nemohl účinně bránit, čímž by byla zároveň porušení rovnost účastníků soudní řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 odst. 1 Ústavy.
V poměrech projednávané věci je proto třeba v řízení o vypořádání společného jmění manželů pokračovat, a jelikož probíhá toliko jediné řízení o vypořádání společného jmění manželů, bude v posuzované věci předmět řízení vymezen na základě návrhu žalobkyně ze dne 13. 10. 2016 i návrhu žalovaného ze dne 10. 11. 2016. Soud rozhodne (na základě analogické aplikace §9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích) o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí, přičemž výše poplatku bude stanovena na základě návrhu žalobkyně ze dne 13. 10. 2016.
Přiléhavý není odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3058/2017, podle kterého je za mimořádných okolností věci přípustné, aby probíhala dvě řízení o vypořádání společného jmění manželů. V poměrech posuzované věci se z obsahu spisu i rozhodnutí odvolacího soudu podává, že probíhá (a i probíhalo) toliko jediné řízení o vypořádání společného jmění manželů, a proto nejsou závěry přijaté v tomto rozhodnutí v posuzované věci aplikovatelné.
Rozhodl-li odvolací soud o tom, že řízení o návrhu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů se zastavuje a nezastavuje se řízení o návrhu žalovaného na vypořádání společného jmění manželů, spočívá jeho rozhodnutí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší i Ústavního soudu. Dovolání je tak podle §237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání i důvodné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu