ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.34.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 34/2020-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kozlerem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Mánesova 272, proti žalovaným 1) K. V. , narozenému XY, 2) L. V. , narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 281/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2019, č. j. 13 Co 6/2019-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Kozlera.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a contrario), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 C 281/2016-228, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 C 281/2016-339, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vydat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku movité věci označené ve výroku I, bodech 1 až 20 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem věcí, které drží žalovaní, a žalovaný 1), který své vlastnictví neprokázal, věci v době, kdy byl v insolvenci, neplatnou kupní smlouvou převedl na žalovanou 2).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 13 Co 6/2019-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, které bylo doplněno advokátem ustanoveným žalovaným soudem prvního stupně. Napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a navrhli jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání. Odvolací soud podle dovolatelů nesprávně posoudil právní otázky, zda „může soud v nalézacím řízení o určení vlastnického práva, resp. vydání věci, řízení zahájit a pokračovat v řízení přesto, že bylo dokazováním zjištěno, že movité věci, jichž se spor týká, mají náležet do majetkové podstaty dlužníka, případně může nalézací soud ve věci v průběhu insolvenčního řízení rozhodovat“, a zda „může soud v civilním sporu po prohlášení úpadku a konkursu na žalovaného, dojde-li k závěru, že věci náleží do majetkové podstaty, samostatně pokračovat v řízení a posuzovat otázku platnosti kupní smlouvy a její soulad s dobrými mravy“. Podle dovolatelů byly tyto otázky dovolacím soudem již vyřešeny a odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) je posoudil jinak, než jsou v judikatuře dovolacího soudu řešeny, a „tato otázka měla být posouzena jinak“. Odvolací soud dovodil, že šlo o neplatnou kupní smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy. Řízení však nemělo být vůbec zahajováno a otázka platnosti kupní smlouvy neměla být samostatně posouzena, když prohlášením konkursu na majetek dovolatele 1) bylo ze zákona řízení přerušeno (resp. nemělo být vůbec zahajováno) podle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, žalobce však nenavrhl pokračování v řízení. Věc spadá do pravomoci insolvenčního soudu a případné rozhodování o odpůrčí žalobě proti právním jednáním dovolatele 1) jako dlužníka do insolvenčního řízení. Nalézací řízení bylo zahájeno až 23. 12. 2016, kdy na majetek dovolatele byl prohlášen konkurs. Ustanovení insolvenčního zákona přitom bránila zahájení a pokračování v řízení jak v době prohlášení úpadku, tak v době prohlášení konkursu na dovolatele 1).
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí. Nalézací řízení bylo zahájeno v roce 2016, nynější insolvenční řízení v roce 2018. V řízení nejde o pohledávku, která se uplatňuje v insolvenčním řízení přihláškou, nýbrž o vlastnické právo. Nikdy nebyl insolvenčním správcem vyrozuměn o sepsání věcí do majetkové podstaty. V řízení nešlo o určení neplatnosti právního úkonu podle §231 insolvenčního zákona a v nynějším insolvenčním řízení nebyl na dovolatele prohlášen konkurs.
Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. a contrario).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) §241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Uvedený dovolací důvod nemůže tudíž spočívat v námitce, že odvolací soud posoudil vymezenou právní otázku jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu, a „tato otázka měla být posouzena jinak“. Tyto dva požadavky pojmově vedle sebe nemohou obstát. Z dovolání nicméně není zcela zřejmé, zda právě uvedený dovolací důvod měli dovolatelé na mysli, neboť neoznačují žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by jimi vymezené otázky týkající se procesního práva řešilo, a neuvádí, jak by měly být přehodnoceny.
Odhlédnuto od toho, že dovolání vychází z jiného než zjištěného skutkového stavu [skutkový závěr o sepisu předmětných věcí do majetkové podstaty dovolatele 1) jako úpadce nalézací soudy neučinily], dovolání neobsahuje řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti, což brání pokračování v dovolacím řízení. Dovolatelé namítají rozpor napadeného rozhodnutí při řešení jimi označených otázek s rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by označili jakékoli konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nějž se měl odvolací soud při jejich řešení odchýlit, a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa. Dovolatelé tak pouze polemizují s procesním postupem nalézacích soudů a jejich skutkovými i právními závěry.
Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu