ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.379.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 379/2020-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. R. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalovanému B. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Nečase 1343/29, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 28 C 91/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2019, č. j. 13 Co 19/2015-497, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Michala Vávry, advokáta se sídlem v Brně, Jana Nečase 1343/29.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 28 C 91/2011-324, z věcí náležejících do zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I) a žalovaného (výrok II) ve výroku rozhodnutí uvedené věci. Na vyrovnání podílů ze zaniklého SJM uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 220 837 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 13 Co 19/2015-497, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého SJM částku 420 438,35 Kč (výrok II), dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku II podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a podle dovolatelky má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stejně tak přípustnost dovolání vyvozuje z porušení ústavně garantovaných základních práv dovolatelky, když poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu a jím ústavně garantovaných základních práv. V daném případě je přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu založena „na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]“. Předmět navržený dovolatelkou k vypořádání (včetně jeho rozsahu), pokud jde o obchodní podíl žalovaného ve společnosti A., byl posouzen oběma soudy rozdílně, navíc oba soudy opakovaně korigovaly své závěry, co má být předmětem vypořádání v dané věci. Dovolatelka má za to, že oba soudy svým zmatečným vyjádřením předmětu vypořádání plynoucího z obchodního podílu žalovaného ve společnosti A. a nesprávnými poučeními, nutily dovolatelku ke skutkovým tvrzením a k označení důkazů, které vzhledem k jejímu informačnímu deficitu nemohla učinit. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí pouze cituje názor dovolacího soudu a dále se odvoláním nezabývá. Dovolatelka se domnívá, že přednesla tzv. opěrné body nároku a že byla rovněž shoda na tom, že předmětem vypořádání budou výnosy z obchodního podílu žalovaného. Dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, zejména práva dovolatelky domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Soudy se dopustily svévole, neboť provedly nesprávný výklad ustanovení občanského zákoníku a učinily mnoho procesních vad. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu výroku II zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že je podle něj dovolání nepřípustné. Žalobkyně v dovolání nevymezuje konkrétní právní otázku, kterou by bylo možné podřadit pod některé z kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Žalobkyně v dovolání uvádí, že rozdílnost posouzení spatřuje v odlišnosti rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Taková argumentace však z hlediska přípustnosti dovolání neobstojí. Navíc se žalobkyně i věcně mýlí, pokud uvádí, že soud prvního stupně a odvolací soud dospěly ohledně položky vypořádání SJM k rozdílnému závěru. Žalobkyně dovolání formuluje tak, že prakticky ona jediná měla ujasněno, co má být ohledně této položky předmětem vypořádání a byla pouze soudy nižších stupňů zmatena a nesprávně instruována a poučována, jaká tvrzení má v řízení uvádět. Podle názoru žalovaného odvolací soud postupoval v novém odvolacím řízení naprosto v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, a dospěl ve vztahu k této položce vypořádání ke zcela správnému právnímu závěru. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/ )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz )].
Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na https://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalobkyně je nepřípustné z toho důvodu, že v něm není řádně vymezena ani otázka přípustnosti, ani otázka, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Jde přitom o obligatorní náležitosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a jejich nevymezení vede k odmítnutí dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně v úvodu svého dovolání toliko cituje případy přípustnosti podle §237 o. s. ř., aniž by uvedla konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, judikaturu Nejvyššího soudu, která je ve vzájemném rozporu, nebo judikaturu Nejvyššího soudu, jež nemá obstát.
Dále žalobkyně odkazuje na „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ a uvádí, že „V daném případě přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně“. K tomu dovolací soud uvádí, že tyto případy přípustnosti byly obsaženy v právní úpravě přípustnosti dovolání účinné do 31. 12. 2012! Za současné právní úpravy nemůže takto vymezený předpoklad založit přípustnost dovolání.
Žalobkyně v dovolání dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Bylo podle ní porušeno její právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Soudy se podle jejího názoru dopustily svévole spočívající v nesprávném výkladu ustanovení občanského zákoníku a mnoha procesních vad, čímž došlo k výraznému poškození práv žalobkyně. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že ani zde žalobkyně neuvádí, od které konkrétní judikatury Ústavního soudu se měl odvolací soud odchýlit, nutno zdůraznit, že takto formulovaná otázka je pouze zcela obecným požadavkem na přezkum celého rozhodnutí. Rozhodně ji nelze považovat za vymezení konkrétní právní otázky, na níž spočívá napadené rozhodnutí.
Žalobkyně ostatně mimo nevymezenou přípustnost dovolání ani neformuluje konkrétní právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Ani tato náležitost dovolání tedy nebyla splněna.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 4. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu