ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4068.2019.3
sp. zn. 22 Cdo 4068/2019-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Grinacovou, advokátkou se sídlem v Praze, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalovanému B. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, V Zátiší 547, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 317/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 20 C 317/2016-200, zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a k pozemku par. č. XY v katastrálním území XY a nařídil prodej nemovitostí specifikovaných ve výroku I. ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi žalobkyni a žalovaného rovným dílem. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-303, napadený rozsudek soudu prvního stupně v části nákladových výroků změnil, a ve zbytku nákladových výroků a ve výrocích o věci samé potvrdil. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky pozemku, jehož součástí je stavba rodinného domu; podíly obou účastníků jsou rovné. Žalobkyně se v řízení domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejprve navrhovala, aby jí soud za náhradu přikázal podíl žalovaného, v průběhu řízení návrh změnila tak, že nemovité věci mají být prodány ve veřejné dražbě a výtěžek rozdělen mezi účastníky. Žalovaný souhlasil se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví, ne však s přikázáním věcí žalobkyni či prodejem ve veřejné dražbě. Navrhoval, aby došlo k rozdělení nemovitosti takovým způsobem, že budou vytvořeny 2 bytové jednotky – jedna v 2. nadzemním podlaží, která bude přikázána jemu, a druhá v 1. nadzemním podlaží (přízemí), která bude přikázána žalobkyni. To soud odmítl jednak proto, že žalobkyně nechtěla náklady na rozdělení nést, žalovaný neměl na rozdělení dost peněz, a také proto, že vzhledem k nekonstruktivnímu postoji žalovaného k jednáním ohledně domu jsou vztahy mezi účastníky natolik špatné, že vylučují rozdělení domu na jednotky. Rozdělení též brání zjištění, že by po něm hodnota domu klesla o 20 %.
Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, z něhož cituje následující část odůvodnění: „Zajištění bytové potřeby účastníků je důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícímu jejich spoluvlastnickému podílu, a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní pořídit si jiné bydlení.“
Pro případ, že by citované rozhodnutí nebylo možné aplikovat v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně, zda okolnosti nabytí spoluvlastnického podílu a následné jednání nového spoluvlastníka mohou být důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 o. z., resp. pro zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Domnívá se, že spekulativní jednání žalobkyně (o nemovitosti nejevila zájem, nikdy se nestarala o jejich údržbu a s dovolatelem od počátku nekomunikovala) by nemělo požívat právní ochrany.
Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu skutečnost, že nezkoumal, zda jsou dány okolnosti odůvodňující zamítnutí žaloby, resp. zda ze strany žalobkyně nešlo o zjevné zneužití práva (sám je spatřuje ve spekulativním postupu žalobkyně, která se snaží pouze maximalizovat zisk a svým návrhem nebere ohledy na bytové potřeby dovolatele). Na otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na otázce, která má být v poměrech občanského zákoníku
č. 89/2012 Sb. dosud neřešená, však napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Odvolacímu soudu nelze v dovolacím řízení vytýkat, že se nezabýval okolnostmi významnými pro zamítnutí žaloby, jestliže zamítnutí žaloby žádný z účastníků nežádal; oba se zrušením spoluvlastnictví souhlasili, byť každý navrhoval jiný způsob vypořádání. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§212a odst. 1 o. s. ř.), samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Otázka možného zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva nadto není neřešená. Nejvyšší soud se k ní vyjádřil již v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, který obstál i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16, dostupným na http://nalus.usoud.cz ). V něm vysvětlil, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v §1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. Dále dovolací soud vysvětlil, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018).
V nyní projednávané věci pak odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč má za to, že žalobkyně koupí spoluvlastnického podílu nejednala spekulativně a k újmě dovolatele (zejm. bod 21 odůvodnění). S takovým hodnocením odvolacího soudu sice dovolatel obšírně polemizuje, nicméně nečiní tak zákonem předpokládaným způsobem, když k dalším námitkám nevymezuje otázky přípustnosti dovolání a ostatně ani důvody dovolání; dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
Protože uplatněné důvody přípustnosti dovolání nejsou dány, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu