ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4105.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 4105/2019-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Polednovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, proti žalovaným 1) K. F. , narozené XY, bytem XY, 2) J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 1311/14, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 196/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2019, č. j. 14 Co 45/2019-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 260 Kč k rukám JUDr. Antonína Šolce, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 1311/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 17 C 196/2018-150, určil, že nemovitá věc – pozemek st. p. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, v katastrálním území XY (dále jen „pozemek“, nebo „předmětná nemovitost“) – je součástí společného jmění bývalých manželů žalobce a 1. žalované. Dále rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 14 Co 45/2019-165, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť pro posouzení otázky, zda předmětná nemovitost je součástí společného jmění manželů, není významné, zda účastníkem smlouvy o převodu, na základě které došlo k nabytí vlastnického práva k pozemku, byla pouze 1. žalovaná. Dále namítá nesprávnost závěru o tom, že pozemek byl zakoupen z výhradních prostředků 1. žalované, resp. že by kupní cenu zaplatili její rodiče (tj. 2. žalovaný se svojí manželkou). Má za to, že byla-li nemovitost koupena za trvání manželství, z nikoli výlučných prostředků 1. žalované, stala se součástí společného jmění a rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Současně zdůrazňuje, že „2. žalovaný k předmětné nemovitosti nikdy nenabyl vlastnické právo, předmětnou nemovitost měl pouze v nájmu a nemohl ji tedy ani darovat 1. žalované.“ Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v dovolacím vyjádření označují rozsudek odvolacího soudu za správný a přesvědčivě odůvodněný. Navrhují, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že finanční prostředky na koupi předmětného pozemku získala 1. žalovaná darem do svého výlučného majetku od svých rodičů (2. žalovaného a jeho manželky). Použila-li následně 1. žalovaná tyto prostředky ke koupi předmětné nemovitosti, stala se i ta jejím výlučným majetkem, přestože k nabytí vlastnického práva došlo za trvání manželství.
Tyto pro věc rozhodující závěry odvolacího soudu dovolatel nenapadá. Uvádí pouze, že „předmětná nemovitost nebyla v žádném případě zakoupena z výhradních prostředků 1. žalované“ , aniž by jakkoli zpochybnil závěr o darování peněz – určených k úhradě kupní ceny pozemku – do výlučného majetku 1. žalované. V souvislosti se způsobem úhrady ceny pozemku, resp. otázkou původu k tomu užitých finančních prostředků, dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno; namítá pouze nesprávnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Rovněž v této části dovolání neuvádí, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24-27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci dovolatel řádně vymezuje přípustnost dovolání pouze ve vztahu k otázce, zda pro právní posouzení věci bylo rozhodné, že účastníkem smlouvy o převodu pozemku byla pouze 1. žalovaná. Ani tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá. Byť lze dovolateli přisvědčit v závěru, že předmětná nemovitost by se stala součástí společného jmění manželů i přesto, že žalobce nebyl účastníkem kupní smlouvy (kupní smlouva byla uzavřena za trvání manželství pouze 1. žalovanou), bylo by tomu tak pouze za předpokladu, že ke koupi nedošlo z peněz, které byly výlučným majetkem jen jednoho z manželů (viz např. dovolatelem citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 342/2007, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011). Tato podmínka však – s ohledem na dovoláním nezpochybněné darování peněz do výlučného majetku 1. žalované – v projednávané věci naplněna nebyla.
Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 1. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu