ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.420.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 420/2020-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. Ch. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedlářem, advokátem se sídlem v Jesenicích, Vavřínová 244, proti žalované J. Ch. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 238/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 62 Co 100/2019-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2019, č. j. 11 C 238/2015-290, přikázal ze společného jmění manželů žalobci nemovitosti uvedené ve výroku I., zůstatek na bankovním účtu ve výroku II., závazek z hypoteční smlouvy ve výroku III. a výrokem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vyrovnávací podíl. Výrokem V. zamítl žalobu na vypořádání ostatních věcí a majetkových hodnot navržených k vypořádání a výroky VI. až. VIII. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 62 Co 100/2019-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. (výrok I.), změnil ohledně výše vyrovnávacího podílu a doby k jeho zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
Proti rozsudku (konkrétně proti výrokům I., II. a IV.) podává žalobce („dovolatel“) dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel v dané věci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 a §238a o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Tomuto požadavku dovolatel nedostál (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ). Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). K těmto otázkám viz podrobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Situaci dokresluje, že dovolání nijak nevymezuje ani to, v čem by měl spočívat jedině přípustný dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Z posledního odstavce dovolání lze dovodit, že napadá hodnocení důkazů a skutková zjištění, to je však v dovolacím řízení v zásadě nepřípustné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
K vyjádření žalované k dovolání: O přípustnosti dovolání, která je pro rozhodnutí o dovolání prvotní a zásadní, se toto vyjádření nijak nezmiňuje. Obsahuje sice úvahu o tom, jaký dovolací důvod by mohl být v dovolání (zjevně implicitně) uplatněn, nicméně ta vychází z již opuštěné úpravy dovolacích důvodů, neboť se zabývá důvody uvedenými v §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., které však ze zákona vypustila novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 404/2012 Sb. [důvod uvedený dříve v §241a odst. 2 pod písm. b) o. s. ř. je nyní jediným přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.)]. Tomu ostatně odpovídá i názor pod bodem 5. vyjádření, že dovolací soud nemůže změnit napadené rozhodnutí [viz však §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a také – ostatně i podle předchozích úprav v této souvislostí nepřípadná – poznámka o nenavržení důkazů potřebných k prokázání důvodů dovolání (dokazování se podle účinné úpravy v dovolacím řízení neprovádí). Náklady na toto vyjádření by nebyly vynaloženy z hlediska uplatňování nebo bránění práva účelně, jak požaduje §142 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř., a proto dovolací soud nepřiznal žalované právo na jejich náhradu.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu