ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4240.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4240/2018-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. P. F. , narozené XY, b) R. P. , narozeného XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, proti žalovaným 1) H. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, 2) J. F. , narozené XY, 3) M. F. , narozenému XY, oběma bytem v XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 287/2016, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 28 Co 67/2018-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit každému z žalobců a) a b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 042 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Ladislava Málka.
III. Ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 C 287/2016-55, zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitostem, pozemku parcelní číslo st. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, a pozemku parcelní číslo XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, na LV č. XY (výrok I), nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalobců a) a b) a žalovaných 2) a 3) s tím, že ideální spoluvlastnický podíl v SJM žalobců a) a b) činí 9/16 vzhledem k celku a ideální podíl v SJM žalovaných 2) a 3) činí 7/16 vzhledem k celku (výrok II). Žalobcům a) a b) uložil povinnost zaplatit žalované 1) částku 757 125 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že účastníci jsou spoluvlastníci předmětných nemovitých věcí a žalobci a žalovaní 2) a 3), kteří nemovité věci nabyli kupní smlouvou z 11. 1. 2016, nechtějí ve spoluvlastnictví nadále setrvávat s ohledem na problematickou komunikaci ohledně nutných oprav a rekonstrukce domu. Tvrzení žalované 1) o citovém vztahu k nemovitosti, v níž prožila dětství a počátek manželství, nepovažoval soud za prokázané, neboť do nemovitosti nejezdí a žádným způsobem ji neudržuje a po postavení nového domu v roce 1999 se s manželem přestěhovala. I když má dům spjatý s otcem a babičkou, kteří již zemřeli, při jednání o dalším nakládání s nemovitostmi souhlasila s jejich prodejem. Nemovitosti ani nenavštěvuje a nepečuje o ně, již před jejich prodejem ostatním účastníkům v domě tři až čtyři roky nikdo nebydlel.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 28 Co 67/2018-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podílové spoluvlastnictví zrušil, nemovité věci přikázal podle výše uvedených podílů žalobcům a žalovaným 2) a 3) [výrok I, body a) a b)], uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované 1) vypořádací podíl 727 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok I, bod c)] a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky II a III). Žalované 1) uložil povinnost nahradit České republice na účet Krajského soudu v Praze na nákladech řízení státu 6 020 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o nedostatku citové vazby žalované 1) k nemovitým věcem, které vyplývají z jejích procesních postojů v řízení i z výpovědi svědka V. (jejího manžela) o jejím úmyslu nemovité věci prodat, z jejich neužívání nejméně od roku 2009 a z absence podílení se na údržbě a zachování nemovitých věcí alespoň v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu. Po doplnění dokazování novým znaleckým posudkem odvolací soud zjistil, že rodinný dům je od roku 1998 bez modernizace a rekonstrukce, byly prováděny jen nutné opravy a minimální údržba, od roku 2012 není udržován ani obýván, je ve velmi špatném technickém stavu, se zhoršenými hygienickými podmínkami (plísně, vlhkost, sociální zařízení). Nebyl napojen na inženýrské sítě a vyžaduje kompletní rekonstrukci, je neobyvatelný a musely být provedeny nutné práce sanační, aby nedošlo k jeho vnitřnímu zhroucení. Uzavřel proto, že bylo prokázáno, že citová vazba žalované 1) k nemovitým věcem neexistuje. Navíc citová vazba má vliv pouze na rozhodnutí o tom, kterému spoluvlastníkovi věc přikázat, nikoli na výši vypořádacího podílu, neboť §492 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nelze použít, jelikož základem pro vypořádání spoluvlastníků podle §1147 o. z. je cena obvyklá. Za dané situace výslech žalované 1) k uvedenému tvrzení považoval za nadbytečný. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně proto přistoupil pouze s ohledem na jinou výši vypořádacího podílu vycházejícího z obvyklé ceny zjištěné na základě nového znaleckého posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1), dále jen „dovolatelka“. Napadla rozsudek v celém rozsahu a navrhla jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání. Vymezila právní otázku, která podle ní dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to zda citová vazba (ne)má vliv na výši přiměřené náhrady, když rozhodnutí odvolacího soudu považuje v závěru, že vliv nemá, za nesprávné. Podle dovolatelky dosavadní praxe podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), odmítala do obvyklé ceny promítat osobní poměry vlastníka i vliv zvláštní obliby. V poměrech o. z. není úvaha o tom, že základem pro určení přiměřené náhrady nemusí být výlučně cena obvyklá, ale i tzv. cena mimořádná, vyloučena, s přihlédnutím ke zvláštním poměrům. Odvolací soud měl při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zohlednit citový vztah dovolatelky k nemovitostem a přiměřenou náhradu zvýšit, neboť tvrzený a podle dovolatelky prokázaný citový vztah musí mít vliv nejen na posouzení toho, komu má být věc přikázána, ale i na výši vypořádacího podílu. Dovolatelka nežádala, aby ostatní účastníci s ní do podílového spoluvlastnictví vstupovali. Museli proto s její obranou počítat. Na daný případ proto dopadá §492 odst. 2 o. z. Podle §1140 odst. 2 o. z. nelze žádat o vypořádání v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků a z časové souvislosti je zřejmé, že žalobci nabyli nemovitosti s vědomím, že je nabývají do spoluvlastnictví s dovolatelkou. Od počátku jednali s cílem jí způsobit újmu tím, že ji spoluvlastnictví zbaví za náhradu zjištěnou znaleckým posudkem, aniž by v ní byl zohledněn její citový vztah. Dovolatelka přitom nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její citový vztah k předmětným nemovitým věcem nebyl prokázán, neboť byl prokázán výpovědí svědka, manžela J. V. Soud nevyložil, proč svědkovi neuvěřil, respektive, proč učinil závěr o opaku. Rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Výhrady vyjádřila dovolatelka i ke znaleckému posudku postavenému na koeficientech měnících se úvahou znalce a vyjádřila nesouhlas i s rozhodnutím o nákladech řízení. Se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví za navržených podmínek skutečně nesouhlasila, soud ji ale rozhodnutím trestá za její procesní obranu a přiznanými náklady snižuje v podstatě přiměřenou náhradu. Ze stejného důvodu napadá i výrok o nákladech státu, které měly být rozděleny mezi účastníky rovným dílem.
Žalobci navrhli dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné.
Žalovaní 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud rozhodoval o dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. a contrario).
Dovolání není přípustné, neboť směřuje do skutkových otázek a vychází z jiného než zjištěného skutkového stavu, do výroku o nákladech řízení není přípustné objektivně.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Obligatorní náležitostí dovolání je též údaj o tom, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání je podle §241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Zjištění ceny nemovité věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Otázky týkající se znaleckého dokazování ke zjištění ceny nemovitosti představují tvrzené pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže, jak je uvedeno výše, založit přípustnost dovolání (k tomu srovnej závěry Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018, v usneseních ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, či ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008). Dřívější judikatura, připouštějící za určitých podmínek zpochybnění provedeného hodnocení důkazů jako nepřiměřeného, nadále není použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018).
Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přípustným dovolání nečiní, neboť představuje jen (údajnou) vadu řízení, aniž by se jí v této souvislosti otevírala jakákoliv otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, u níž je splněn některý z předpokladů upravených v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3056/2018). Dovolací soud by k ní proto mohl přihlédnout pouze v případě (jinak) přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelka vymezuje právní otázku hmotného práva (stanovení vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na základě mimořádné ceny věci, s přihlédnutím ke zvláštní oblibě dané citovou vazbou k věci). Vychází však ze zcela jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy nalézací. Soud prvního stupně učinil totiž skutkový závěr, že dovolatelka svůj tvrzený citový vztah k vypořádávaným věcem neprokázala, odvolací soud po doplnění dokazování znaleckým posudkem o stavu nemovitostí v důsledku dlouhodobého neužívání a neudržování vzal za prokázáno, že citový vztah dovolatelky k nemovitým věcem neexistuje. Tímto skutkovým stavem je pak dovolací soud vázán.
Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí založit přípustnost dovolání nemůže, stejně jako námitky směřující do znaleckého posudku (viz výše uvedené). Nehledě na to, že ve spojení s těmito otázkami nevymezila dovolatelka žádným způsobem ani právní otázku, ani splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání tak dovolatelka zpochybňuje zjištění soudu o skutkovém stavu věci, ze kterého nalézací soudy vycházely, naznačuje odlišné skutkové závěry o svém vztahu k vypořádávaným nemovitým věcem a o jejich ceně. Těmito námitkami podrobuje kritice skutkové závěry odvolacího soudu a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání přitom založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nad rámec shora uvedeného lze nicméně dodat, že dovolatelka se mýlí v názoru, že nalézací soudy svědkovi J. V. neuvěřily. Takový závěr z rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá. Naopak, soudy obou stupňů považovaly tvrzení dovolatelky o skutkovém stavu, z nějž dovozuje svou citovou vazbu k vypořádávaným nemovitým věcem (v nemovitostech od dětství žila, vychovávala tam své děti, odstěhovala se až po postavení vlastního domu v roce 1999, dům má spjatý s otcem a babičkou) výpovědí svědka za prokázaná. Výslech účastníka dle §131 o. s. ř. pak může soud nařídit, jen jestliže tvrzenou skutečnost nelze prokázat jinak, přičemž v této věci tvrzení žalobkyně prokázaná byla právě výpovědí uvedeného svědka. Z výpovědi svědka tedy soudy při zjišťování skutkového stavu vyšly a vysvětlily, proč i přes skutečnosti týkající se dřívějšího vztahu dovolatelky k domu (o němž svědek vypovídal), dospěly zhodnocením i ostatních důkazů k závěru opačnému. Závěr o (ne)prokázání citové vazby dovolatelky k nemovitým věcem je pak závěrem o skutkovém stavu vycházejícím ze skutkových zjištění, učiněný na podkladě volného hodnocení důkazů, které náleží jen nalézacím soudům. Nemůže být proto dovolacím soudem přezkoumáván. Soudy nalézací přitom dospěly zhodnocením důkazů k logickým a přesvědčivým závěrům o zjištěném skutkovém stavu a z jejich postupu se nepodává extrémní svévole ani přepjatý formalismus. Napadené rozhodnutí zjevně netrpí ani vytýkanou vadou nepřezkoumatelnosti, odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům §157 o. s. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. přípustné. Proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.), výroky o nákladech řízení účastníků i státu nemohly být proto dovolacím soudem samostatně přezkoumány a dovolání proti nim muselo být rovněž odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož bylo dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně plněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu