ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4240.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 4240/2019-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Družstva věřitelů , se sídlem v Horní Stropnici, Humenice 31, IČO 25182277, zastoupeného Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) P. B., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 126/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. září 2019, č. j. 8 Co 1036/2019-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a žalovaný 2) nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2019, č. j. 7 C 126/2018-180, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že je žalovaný 2) vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY, okres XY, k. ú. XY, a pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY, okres XY, k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobce a žalované 1) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 8 Co 1036/2019-236, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, vyjma určení vlastnictví k parcele č. XY v k. ú. XY, potvrdil s upřesněním, že tam uvedené parcely jsou zapsány na LV č. XY. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY pro obec a k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků I a II, vyjma části výroku I, kterým bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „pozemek parc. č. XY“) je žalovaný 2), podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že řízení před soudy byla postižena vadou a spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem soudů o nedostatku naléhavého právního zájmu a věcné legitimace žalobce k určení vlastnického práva žalovaného 2) i k dalším pozemkům mimo pozemek parc. č. XY, která v napadeném rozhodnutí uváděl odvolací soud. Odvolací soud činí rozporuplné rozhodnutí vynětím pozemku parc. č. XY z komplexního výroku o trestu propadnutí majetku žalovaného 2). Žalobce je toho názoru, že výrok trestního soudu o propadnutí majetku je nedělitelný. Optikou žalobce tak fakticky odvolací soud použitou argumentací popírá své závěry tím, že vyjímá spornou parcelu č. XY z komplexního výroku o propadnutí majetku učiněném trestním soudem. Žalobce spolu s dalšími věřiteli žalovaného 2) tak ztratil možnost alespoň částečného uspokojení svých pohledávek proti žalovanému 2). Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil nebo zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v napadeném rozsahu i rozsudek odvolacího soudu a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení vzniklou před všemi soudy.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání neobsahuje specifikaci otázky přípustnosti podle §237 o. s. ř. Žalobce opětovně opakuje veškeré námitky uvedené již před soudy prvního a druhého stupně a nesouhlasí rovněž se skutkovými závěry odvolacího soudu, avšak toto nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Nesouhlasí s názorem žalobce, že by rozhodnutím trestního soudu o propadnutí majetku žalovaného 2) bylo rozhodnuto o jednom celku věcí a že by nesprávné označení jednoho z pozemků mělo způsobit, že se žalovaná 1) nestane vlastníkem žádného jiného pozemku. Další tvrzené skutečnosti považuje za zcela irelevantní. Navrhuje odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů řízení.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/ )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz )].
Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na https://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalobce je nepřípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). Jde přitom o obligatorní náležitost dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a její nevymezení vede k odmítnutí dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Otázka přípustnosti dovolání je vymezena pouhou jednou větou, podle níž „žalobce má za to, že dovolání je v dané věci přípustné“ bez jakéhokoliv bližšího vymezení přípustnosti dovolání z hlediska předpokladů podle §237 o. s. ř., který ostatně v dovolání vůbec zmíněn není. Z hlediska důvodů dovolání pak dovolatel odkazuje na §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., jimiž namítá vady řízení a nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel však přehlíží, že tato ustanovení vymezovala důvody dovolání (ani ne přípustnosti) podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, a vychází tedy z právní úpravy, která již od 1. 1. 2013 není účinná. Nadto byl dovolatel odvolacím soudem správně poučen o podmínkách přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. i s uvedením jednotlivých důvodů možné přípustnosti dovolání.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání odmítnout.
Zcela nad rámec lze uvést, že odvolací soud správně rozlišil dvě roviny věci, pro něž nelze dovozovat dovolatelem tvrzenou „nedílnost“ propadnutí majetku. Vlastnické právo k pozemku parc. č. XY nemělo přejít rozhodnutím trestního soudu na stát, neboť podle zjištění nalézacích soudů nebyl tento pozemek v pravomocném rozhodnutí trestního soudu uveden, a vzhledem k tomu, že žalobce neměl jinou možnost, jak dosáhnout nařízení výkonu rozhodnutí prodejem těchto pozemků, mohl se žalobou úspěšně domáhat určení, že je tento pozemek ve vlastnictví žalovaného 2). U zbylých pozemků je však situace zcela odlišná, neboť na základě pravomocného rozhodnutí soudu, v němž byly tyto pozemky řádně označeny, přešly na stát.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu