ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.842.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 842/2020-697
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) B. M. S. , narozené XY, a b) M. M. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru 21/17, proti žalovaným 1) T. V. , narozenému XY, a 2) A. V. , narozenému XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Vladimírem Horským, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, o stanovení vlastnické hranice mezi pozemky, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 263/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 1. 2019, č. j. 6 C 263/2014-567, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2019, č j. 18 Co 143/2019-658, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 1. 2019, č. j. 6 C 263/2014-567, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 Co 143/2019-658, se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 3.267 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Horského, advokáta se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, do tří dnů od právní moci toho usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 6 C 263/2014-567, určil, že hranice mezi tam blíže specifikovanými pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY (správně parc. č. XY) v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“ ), je stanovena geometrickým plánem vypracovaným V. K. pod č. 203-272/2015. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 Co 143/2019-658, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobců na stanovení hranice mezi předmětnými pozemky zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nesouhlasí se závěrem, že v projednávané věci je vlastnická hranice mezi pozemky objektivně zjistitelná a žalobě proto nelze vyhovět. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4127/2016, dovozují, že za neurčitelnou je nutné považovat takovou hranici, kterou samy státní orgány, které se na danou problematiku specializují, nebyly schopny zjistit. Dovozují, že pokud byli k podání žaloby v otázce průběhu vlastnické hranice mezi předmětnými pozemky vyzváni Městským úřadem v Rokycanech (stavebním úřadem), je neurčitelnost hranice bez dalšího dána. Současně uvádí, že závěr o neurčitelnosti hranice byl v rámci řízení podpořen i znaleckým posudkem S. K. Za situace, kdy nelze vlastnickou hranici zjistit, pak považují odvolacím soudem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu za na daný případ neaplikovatelnou. Pochybení odvolacího soudu současně spatřují i v nedostatku poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř.
Rozsudek soudu prvního stupně považují za nesprávný z důvodu, že soud „nezkoumal poslední pokojnou držbu ani rozsah onoho slušného uvážení a své rozhodnutí podložil znaleckým posudkem K.“ Namítají, že geometrický plán K. neodpovídá stavu poslední pokojné držby ani slušnému uvážení.
Navrhují proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání zdůrazňují, že dovolatelé formulují dovolací důvody pouze obecně, aniž by je blíže konkretizovali. Současně mají za to, že pokud byli žalobci správním orgánem vyzvání k podání žaloby, bylo pouze na nich, aby podali žalobu adekvátní a ne žalobu „zcela pochybenou“ . Právní posouzení věci odvolacím soudem považují za správné a navrhují, aby dovolání bylo dovolacím soudem jako nedůvodné odmítnuto a jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Žalobci dovoláním výslovně napadají jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
K dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně:
Rozsudek soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Nejvyšší soud proto podle §104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. řízení o dovolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil.
K dovolání proti rozsudku odvolacího soudu:
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř., dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016, přijal a odůvodnil závěr, že „žaloba na ‚určení sporné hranice‘ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky, je zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. […] Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle §1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení.“ Současně v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4127/2016 (citovaném i dovolateli), uvedl, že „podmínkou pro vyhovění žalobě podle §1028 tedy je, že hranice opravdu nelze zjistit. Zjistí-li se, že hranici lze objektivně určit (zjistit, kudy vede), nebudou splněny podmínky pro její stanovení a žalobu bude třeba zamítnout.“
Z ustálené rozhodovací praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014) dále vyplývá, že samotná subjektivní pochybnost o průběhu sporné hranice (kterou může soud objektivně za pomoci znalce, příp. dalším dokazováním zjistit) neumožňuje její určení podle poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z.; v takovém případě je třeba žádat o určení vlastnictví ke sporné části pozemku [srov. též SPÁČIL, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 190].
V nyní projednávané věci vzal odvolací soud za prokázané, že hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a žalovaných je objektivně zjistitelná. To sice dovolatelé popírají, nicméně to, zda lze průběh určité hranice v terénu zjistit či nikoliv, je otázkou skutkovou; skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je dovolací soud vázán. V takovém případě nelze postupovat podle §1028 o. z. a hranici stanovit na základě konstitutivního rozhodnutí soudu. Pokud odvolací soud žalobu z tohoto důvodu zamítl, je jeho rozhodnutí správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pro řešení otázky výkladu §1028 o. z. proto není dovolání přípustné.
Na tomto závěru nic nemění ani námitka, že podání žaloby bylo žalobcům uloženo správním orgánem (stavebním úřadem). V dané věci stavební úřad žalobce neodkázal na podání žaloby na určení vlastnické hranice ve smyslu §1028 o. z., nýbrž pouze obecně k podání žaloby v otázce jejího průběhu. Bylo tedy pouze na žalobcích, aby přiléhavou žalobu zvolili.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že je-li mezi účastníky stavebního řízení sporné, kudy vede hranice mezi parcelami, přičemž účastníci nezpochybňují, že jsou vlastníky parcel evidovaných v katastru nemovitostí, nevymyká se řešení této otázky pravomoci stavebního úřadu a lze ji vyjasnit pomocí znaleckého posudku. Podle ustanovení §1028 nelze určit hranici v případě, kdy jsou sousední pozemky účastníků evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel. V takovém případě platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, pokud ten, kdo to popírá, neprokáže opak (§980 odst. 2 o. z.; viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7-8/2019, s. 241). Neobstojí proto konstatování soudu prvního stupně, že určil hranici mezi předmětnými pozemky podle §1028 o. z. Ve skutečnosti soud prvního stupně podle citovaného ustanovení nepostupoval. Zjevně vyšel z toho, že rozhoduje na základě důkazu provedeného znaleckým posudkem, tedy podle skutečného právního stavu; rozhodnutí neopřel o poslední pokojnou držbu ani o slušné uvážení.
Přípustnost dovolání současně nezakládají ani námitky, jimiž dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nedostatek poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelé v této části dovolání neformulují žádnou právní otázku, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Ostatně ve vztahu k těmto námitkám dovolatelé ani řádně nevymezují, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 5. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu