ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3162.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3162/2018-219
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ve věci žalobce a) P. M a b) A. M. , zastoupených JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným 1) M. K. , zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubicích, Teplého 2786, 2) T. M. a 3) P.V. , o určení polohy stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 220/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2018, č. j. 20 Co 83/2018-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2018, č. j. 20 Co 83/2018-189, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 C 220/2016-138, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 1. 2018, č. j. 5 C 220/2016-142, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci zřídili plot bez stavebního povolení; v řízení o dodatečném povolení stavby tvrdila žalovaná 1), spoluvlastnice sousedního pozemku, že plot leží na pozemku, jehož je spoluvlastnicí.
V usnesení ze dne 27. 6. 2016 (založeném na č. l. 3 soudního spisu) v řízení o dodatečném povolení stavby plotu stavební úřad stanovil „v souladu s ustanovením §39 odst. 1 písm. b) správního řádu v návaznosti na ustanovení §57 odst. 1 písm. b) správního řádu“, jakož i s odkazem na §13 odst. 1 písm. d) a §190 odst. 1 stavebního zákona žalobcům lhůtu pro podání žaloby k civilnímu soudu z důvodu prokázání, že výše uvedená stavba plotu byla provedena na pozemku v jejich vlastnictví , do 31. srpna 2016“. V odůvodnění stavební úřad neuvedl, proč odkázal stavebníky na soudní řízení; rozhodnutí opřel o závazný právní názor odvolacího orgánu – Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 31. 5. 2016, č. j. KUKHK-11950/UP/2016/Jj (založeno na č. l. 149 soudního spisu). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že žalovaná 1) – dovolatelka M. K. – ve stavebním řízení, a to i v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítala, že stavba oplocení se nenachází na pozemku v k. ú. M., ale je součástí pozemku, který je ve spoluvlastnictví odvolatelky“ (tj. v jejím spoluvlastnictví).
Žalobci se pak domáhali u okresního soudu určení, že „stavba plotu mezi pozemky v katastrálním území M., obec M., byla provedena pouze na pozemku v jejich vlastnictví. Žalovaná 1) namítala, že žalobní návrh je neurčitý, směřuje jen k určení polohy stavby v terénu, nikoliv práv a povinností [to ostatně namítal i žalovaný 3)], tedy k určení právní skutečnosti; takové žalobě soud nemůže vyhovět.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 5 C 220/2016-33, žalobu zamítl s odůvodněním, že ačkoliv žaloba byla podána na základě výzvy stavebního úřadu, rozhodujícího o dodatečném povolení stavby plotu, nejde o určení právního vztahu nebo práva podle §80 o. s. ř., ale pouhé právní skutečnosti; k tomu soud není oprávněn.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 20 Co 27/2017-52, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel z úvahy, že výčet možných „žalob“ v §80 o. s. ř. není taxativní, a „lze si představit různé petity žalob“, §80 o. s. ř. pojednává o jednom z nich. Žalobci byli také nuceni žalobu podat, neboť na jejím úspěchu závisí jejich úspěch ve stavebním řízení, a stavební úřad je k jejímu podání sám vyzval. Nelze připustit, aby jeden orgán státu (stavební úřad) jim podání žaloby uložil a druhý (soud) jim sdělil, že taková žaloba není přípustná. I kdyby se o žalobu podle §80 o. s. ř. jednalo, pak naléhavý právní zájem na určení je dán pokynem stavebního úřadu, který žalobcům v podstatě uložil, aby ji podali.
V dalším řízení (již vedeném o změněné žalobě, domáhající se určení, že plot leží na hranici mezi zmíněnými pozemky) však žalovaná 1) namítala (č. l. 64 a násl.), že při obnově katastrálního operátu byla (nesprávně) posunuta hranice mezi parcelami ve vlastnictví účastníků tak, že část pozemku, na které stojí plot, a která je v jejím spoluvlastnictví, byla připojena k pozemku (parcele), který je (ve zbývající části) ve vlastnictví žalobců. S odkazem na znění §5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb. a Rc 15/2006 (viz níže) tvrdila, že obnova katastrálního operátu se nemohla dotknout vlastnické hranice a že je tudíž stále spoluvlastnicí sporné části pozemku (parcely), na které stojí stavba plotu. Zpochybnila též úkol znalce, který měl zjistit, zda plot leží výlučně na pozemku; takové zjištění totiž nic nevypovídá o vlastnictví pozemku, resp. jeho části, na které plot leží, ale jen reflektuje stav katastrálního operátu; znalec by tedy měl zkoumat „skutečný průběh hranic“ (žalovaná tu má zjevně na mysli hranice vlastnické) mezi pozemky (č. l. 67). Tuto argumentaci zopakovala ve vyjádření ke znaleckému posudku (č. l. 95 a násl.), ve kterém též odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2006 (dále jen Rc 15/2006), podle něhož platí: „Obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim“.
V podání na č. l. 122 pak žalovaný 3) upozornil, že po změně žaloby se předmět řízení – určení, že stavba plotu leží na hranici mezi pozemky – míjí s odkazem stavebního úřadu na soudní řízení, ve kterém mělo být určeno, že stavba leží na pozemku žalobců. Na tuto skutečnost upozornil v závěrečném návrhu i právní zástupce žalované 1).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 C 220/2016-138, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 1. 2018, č. j. 5 C 220/2016-142, určil, že stavba plotu mezi pozemky v katastrálním území M., obec M., „je na hranici mezi pozemky“ v katastrálním území M., obec M. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci v průběhu stavby rodinného domu, který je součástí pozemku, zbudovali plot na hranici svého pozemku s pozemkem, který je ve spoluvlastnictví žalovaných. Uvedené zjištění učinil ze znaleckého posudku Ing. Karla Brázdila, doplněného ústně při jednání soudu. Znalec také uvedl, že pozemky jsou evidovány v katastrálním operátu na základě nového mapování a nové vymezení hranice v mezích povolených odchylek souhlasí s hranicí původní. Dále soud uvedl, že ohledně plotu je vedeno u Městského úřadu v P. řízení „o odstranění stavby“, které úřad přerušil, když žalobce usnesením ze dne 27. 6. 2016 vyzval, aby doložili doklad, že podali žalobu o určení, že plot je na jejich pozemku. Rozhodnutí opřel o §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.“). Soud prvního stupně se argumentací žalované 1), ale ani žalovaného 3), výslovně nezabýval.
V odvolání proti tomuto rozsudku pak žalovaná 1) namítala nedostatek pravomoci soudu, který není oprávněn rozhodovat o určení právní skutečnosti, upozornila na to, že tvrdí rozpor stavu katastrálního operátu se skutečnou vlastnickou hranicí pozemků, a s touto argumentací se soud prvního stupně nevyrovnal. Upozornila též na nesprávnou aplikaci §1028 o. z. a vytkla i další vady.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaných [žalovaná 1) napadla výrok ve věci samé, žalovaní 2) a 3) výrok o nákladech řízení] rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. 20 Co 83/2018-286, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. o nákladech řízení, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na svůj právní názor o právu žalobců domáhat se žalovaného určení, jak jej uvedl v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Výše uvedené odvolací výtky žalované 1) odvolací soud pominul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost a i dovolací důvod spatřuje v tomto:
1. Odvolací soud nesprávně posoudil právní povahu žaloby, která neměla být posouzena jako žaloba podaná na základě odkazu stavebního úřadu, ale jako vadně formulovaná žaloba na určení podle §80 o. s. ř.; odvolací soud se tak odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 888/2012. Kdyby však dovolací soud měl za to, že o žalobu podanou podle §89 odst. 6 a §114 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) šlo, tvrdí, že není v pravomoci soudu žádat jen s ohledem na odkaz stavebního úřadu podle uvedených ustanovení platného stavebního zákona určení právní skutečnosti; pro tento případ navrhuje, aby – podle jejího názoru v uvedeném rozhodnutí již vyřešenou – právní otázku posoudil Nejvyšší soud jinak; přináší argumentaci, že není v pravomoci soudu rozhodnout o určení právní skutečnosti s odkazem na §89 odst. 6 a §114 odst. 3 stavebního zákona. Dovolatelka tvrdí, že ve věci 22 Cdo 888/2012 Nejvyšší soud uvedené určení i pro právní skutečnost připustil, a tak pro případ, že dovolací soud bude sdílet závěr odvolacího soudu, že o žalobu podle uvedených ustanovení stavebního zákona jde, se odchýlil od své dosavadní judikatury a možnost takového určení odmítl.
2. Dále namítá, že právní názor odvolacího soudu, že pravomoc soudu je založena vždy, je-li žaloba podána na výzvu správního orgánu za účelem posouzení předběžné otázky, je v rozporu s právním názorem, vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1364/2010, podle kterého samotná skutečnost, že stavební úřad účastníka odkázal na soud, nezakládá pravomoc soudu k projednání žaloby; tento rozpor zakládá přípustnost dovolání. V dané věci nebylo v pravomoci soudu určit požadovanou právní skutečnost.
3. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud, aniž by tento postup odůvodnil, určil právní skutečnost (polohu plotu); tvrdí, že takové určení není v pravomoci soudu a přípustnost dovolání spatřuje v tom, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
4. Konečně uvádí, že soud prvního stupně nesprávně na věc aplikoval §1028 o. z., který se týká stanovení objektivně nezjistitelné hranice; v dané věci šlo o určení sporné, leč objektivně zjistitelné hranice, a na takový spor uvedené ustanovení nedopadá. Rozhodnutí odvolacího soudu, který na uvedené pochybení, konstatované v odvolání žalované 1) nereagoval, je tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (věci sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, 22 Cdo 4071/2016 a další), a to zakládá přípustnost dovolání.
5. Namítá též vadu řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které jej činí nepřezkoumatelným.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání zakládá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 888/2012, a s usnesením ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1364/2010, a částečně i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003.
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.).
Není vyloučeno ani rozhodnutí o jiném než v §80 o. s. ř. uvedeném nároku na určení, pokud ovšem zákon takové rozhodnutí připouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003).
Námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnických nebo jiných věcných práv (§89 odst. 6 stavebního zákona
– jde o územní řízení).
Námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv (§114 odst. 3 stavebního zákona – jde o stavební řízení).
Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení (§1028 o. z.).
Soudy vyšly z toho, že žaloba se opírá o výzvu stavebního úřadu ve smyslu §114 odst. 3 stavebního zákona a tudíž jde o žalobu v §80 o. s. ř. neuvedenou, a není tak třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení; proto také nic nebrání určení existence právní skutečnosti. Je však třeba nejprve vyjasnit předmět řízení, vymezený změněným žalobním návrhem, a také podstatu sporu mezi účastníky. Žalobní návrh požadoval určení, že plot leží na hranici mezi pozemky tak, jak jsou evidovány v katastru nemovitostí; spor však byl o to, kdo je skutečným („naturálním“, mimoknihovním) vlastníkem pozemku, na kterém plot leží (případně je jeho součástí).
K bodu 1. dovolání:
Soud prvního stupně ani odvolací soud náležitě neporovnaly výzvu stavebního úřadu ze dne 27. 6. 2016 s žalobním návrhem, o kterém rozhodovaly. Stavební úřad stanovil „lhůtu pro podání žaloby k civilnímu soudu z důvodu prokázání, že výše uvedená stavba plotu byla provedena na pozemku v jejich vlastnictví“; stavební úřad neurčil, jak by měl žalobní návrh znít; nezavázal účastníky k tomu, aby se domáhali určení právní skutečnosti. Soudy však po změně žaloby rozhodovaly o určení, že stavba plotu je na hranici pozemků ve vlastnictví účastníků, tedy o něčem jiném, než o co šlo ve výzvě stavebního úřadu; na tento rozpor žalovaná 1) a žalovaný 3) bez odezvy ze strany soudů upozorňovali. Již pro tento rozpor nemohlo jít o žalobu, opírající se o výzvu stavebního úřadu podle §114 odst. 3 stavebního zákona.
Před dalším výkladem je třeba upozornit na rozdíl mezi pozemkem a parcelou. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006); pozemek – mimo jiné – může být též vymezen vlastnickými vztahy, a nemusí se krýt s parcelou. Parcela (pozemek evidovaný v katastru nemovitostí pod parcelním číslem) tak může ve skutečnosti zahrnovat více pozemků, patřících různým vlastníkům (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2011).
Podle judikatury platí, že není vyloučeno ani rozhodnutí o jiném než v §80 o. s. ř. uvedeném nároku na určení, pokud ovšem zákon takové rozhodnutí připouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003). Stavební zákon nepřipouští, aby soud rozhodl o určení pouhé právní skutečnosti; to vyplývá i ze znění §114 odst. 3 tohoto zákona, který ve spojení s §57 odst. 1 písm. b) správního řádu umožňuje „v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv“ vyzvat účastníka k podání žaloby u soudu, nikoliv tedy k určení pouhé právní skutečnosti, kterou lze prokázat ve stavebním řízení, např. na kterém pozemku označeném parcelním číslem, tedy na které parcele stavba stojí. Je-li tak mezi účastníky stavebního řízení sporné, na které parcele stavba stojí, jde o skutkovou otázku, která sama o sobě není sporem týkajícím se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv; účastníci nezpochybňují, že jsou vlastníky parcel evidovaných v katastru nemovitostí, jen je sporné – zjevně v důsledku toho, že jim není jasné, kudy vede hranice mezi parcelami – na čí parcele stavba stojí. Řešení této otázky se nevymyká pravomoci stavebního úřadu a lze ji vyjasnit pomocí znaleckého posudku.
Může se však stát – a tak tomu je i v dané věci - že účastník nezpochybňuje, že sporná stavba leží na určité parcele, evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví protistrany, tvrdí však, že část parcely, na které stavba stojí, je ve skutečnosti v jeho vlastnictví. K tomu může dojít např. tak, že účastník část sousední parcely vydržel (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000), nebo i v důsledku změny hranic parcely, nerespektující skutečné vlastnické hranice, při obnově katastrálního operátu (Rc 15/2006). Ten, kdo v takovém případě tvrdí, že stavba na parcele evidované jako vlastnictví protistrany ve skutečnosti stojí na pozemku v jeho vlastnictví, a tudíž je jeho součástí, má žalobní petit formulovat tak, že se domáhá určení vlastnického práva ke stavbě jako součásti pozemku v žalobě uvedeného (ten je třeba vytvořit novým geometrickým plánem, aby mohl být v rozsudku identifikován). K tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, či ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2221/2016. Ovšem v dané věci stavební úřad situaci zkomplikoval tím, že na podání žaloby neodkázal stranu, která zpochybňuje stav evidovaný v katastru nemovitosti, ale protistranu. Jestliže žalobci tvrdí, že stavba, která není součástí pozemku, a je ve vlastnictví protistrany, leží na jejich pozemku, přichází do úvahy určení, že totiž parcela v žalobě individualizovaná, příp. pozemek nově vytvořený geometrickým plánem, na kterém stojí plot, je v jejich vlastnictví. Není tedy na místě návrh na pouhé určení, že stavba leží na určitém pozemku.
V dané věci (v době rozhodování odvolacího soudu) nebyl mezi účastníky spor o to, na které parcele sporný plot leží, ale o to, kdo je vlastníkem (spoluvlastníkem) pozemku (tvořícího část parcely), na kterém byl plot zřízen. Změněný žalobní návrh tak nemohl obstát nejen proto, že nepřípustně žádal určení právní skutečnosti, ale též proto, že míjel podstatu sporu mezi účastníky; změněný návrh, o kterém soudy nakonec rozhodly, pak ani neodpovídal požadavku stavebního úřadu na řešení vlastnického sporu mezi účastníky, a již proto jej nebylo možno považovat za žalobu podanou podle §114 odst. 3 stavebního zákona.
Jen pro úplnost se poznamenává, že Nejvyšší soud nepřikročil v minulosti ke zrušení rozhodnutí, jímž byla určena právní skutečnost, neboť toto určení v konkrétní věci řešilo soukromoprávní spor mezi účastníky; za této situace považoval zrušení takového, byť formulačně vadného, rozhodnutí za zbytečně formalistické (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003). O to však v dané věci nejde; spor o to, zda evidenční (knihovní) stav je v souladu se skutečnými („naturálními“) vlastnickými poměry, nebyl odstraněn. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Návrhu dovolatelky na odklon od právních závěrů, vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 888/2012, však nelze vyhovět. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí totiž jen citoval svůj rozsudek ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000, ve kterém v poměru k stavebnímu zákonu č. 50/1976 Sb. vyslovil, že „žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., není určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod §80 písm. c) o. s. ř., ale je žalobou jinou v §80 o. s. ř. neuvedenou. Jde o žalobu na určení právní skutečnosti, u níž není potřeba prokazovat naléhavý právní zájem, protože byla učiněna v důsledku odkázání žalobce příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění“, a pokračoval: „I v poměrech zákona č. 183/2006 Sb. jsou uvedené závěry použitelné potud , že postupuje-li stavební úřad podle výše uvedených ustanovení stavebního zákona a správního řádu a účastník stavebního řízení podá na základě takového postupu u soudu žalobu týkající se námitek uplatněných ve stavebním řízení, nejedná se o určovací žalobu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ale o žalobu jinou, v §80 o. s. ř. neuvedenou, u níž není potřeba prokazovat naléhavý právní zájem“. Z textu rozhodnutí nevyplývá závěr, že by na základě §114 odst. 3 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. bylo možno žádat o určení právní skutečnosti.
K bodům 2. a 3. dovolání:
„Samotná skutečnost, že stavební úřad účastníka odkázal na soud, nezakládá pravomoc soudu. Za současné právní úpravy v důsledku změny procesních předpisů, má-li soud za to, že měl ve věci rozhodnout stavební úřad, postoupí věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002, Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zde již tedy neplatí, že soud v takovém případě řízení zastaví a věc postoupí stavebnímu úřadu, ale v takovém případě vyvolá tzv. kompetenční spor“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1364/2010).
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že samotná skutečnost, že stavební úřad odkáže s určitou otázkou účastníka na soud, nemůže založit pravomoc soudu k jejímu řešení.
Má-li soud za to, že taková otázka není v jeho pravomoci, ale rozhodnutí o ní přísluší stavebnímu úřadu, musí vyvolat kompetenční spor ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., nemůže však s odkazem na to, že nelze připustit, aby jeden orgán státu jim podání žaloby uložil a druhý její projednání znemožnil, rozhodnout o otázce, jejíž řešení není v jeho pravomoci. Právní názor odvolacího soudu tak v obecné rovině není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Navíc v dané věci stavební úřad neodkázal účastníka na podání žaloby na určení právní skutečnosti, kterého se domáhal; již proto není právní názor odvolacího soudu v této věci případný. Až potud je dovolání důvodné.
Nicméně je třeba poznamenat, že je třeba rozlišit případ, kdy účastník uplatňuje nárok na určení, který nemá oporu v právním řádu, od případu, kdy žádá soud o rozhodnutí ve věci, která není v jeho pravomoci (§7 o. s. ř.). V prvním případě je třeba zvážit, zda by v případě, že by takový nárok platné právo připustilo, šlo o nárok soukromoprávní (resp. takový, který patří do pravomoci soudu); pokud tomu tak je, bude třeba žalobu zamítnout. V takovém případě soud rozhoduje o tvrzeném soukromoprávním nároku, který však nemá oporu v právním řádu (např. teta se domáhá úpravy styků s neteří, přičemž rodičovská odpovědnost rodičů nebyla omezena); řízení nelze zastavit a takovou žalobu nelze ani postoupit jinému orgánu (§104 odst. 1 o. s. ř.), neboť tu není právní předpis, podle kterého by o věci měl jiný orgán rozhodnout. Žalobu je třeba zamítnout.
Fakt, že stavba stojí na určitém pozemku, je právní skutečností zakládající soukromoprávní vztahy ohledně stavby i pozemku. Pokud by právní předpis umožnil žádat o určení, že stavba leží na určitém pozemku, šlo by proto o spor, který vyplývá z poměrů soukromého práva (§7 odst. 1 o. s. ř.), a rozhodnutí o něm by bylo v pravomoci soudu.
Žádá-li tedy žalobce soud o určení skutečnosti, která je právní skutečností soukromého práva a tvrdí, že na rozhodnutí o této otázce závisí řešení soukromoprávních vztahů mezi účastníky, jako je tomu v dané věci, pak v případě, že zákon takové určení neumožňuje (a to platí o určení polohy plotu) a nesvěřuje rozhodnutí jinému orgánu, nelze řízení zastavit pro nedostatek pravomoci soudu (§104 odst. 1 o. s. ř.), a je třeba žalobu zamítnout. Pro úplnost se dodává, že pokud žalobce tvrdí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a přitom žaluje na určení právní skutečnosti, aniž by to zákon v daném případě připouštěl, je soud povinen za použití §43 odst. 1 o. s. ř. žalobce upozornit na tento rozpor a vést ho k odstranění uvedeného nedostatku žaloby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4605/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006).
K bodu 4. dovolání:
Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení (§1028 o. z.).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016, se uvádí: „Protože občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 obsahuje ustanovení §1028 o. z., které stanovení neznatelné nebo pochybné hranice podle kritéria poslední pokojné držby nebo slušného uvážení soudem nově upravuje [k problematickému použití formulace ‚pochybné‘ hranice srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 191 až 192], a současně se zachovává možnost žalovat na určení vlastnického práva, je-li hranice pozemků mezi účastníky řízení subjektivně sporná (s potřebou posoudit otázku naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř.), bude vždy záležet na tom, jakým způsobem žalobce žalobou uplatněný nárok skutkově vymezí a jaké důkazy k prokázání ve věci rozhodných skutečností předloží, popřípadě soudu navrhne. Žaloba na ‚určení sporné hranice‘ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. V případě, že žalobce svá tvrzení ohledně průběhu hranice neprokáže, soud nemůže bez změny žaloby hranici určit podle poslední držby či podle svého uvážení, ale musí žalobu zamítnout. Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle §1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení. Nelze pochopitelně vyloučit situaci, kdy se žalobce v řízení na základě vývoje dokazování rozhodne pro změnu žaloby z původního požadavku na určení subjektivně sporné hranice mezi pozemky na její nové stanovení. Pro takový případ bude nutné postupovat podle §95 o. s. ř., neboť každá z uvedených žalob se opírá o jiný skutkový stav a o jiné zákonné ustanovení“.
V dané věci nešlo o žalobu na určení neznatelné nebo pochybné hranice podle §1028; hypotéze tohoto ustanovení nejen že neodpovídala žalobní tvrzení, ale navíc podle uvedeného ustanovení nelze určit hranici v případě, že sousedící pozemky účastníků jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel. V takovém případě platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, pokud ten, kdo to popírá, neprokáže opak (viz §980 odst. 2 o. z.). Proto konstatování soudu prvního stupně, že určil hranici mezi pozemky podle §1028 o. z., neobstojí; ve skutečnosti soud prvního stupně podle tohoto ustanovení nepostupoval, neboť zjevně vyšel z toho, že rozhoduje (deklaratorním rozhodnutím) na základě důkazu provedeného znaleckým posudkem, tedy podle skutečného právního stavu; rozhodnutí neopřel o poslední pokojnou držbu ani o slušné uvážení. Jestliže odkázal na nesprávné ustanovení, nemělo to objektivně vliv na obsah jeho rozhodnutí. Nicméně v této souvislosti trpí vadou rozhodnutí odvolacího soudu, který tuto odvolací námitku přehlédl (viz níže).
K bodu 5. dovolání:
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná 1) namítala nedostatek pravomoci soudu, upozornila na to, že tvrdí rozpor stavu katastrálního operátu se skutečnou vlastnickou hranicí pozemků, a že s touto argumentací se soud prvního stupně nevyrovnal. Upozornila též na nesprávnou aplikaci §1028 o. z.; tyto odvolací výtky však odvolací soud pominul. Odůvodnění jeho rozhodnutí tak nesplňuje požadavky uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. a rozhodnutí je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). V dalším řízení bude mít žalující strana – pokud soud změnu žaloby připustí, dovolací soud nemůže jeho rozhodnutí předjímat - možnost upravit žalobní návrh tak, aby odpovídal zásadám uvedeným v tomto rozhodnutí a řešil podstatu sporu mezi účastníky.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu