ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.867.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 867/2020-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) V. D. , narozené XY, bytem XY, a b) V. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1047/26, proti žalovanému J. V. , narozenému XY, bytem XY, o stanovení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 93/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 12 Co 370/2017-351, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobci [původní žalobce V. K. a žalobkyně b)] se (po změně žalobního návrhu) domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnosti zdržet se zásahů do vodovodní, kanalizační, plynové, elektrické a telefonní přípojky na pozemcích par. č. XY, XY, XY, XY a XY v obci a katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví společnosti, jejímž jednatelem je žalovaný. Žalobci tvrdili své vlastnické právo k těmto inženýrským sítím, přičemž žalovaný do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahuje, resp. takovými zásahy hrozí.
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 C 93/2012-314, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 12 Co 370/2017-351, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se změnou, že žalobci mají povinnost uhradit náklady řízení společně a nerozdílně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobci tvrdí, že jsou vlastníky inženýrských sítí – vodovodní, kanalizační, plynové, elektrické a telefonní přípojky, umístěných na pozemcích ve vlastnictví společnosti, jejímž jednatelem je žalovaný. Ten jejich právo mít na pozemku sítě neuznává, v roce 2011 vyzval žalobce k jejich odstranění. Dne 10. 7. 2013 zabránil vyčištění vodoměrné šachty (vykázal pracovníky, kteří ji měli vyčistit), kterou pak nechal překrýt betonovým panelem. Podle tvrzení žalobců v minulosti přerušil též dodávky elektrického proudu pro žalobce. Žalobci se proti těmto zásahům bránili negatorní žalobou (po změně původního petitu). V podání na č. l. 250 uvedli: „Ze strany žalovaného je tak do práva žalobců zasahováno jak jednorázovými zásahy, které již netrvají, tak trvajícím zásahem ztěžujícím výkon vlastnického práva žalobců. Vzhledem k silové povaze zásahu žalovaného do zařízení vodoměrné šachty na pozemku parc. č. XY mají žalobci důvodnou obavu o opakování podobných zásahů na ostatních přípojkách“.
Žalovaný popíral vlastnictví žalobců k přípojkám i neoprávněné zásahy; o tuto obranu však soudy zamítnutí žaloby neopřely. Zatímco soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že i když v minulosti došlo k zásahům do sítí (neuvedl do kterých, z kontextu rozhodnutí i z průběhu řízení se podává, že mělo jít o elektrickou a vodovodní přípojku), které měly žalobcům užívání jejich objektů znesnadnit, pasivně legitimována byla společnost, jejímž jménem žalovaný jednal jako jednatel, nikoliv sám žalovaný. Odvolací soud poznamenal, že žaloba tak, jak je podaná, není způsobilá vyřešit sporné otázky mezi účastníky (vlastnictví a umístění sítí). Navíc není důvodná. Z žaloby totiž nevyplývá, o jaké stále existující neoprávněné zásahy se jedná, případně o jaké přetrvávající následky neoprávněného zásahu jde. Tyto zásahy nelze konkretizovat ani v kontextu žalobních tvrzení. Žalobci se nemohou dovolávat neoprávněných zásahů, k nimž v minulosti mělo dojít, které již netrvají nebo nepřetrvávají jejich následky; takto se nemohou negatorní žalobou bránit ani blíže neurčeným neoprávněným zásahům, které by teprve mohly nastat. Stejně tak ohledně zásahu do vodoměrné šachty neuvádějí, v čem konkrétně spočívá a čeho přesně se domáhají. Žalobci netvrdí žádné konkrétní rušivé jednání žalovaného, které tak nelze prokázat. Podaná negatorní žaloba je tak od samého počátku nezpůsobilá k úspěchu, i když ji nelze považovat za vadnou „ve smyslu odstranitelných vad“.
Proti rozsudku podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Podle dovolatelů napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé identifikují celkem tři právní otázky: 1) procesní otázku náležitosti petitu negatorní žaloby ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. a neodstranitelných vad žalobního petitu, 2) procesní otázku, za jakých podmínek lze učinit závěr o neunesení břemene tvrzení, a 3) hmotněprávní otázku – vymezení pojmu „neoprávněný zásah do vlastnického práva“ ve smyslu §1042 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Původní žalobce V. K. v průběhu řízení dne 9. 2. 2019 zemřel. Okresní soud v Děčíně rozhodl o procesním nástupnictví usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 6 C 93/2012-388, tak, že na místo původního žalobce J. K. vstoupila do řízení V. D., právní nástupkyně původního žalobce.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k nim bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V této věci žalobci žádali o ochranu tvrzeného vlastnického práva formou negatorní žaloby (§1042 o. z.). I po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. platí, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §1042 o. z. přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, nebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Negatorní žalobou je možné se v zásadě domáhat ochrany proti již vykonaným zásahům, které trvají anebo jejichž opakování hrozí (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpjn 59/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2018). Negatorní žaloba je žalobou na plnění, v zásadě tak chrání jen proti zásahům již vykonaným; je-li právo ohroženo či je-li sporné, poskytuje ochranu žaloba určovací, má-li žalobce na jejím podání naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.).
Neoprávněným zásahem do vlastnického práva není pouhé vyhrožování takovým zásahem. Vlastník, kterému je takto vyhrožováno, se nemůže bránit žalobou zápůrčí (negatorní), může však žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99). To platí i pro pouhé zpochybňování práva žalobců.
Žaloba je v dané věci objektivně postavena tak, jako by inženýrské sítě uvedené v žalobním návrhu tvořily jediný objekt, způsobilý k ochraně vlastnickou žalobou. Tak tomu však není, každá z těchto sítí má samostatný právní režim, a pokud může být předmětem vlastnického práva, tvoří i samostatný objekt – věc. Proto je třeba zvlášť pojednat o každé z uvedených sítí. Ve věci jde o objektivní kumulaci žalobních nároků. Pro tvrzené zásahy do práva žalobců též platí, že v podání, kterým byla žaloba změněna, a v podání ze dne 11. 11. 2016, na které opakovaně odkazují, se uvádí jen to, co již dříve uvedli o zásahu do vodovodní přípojky, žádné další zásahy tam však konkretizovány nejsou.
Procesní námitky dovolatelů nemohou založit přípustnost dovolání z těchto důvodů:
„Námitka nesplnění poučovací povinnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu představuje vadu řízení, jež sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit“; k takové vadě dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (tj. přípustné z jiného důvodu – viz §243 odst. 3 o. s. ř.). K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 689/2009). K uvedeným námitkám tak dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť dovolání není (z jiných důvodů než pro tyto namítané vady řízení) přípustné.
Odvolací soud se ani neodchýlil od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, jak žalobci tvrdí. Soud prvního stupně uvedl, že „inženýrské sítě se v minulosti staly předmětem zásahů“; to odvolací soud nijak nezpochybnil, jen vyšel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí takové zásahy již ustaly.
K žalobě na ochranu před neoprávněnými zásahy do vodovodní přípojky:
Žalobci uvedli, že žalovaný překryl vodoměrnou šachtu betonovým panelem a znemožnil jim přístup k ní. V podání, kterým žalobu měnili (č. l. 250) uvedli, že žalovaný do jejich práva zasahuje „trvajícím zásahem“; o jaký zásah mělo jít, již neuvedli; z kontextu celého řízení se podává, že šlo o překrytí vodoměrné šachty betonovým panelem. Nicméně z protokolu o jednání ze dne 26. 4. 2017 vyplývá, že v době závěrečného jednání před soudem prvního stupně na šachtě již panel položen nebyl; to tvrdil žalovaný a zástupce žalobců k tomu připojil fotografie z roku 2013, na které je zachyceno, jak „jeden ze zaměstnanců odtahuje panel, kterým byla zakryta vodoměrná šachta“; netvrdil, že by byla i nadále zakryta a netvrdil to ani v odvolacím řízení, ukončeném rozhodnutím ze dne 16. 1. 2019. Je tedy zřejmé, že v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) žalovaný do práva žalobců k šachtě (která je patrně součástí vodovodní přípojky, to však nebylo tvrzeno ani zjištěno) nezasahoval. Je ještě třeba zvážit, zda, jak tvrdili žalobci, hrozí opakování takového zásahu.
Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §1042 o. z. přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Otázku, co je to „konkrétní nebezpečí opakování v budoucnu“ nelze odpovědět obecně, soudy ji musí řešit individuálně s přihlédnutím k okolnostem věci; jejich úvahu může dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. V dané věci nelze takovou hrozbu dovodit.
Dovolatelé správně tvrdí, že je třeba rozlišovat výhrůžku neoprávněným zásahem na straně jedné a hrozbu jeho opakování v buducnosti na straně druhé. V dané věci žalovaný zpochybňuje právo mít na jeho pozemku sítě, k zásahům do nich však podle obsahu spisu již delší dobu nedochází. Proto již nelze dovodit, že svémocné zásahy hrozí, a pro vyhovění negatorní žalobě tak nejsou podmínky.
K vykázání osob, které měly vodoměrnou šachtu (patrně součást přípojky) vyčistit z pozemku společnosti a jejímu překrytí betonovým panelem mělo dojít podle žalobních tvrzení v roce 2013; z tvrzení žalobců se nepodává, že by se takové zásahy opakovaly. V podání obsahujícím změnu žaloby (č. l. 250) se zcela nekonkrétně uvádí, že jde o jednorázové zásahy, které již netrvají, tak i o zásah (jednotné číslo), který trvá. Ten není vůbec specifikován, šlo zřejmě o překrytí šachty deskou. Žalobci – opět zcela nejasně – tvrdí, že mají důvodnou obavu z opakování „vzhledem k silové povaze zásahu žalovaného do zařízení vodoměrné šachty“. Nejen že jde o tvrzení nejasné, ale podstatné je, že od roku 2013 do roku 2019, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, žalobci žádné další (nové) zásahy netvrdili a ty ani nevyšly najevo. Za tohoto stavu není úvaha odvolacího soudu o tom, že zásah již skončil a nepřetrvávají jeho následky, zjevně nepřiměřená. Dovolatelům lze přisvědčit, že odvolací soud se explicitně nevypořádal s otázkou, zda hrozí konkrétní nebezpečí opakování zásahu; přesto je zjevné, že vzhledem k době, která mezi zásahem a rozhodnutím odvolacího soudu uplynula, takové konkrétní nebezpečí ze spisu nevyplývalo, a z toho soud zjevně vycházel. Přetrvával sice spor o to, zda žalobci mají právo mít na pozemku žalovaného inženýrské sítě, resp. o vlastnictví sítí, ale takový spor se řeší určovacími žalobami, jak správně odvolací soud uvedl.
Nad rámec dovolacího přezkumu se dodává, že samotné vlastnictví objektu na cizím pozemku nezakládá soukromé právo (§1 odst. 1 o. z.) na přístup k němu; právo na takový přístup nepatří k obsahu vlastnického práva (k tomu viz institut nezbytné cesty, řešící stav, kdy vlastník má přístup ke své nemovitosti jen přes cizí pozemek).
K tvrzeným dovolacím důvodům k této části: Odvolací soud výslovně uvedl, že „takto koncipovanou negatorní žalobu nelze považovat za vadnou ve smyslu odstranitelných vad, ale od samého počátku věcně nezpůsobilou k úspěchu“. Nepotvrdil tedy zmítavý rozsudek soudu prvního stupně proto, že by žaloba byla tak vadná, že by vady nebylo možno odstranit, ale proto, že byla věcně nedůvodná. Vymezení důvodu přípustnosti dovolání pod bodem III. se tak míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí a přípustnost založit nemůže.
Dovolatel dále klade otázku, zda lze učinit závěr o neunesení „břemene“ (povinnosti) tvrzení, aniž by se účastníkovi dostalo poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř.; tvrdí i to, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo překvapivé. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou (viz §242 odst. 3 o. s. ř. a výklad uvedený výše). Dovolatelé se sice snaží postavit neposkytnutí poučovací povinnosti jako otázku právní, podstatou jejich výtky však je jen to, že jim soud poučení neposkytl. Již jen na okraj a nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí, že ani v dovolání není nic, co by nasvědčovalo tomu, že k dalším, než v řízení tvrzeným zásahům později došlo.
K žalobě na ochranu před neoprávněnými zásahy do elektrické přípojky:
I zde platí to, co bylo řečeno výše. Z tvrzení žalobců nevyplývá, že by nadále žalobce nějakým (v řízení nekonkretizovaným) postupem zasahoval do elektrické přípojky tak, že by přerušil dodávku elektrického proudu žalobcům. I kdyby tedy žalobci tyto zásahy blíže konkretizovali, na tom, že již skončily a nejsou konkrétní skutečnosti zakládající obavu z jejich opakování, se nic nemění. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že podle svědecké výpovědi mělo k přerušování dodávky elektrické energie dojít v roce 2005; pozdější zásahy nezjistil.
K žalobě na ochranu před neoprávněnými zásahy kanalizační, plynové a telefonní přípojky:
Takové zásahy žalobci vůbec netvrdili a v řízení nevyšly najevo; cítili se patrně ohrožení tím, že žalovaný je v roce 2011 vyzval k odstranění těchto přípojek. Jak však uvedeno výše, tuto obavu a spor ohledně vlastnictví přípojek a práva je mít na pozemcích žalovaného nelze řešit negatorní žalobu, ale žalobou určovací.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a tvrzený důvod přípustnosti není dán. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu