ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1059.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1059/2018-99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně B. & R. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, proti žalovanému A. B., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 412/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 3 Cmo 181/2016-63, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 3 Cmo 181/2016-63, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 56 Cm 412/2015-36, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 3 Cmo 181/2016-63, v rozsahu, ve kterém byl změněn výrok II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 56 Cm 412/2015-36, a proti výroku II, se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 56 Cm 412/2015-36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zajistit na vlastní náklady v médiích ve výroku specifikovaných uveřejnění omluvy následujícího znění: „Omlouvám se tímto PR agentuře B. & R. za své výroky uveřejněné v médiích ve dnech XY, kterými jsem agenturu obvinil ze spojení s kauzou kompromitujících fotografií ministra M. Ch. ve společnosti nahé ženy. Agentura B. & R. nemá s touto kauzou nic společného a má vyjádření, kterými jsem agenturu v tomto duchu obvinil, se ukázala být nepodložená. A. B.“ (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 3 Cmo 181/2016-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, změnil jej ve výroku II (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že do pověsti žalobkyně měly zasáhnout výroky žalovaného citované ve sdělovacích prostředcích ve dnech XY, v nichž se ve vztahu ke kauze kompromitující fotomontáže ministra vnitra M. Ch., zobrazující ho ve společnosti nahé ženy, vyjádřil slovy: „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“, „Je jak z pera jeho agentury B. & R.“, „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny B. & R.“, „To je nesmysl, to je zase nějaká provokace asi z dílny agentury B. & R.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že sporné výroky žalovaného jsou svým obsahem jednoznačně hodnotícími úsudky, které při posouzení jejich vzniku v kontextu dalších prokázaných skutečností (podnětem k vyjádření žalovaného byl twitterový příspěvek ministra Ch., v němž nepřímo obvinil z výroby kompromitující fotomontáže společnost MAFRA, a.s., hnutí ANO 2011 i samotného žalovaného, poradcem ministra Ch. v rozhodném období byl M. R., který byl současně společníkem a jednou z tváří žalobkyně) mají reálný základ. Inkriminované výroky žalovaného nenaplňují znaky paušální kritiky, jde tedy o přípustnou kritiku nevybočující z fair projevu. Kritika žalovaného nemusí vyvolat příznivý pohled veřejnosti na žalobkyni, přesto tato kritika nepřesáhla přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Míru snášenlivosti kritiky je v projednávané věci nutné stanovit s přihlédnutím k tomu, že kritika byla součástí debaty o veřejných věcech, kdy měřítka kritiky jsou měkčí ve prospěch původců kritiky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporné výroky pronesené žalovaným jsou hodnotícími soudy, a je přesvědčena, že otázku, zda určité tvrzení je hodnotícím úsudkem či skutkovým tvrzením, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně například s rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007. Soudy zcela opomněly zkoumat základní znak skutkového tvrzení, kterým je jeho způsobilost být předmětem dokazování. Uvedl-li žalovaný v několika formulacích, že žalobkyně je původcem údajné provokace, jedná se o tvrzení, jehož pravdivost lze v řízení dokázat. Tvrzení, zda se určitá osoba dopustila, nebo nedopustila určitého jednání, je typickým příkladem skutkového tvrzení, které podléhá důkazu pravdy. I v případě, že by výroky žalovaného měly povahu hodnotících úsudků, jednalo by se o hodnocení (kritiku), jež nepřiměřeně zasáhla do dobré pověsti žalobkyně. Žalobkyně odkázala na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, podle kterých musí být oprávněná kritika věcná, konkrétní a přiměřená co do obsahu, formy a místa. Věcnost kritiky pak vyžaduje, aby vycházela z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek. Nejsou-li tyto podklady pro úsudek pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností logicky dovodit. Podklady pro hodnocení musí být ve výroku konkrétně uvedeny, aby adresát hodnotícího soudu měl možnost takový úsudek přezkoumat. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „kritika“ provedená žalovaným byla součástí debaty o veřejných věcech, a proto požívá zvláštních měřítek snášenlivosti. V daném případě si veřejná osoba zvolila za cíl své kritiky soukromou osobu, takovému projevu přiznat zvláštní ochranu nelze. Dovolání proti výroku o nákladech řízení žalobkyně odůvodnila tím, že odvolací soud určil nesprávně výši náhrady nákladů řízení, když v rozporu s konstantní judikaturou Nevyššího soudu a Ústavního soudu neaplikoval ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. V obsáhlém vyjádření rekapituloval okolnosti, za nichž vyřkl sporné výroky, a zdůraznil, že svá sdělení neprezentoval jako fakt, ale jako svůj názor. Odvolací soud tyto výroky posoudil jako hodnotové soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda tvrzení žalovaného jsou hodnotícími úsudky nebo skutkovými tvrzeními, neboť tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání však není přípustné proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu je objektivně přípustné, ale s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci celková výše nákladů řízení žádného z účastníků nedosahuje bagatelního limitu 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolání žalobkyně proti výrokům napadeného rozsudku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto podané dovolání v části, v níž směřovalo proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, odmítl.
V rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, je i důvodné.
Podle §135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), náleží právnické osobě stejná ochrana jako při zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle §135 odst. 1 o. z. Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby), domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož platilo ustanovení §19b odst. 2 obč. zák., týkající se neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, Nejvyšší soud uvedl, že nyní účinný občanský zákoník používá sice jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se však nezměnil; nadále lze mít za to, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska obsažená v dosavadní judikatuře, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětil rozdíl mezi skutkovým tvrzením a tzv. hodnotícím soudem (úsudkem). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srovnej např. usnesení ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007, rozsudek ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, či rozsudek ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).
Ze skutkových zjištění, na nichž postavily své rozhodnutí soud prvního stupně i soud odvolací (a kterými je dovolací soud vázán a jejichž správnost v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že se žalovaný ve dnech 5. – 7. 10. 2015 v jednotlivých sdělovacích prostředcích vyjádřil ke kauze kompromitující fotomontáže ministra vnitra M. Ch., zobrazeného ve společnosti nahé ženy a to výroky: „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“, „Je jak z pera jeho agentury B. & R.“, „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny B. & R.“, „To je nesmysl, to je zase nějaká provokace asi z dílny agentury B. & R.“. V případě výroku „To je zase nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“ zaznamenaného v podobě snímku obrazovky TV Prima ze dne XY v čase XY, je patrné, že se odvolací soud dopustil nepřesnosti, když výrok hodnotil v tomto znění, ačkoli jeho správné znění, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zní „To je zase určitě nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“.
Z hlediska posouzení, zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící úsudek, je bez významu, že výroky žalovaného byly proneseny jako reakce na sdělení, která na svém twitterovém účtu zveřejnil tehdejší ministr vnitra M. Ch. a v němž nepřímo obvinil z výroby kompromitující fotomontáže společnost MAFRA, a.s., hnutí ANO 2011 i samotného žalovaného. Pronesl-li žalovaný výroky „Je to nesmysl, je to nějaká provokace z dílny B. & R.“, „To je zase určitě nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“, „Je jak z pera agentury B. & R.“ a „To je nesmysl, to je nějaká provokace asi z dílny agentury B. & R.“, nejedná se o hodnotící úsudky, nýbrž o tvrzení faktu, která mají povahu konkrétních skutkových tvrzení, a jako taková musí být testována z pohledu jejich pravdivosti. Z výše citované judikatury dovolacího soudu sice vyplývá, že také hodnotící soud může pracovat s objektivně existujícími (a tedy prokazatelnými) skutečnostmi (informacemi), které jsou základem pro hodnotící soud, resp. které jsou k hodnocení použity, avšak v posuzovaném případě dané výroky žalovaného neobsahovaly nic jiného než tvrzení faktu („…provokace z dílny B. & R.“, „To je zase určitě nějaká provokace z pera PR agentury B. & R.“). Jinými slovy tyto výroky nikterak nevyjadřují subjektivní názor žalovaného, tudíž nemohou být hodnotícími úsudky. Jde totiž o tvrzení, jehož pravdivost je ověřitelná, neboť se opírá o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002). Tvrzení, že žalobkyně je autorem fotomontáže zobrazující ministra vnitra M. Ch. ve společnosti nahé ženy, je přitom způsobilé zasáhnout do pověsti žalobkyně. Je tedy na žalovaném, aby pravdivost uvedených tvrzení prokázal.
Odvolací soud dále pochybil tím, že žalobkyni posuzoval jako osobu veřejně činnou, a proto i výroky žalovaného posoudil jako součást debaty o veřejných věcech (a tedy jako výroky požívající zvláštních měřítek snášenlivosti). Podle judikatury Nejvyššího soudu se za osoby veřejného zájmu považují jednak osoby přímo veřejně činné a dále pak osoby, které se nominálně mezi politiky neřadí, ale vstupují do obchodních či jiných kontaktů s osobami, které se v politice oficiálně angažují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005). Také podle Ústavního soudu jsou věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). V posuzované věci však nelze na žalobkyni nahlížet jinak než na soukromou osobu, neboť, jak plyne ze zjištění odvolacího soudu, mediálním poradcem vrcholného politika ministra vnitra M. Ch. byl pouze M. R., nikoli žalobkyně. Skutečnost, že M. R. je současně jedním ze společníků žalobkyně, není dostatečným důvodem pro to, aby na žalobkyni bylo nahlíženo jako na osobu veřejně činnou.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu (jak ve výroku ve věci samé, kde bylo dovolání podáno důvodně, tak i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, které jsou na výroku o věci samé závislé; §243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu