ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1159.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1159/2020-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Elektrotechnický zkušební ústav, s. p. , se sídlem v Praze 8, Troja, Pod Lisem 129/2, PSČ 182 00, IČO 00001481, zastoupeného Mgr. Matějem Váchou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, proti žalované NESS Czech s.r.o. , se sídlem v Praze 4, V Parku 2335/20, PSČ 148 00, IČO 45786259, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o zaplacení částky 4 993 545,84 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 314/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 19 Co 369/2019-390, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, č. j. 30 C 314/2016-341, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 993 545,84 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II) a vůči státu (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 19 Co 369/2019-390, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I co do částky 4 797 650 Kč potvrdil, jinak jej v tomto výroku co do částky 195 895,84 Kč a ve výrocích pod body II a III o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, neboť je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 4 797 650 Kč. Ačkoliv dovolatel výslovně ohlašuje, že dovoláním napadá rovněž výroky o nákladech řízení, činí tak pouze z důvodu jejich akcesority. Dovolací soud se proto výrokem v jeho nenapadené části nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobce uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, neboť je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Takový údaj ovšem dovolání neobsahuje, neboť žalobce zde neodkazuje na jakékoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Námitky žalobce formulované v dovolání tedy představují pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, přípustnost dovolání je však omezena na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř., tyto námitky tedy nejsou způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Vytýká-li dále žalobce odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jedná se o námitku směřující do vady řízení, která však není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. pouze, je-li dovolání jinak přípustné. V řešeném případě však z výše uvedeného vyplývá, že dovolání je z důvodu nevymezení přípustnosti vadné, tudíž není přípustné, a dovolacímu soudu tedy nepřísluší zabývat se tvrzenými vadami řízení.
Nejvyšší soud závěrem podotýká, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Dovolatel však vzhledem k výše uvedenému požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu