ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1195.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1195/2019-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně K + P stavební práce s.r.o., se sídlem v Rumburku, třída 9. května 1076/35, PSČ 408 01, IČO 44566310, zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, PSČ 400 01, proti žalované PODLAHY POSPÍŠIL s.r.o., se sídlem v Hranicích IV – Drahotuše, náměstí Osvobození 60, PSČ 753 61, IČO 24245941, zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, o zaplacení částky 116 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 205/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2018, č. j. 75 Co 116/2018-116, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 13 C 205/2016-81, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 29 310 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 11. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 86 940 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 11. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku pod bodem II a závislém výkroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 75 Co 116/2018-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a taktéž se domnívá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Žalobkyně předně namítla, že odvolací soud porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces, když na řadě míst odůvodnění svého rozsudku odkázal na „provedené důkazy“, aniž uvedl, jaké konkrétní důkazy má na mysli, resp. z jakého konkrétního důkazu dovozuje příslušný skutkový závěr. Rozsudek odvolacího soudu tak neobsahuje náležité odůvodnění podle §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a je podle dovolatelky nepřezkoumatelný. Tímto postupem porušil odvolací soud právo dovolatelky na spravedlivý proces a odchýlil se tak od několika dovolatelkou citovaných rozhodnutí Ústavního soudu i dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Důvod dovolání shledává dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci ohledně jejího v řízení uplatněného nároku objednatele z titulu odpovědnosti žalované jako zhotovitelky za vady díla. Namítá, že v této věci nebylo zjištěno, že se jedná o vady díla vzniklé po předání díla objednateli, a pokud odvolací soud konstatoval, že žalovaná dílo dokončila a právnímu předchůdci žalobkyně předala, nelze podle žalobkyně seznat, jak soud k takové úvaze dospěl. Nesprávně proto odvolací soud, dedukuje dovolatelka, vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, které se zabývalo problematikou nároků z vad díla, které bylo převzato a vady se vyskytly až po předání díla. Dovolatelka soudí, že pokud odvolací soud vyšel ze závěru, že došlo k předání díla, pak byl rozdílný od závěru soudu prvního stupně. Tím, že odvolací soud žalobkyni s tímto názorem neseznámil, jak měl „v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí“, odchýlil se od dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu i judikatury Ústavního soudu. Závěrem dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1043/2009.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 27. 8. 20 3., sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Takový údaj se z dovolání nepodává, když z obsahu dovolání není především patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít. Dovolatelka se spokojila s kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Neoznačila žádné ustálené judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Dovolatelka totiž svůj nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu postavila především na tvrzení, že v dané věci nedošlo k předání sjednaného díla žalovanou právnímu předchůdci dovolatelky. K takovému skutkovému závěru však odvolací soud jednak nedospěl a jednak je pro právní závěry přijaté v této věci nerozhodný. Dovolání lze totiž podat, jak shora uvedeno, pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu proto nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Jak totiž Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Rovněž samotná vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání. K vadě řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu