ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1224.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1224/2019-197
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M.,ve věci žalobce Města Frýdlant nad Ostravicí , Náměstí 3, PSČ 73911, IČO 00296651, proti žalovaným 1) HaskoningDHV Czech Republic, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 100/94, PSČ 186 00, IČO 45797170, zastoupené Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Středova 94/1, PSČ 602 00, 2) DOPRAVOPROJEKT Ostrava a.s. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Masarykovo náměstí 5/5, PSČ 702 00, IČO 42767377, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 219/438, PSČ 709 00, 3) HOMOLA a.s. , se sídlem v Ostravě, Kunčičky, Vratimovská 624/11, PSČ 26792770, IČO 26792770, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o zaplacení 635 282,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 138 C 73/2016, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2018, č. j. 8 Co 245/2018-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2018, č. j. 8 Co 245/2018-166, se ve vztahu k žalované 3) ve výrocích I, III, V a VII zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2018, č. j. 138 C 73/2016-109, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaným 1), 2), 3) byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 630 030,98 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 7. 2016 do zaplacení, výrokem II. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 5 251,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 7. 2016 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná 3) byla povinna zaplatit žalobci částku 5 251,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 7. 2016 do zaplacení, a výrokem IV. byl žalobce zavázán zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku 100 764 Kč, žalované 2) částku 101 459 Kč a žalované 3) částku 94 525 Kč, k rukám jejich zástupců.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2018, č. j. 8 Co 245/2018-166, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalované 2) a 3) změnil tak, že jsou povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 630 030,98 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení od 12. 7. 2016 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak rozsudek ve vztahu k žalované 1) potvrdil, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. ve vztahu k žalované 2), výrokem III. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 3) tak, že je povinna společně a nerozdílně s žalovanou 1) a žalovanou 2) zaplatit žalobci částku 5 251,50 Kč spolu s 8,05% úrokem z této částky od 12. 7. 2016 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 100 764 Kč k rukám jejího zástupce, výrokem V. uložil žalované 2) a 3) povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 265 Kč, výrokem VI. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 30 448 Kč k rukám jejího zástupce a výrokem VII. uložil žalovaným 2) a 3) povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 32 365 Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce, jako objednatel, uzavřel dne 28. 11. 2007 s žalovanou 1), jako zhotovitelkou, smlouvu o dílo o dodávce průzkumných nebo projektových prací, technické pomoci projektové organizace, doplněné dodatky, a dne 11. 8. 2011 uzavřeli tito účastníci smlouvu, jejímž předmětem plnění byl výkon činnosti autorského dozoru stavby cyklotrasy. Žalovaná 1) se mimo jiné zavázala k vyřízení územního rozhodnutí, stavebního rozhodnutí, zajištění analýz a posudků vedoucí k přípravě žádosti o dotaci, zajištění geodetického zaměření cyklotrasy a vypracování návrhů smluv pro výkup pozemků. Ve výkazu výměr, který byl žalovanou 1) zpracován jako příloha dokumentace pro stavební povolení, byla nesprávně použita měrná jednotka v položce 14.
Žalovaná 2) pro žalobce zajišťovala inženýrskou činnost na stavbě, stavebnětechnický dozor na stavbě, nutný ke zdárnému provedení díla, na základě mandátní smlouvy ze dne 21. 9. 2011.
Žalovaná 3) na základě smlouvy o dílo z 3. 10. 2011, 10. 6. 2013, včetně dodatků, uzavřené s žalobcem, se zavázala pro žalobce zhotovit stavbu cyklostezky a žalobce se zavázal ji uhradit cenu díla, která byla dohodnuta ve výši 1 251 013,11 Kč bez DPH (1 513 725,86 Kč s DPH) a to jako cena nejvýše přípustná, která měla platit po celou dobu sjednanou ve smlouvě. Rekapitulace ceny a oceněný položkový rozpočet tvořil přílohu smlouvy. Stavba byla dokončena a převzata objednatelem bez vad a nedodělků. Po kontrole čerpání dotace na uvedenou stavbu cyklostezky bylo zjištěno, že žalobcem byly proplaceny položky, které nebyly provedeny, a to ve výši 749 748,24 Kč včetně DPH, z čehož proplacená dotace činila 635 282,48 Kč. Neprovedenými položkami bylo osazování palisád pod položkami 33, 35, 36 ve výši neoprávněných nárokových výdajů celkem ve výši 5 251,50 Kč a neprovedení částí položky 14, týkající se dřevěné lávky mostu, ve výši 259 640,70 Kč a 359 898 Kč.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce měl povinnost předcházet vzniku škody, že mohl a měl sám odhalit vadu projektové dokumentace. Podle odvolacího soudu právě k zajištění řádného provedení díla žalobce uzavřel se žalovanými smlouvy, kteří jako podnikatelé v oboru měli povinnost vykonat řádně předmět díla, k čemuž se ve smlouvách zavázali. Dospěl proto k závěru, že odpovědnost za škodu, která žalobci vznikla tím, že byl povinen vrátit část poskytnuté dotace, nesou žalovaní podle §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Pokud se týká odpovědnosti žalované 1) za škodu, vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná 1) učinila v projektové dokumentaci pouze písařskou chybu v užití m 3 , neboť zcela zjevně měla být použita měrná jednotka m 2 , kdy v této skutečnosti lze spatřovat porušení právní povinnosti žalované 1) vyplývající ze smlouvy uzavřené s žalobcem, avšak vznik škody - vrácení určité části dotace, není v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti. Tato vada v projektu nebyla důsledkem povinnosti žalobce vrátit žalovanou část dotace. Odvolací soud proto potvrdil zamítnutí žaloby vůči žalované 1) co do částky 630 030,98 Kč. Vzhledem k tomu, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 5 251,50 Kč nebyl žalovanou 1) napaden odvoláním, rozhodl jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.
Další úvahy odvolacího soudu a právní posouzení se odvíjelo od posouzení sjednání ceny díla ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovanou 3), jejímž předmětem bylo zhotovení cyklotrasy, a v níž v článku 10 byla dohodnuta výše ceny jako ceny nejvýše přípustné, platící po celou dobu sjednanou ve smlouvě. Odvolací soud za pomocí výkladových pravidel, a to zejména ustanovení §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době (dále jen „obč. zák.“) a §266 obch. zák. dospěl k závěru, že cena díla nebyla sjednána jako cena pevná, ale jako cena s horní hranicí nejvýše přípustnou. Rozpočet, který byl přílohou smlouvy o dílo, představoval pouze určení ceny s nejvýše přípustnou hranicí. Takový výklad je podle odvolacího soudu v souladu i se zjištěním učiněnými ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a Regionální radou regionu soudržnosti Moravskoslezsko, v níž je mj. uvedeno, že dotace bude poskytnuta maximálně z 85 % způsobilých výdajů projektu. Odvolací soud uvedeným výkladem dospěl k závěru, že mělo být proplaceno to, co bylo skutečně provedeno. Žalovaná 3) porušila povinnost vyplývající ji ze smlouvy o dílo, nevyúčtovala-li náklady za materiál a práce v souladu se smlouvou, když vyfakturovala materiál i práce, které fakticky provedeny nebyly. Toto porušení povinnosti je podle odvolacího soudu v příčinné souvislosti se vznikem škody v podobě vrácení části dotace žalobcem, neboť pokud by žalovaná 3) vyúčtovala náklady za práce a materiál řádně a vyúčtovala skutečně to, co bylo provedeno, tak by žalobce část dotace vracet nemusel.
Při posouzení odpovědnosti žalované 2) vyšel odvolací soud ze zjištění, že tato uzavřela s žalobcem smlouvu na inženýrskou činnost na stavbě podle ustanovení §566 a násl. obch. zák., kdy v článku II. smlouvy bylo uvedeno, že účelem uzavření smlouvy je zajištění řádného využití dotace. Žalovaná 2), jako mandatář, se mimo jiné zavázala ve smlouvě v článku IV. zajistit stavebnětechnický dozor na stavbě nutný ke zdárnému provedení díla, měla kontrolovat postup prací zhotovitele podle smlouvy, projektové dokumentace, stavebního povolení a dohodnutého časového plánu a spolupracovat s autorským dozorem, upozornit dodavatele na zjištěné nedostatky v provádění prací, požadovat zjednání nápravy, provádět průběžnou kontrolu objemu provedených prací, potvrzovat soupisy provedených prací a jejich soulad s rozpočtem stavby, potvrzovat fakturaci dodavatele a zavázala se při své činnosti řídit podmínkami dotace poskytnuté regionální radou a připravovat podklady a vyúčtování dotace v souladu se stanovenými podmínkami. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pokud by žalovaná 2) plnila řádně povinnosti, k nimž se zavázala v předmětné smlouvě, postupovala v souladu s ustanovením §567 odst. 1 obch. zák., tedy s odbornou péčí, pak by nutně musela přijít na nesrovnalosti ohledně použitého materiálu na lávky a také by musela přijít na neoprávněně nárokované výdaje v souvislosti s palisádami. Mezi porušením její smluvní povinnosti ve vztahu k žalobci, kterému vznikla škoda v podobě vrácení části dotace, tak existuje podle závěru odvolacího soudu příčinná souvislost.
Odvolací soud se dále zabýval obranou žalované 3), spočívající v započtení pohledávek za více práce oproti pohledávce žalobce uplatněné žalobou. Odvolací soud vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), podle níž, provede-li zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky podle §549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v §451 a §454 obč. zák., ale jde o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. Aby tedy zhotoviteli vznikl nárok na zaplacení víceprací, musí dojít ke změně smlouvy o dílo, a to ve formě, kterou si strany sjednají. Odvolací soud uzavřel, že ke vzniku nároku žalované 3) na zvýšenou cenu díla spočívající v jeho rozšíření nedošlo, nebyla uzavřena žádná dohoda žalobce s žalovanou 3) týkající se změny smlouvy o dílo v tomto směru. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4931/2010, 23 Cdo 2959/2013 a 23 Cdo 1357/2016.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná 3) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/1998, při řešení otázky výkladu projevu vůle smluvních stran při určení ceny díla ve smyslu ustanovení §35 obč. zák. a ustanovení §266 obch. zák. kdy při aplikaci těchto ustanovení pochybil při výkladu projevu vůle. Navíc má za to, že v předmětném kontextu nebylo dovolacím soudem dosud rozhodováno, nejedná se tedy otázku, která by byla dovolacím soudem vyřešena. Poukazuje na to, že cena za dílo byla v čl. X předmětné smlouvy stanovena na konkrétní výši. V uvedeném článku smlouvy bylo sice dále uvedeno, že položkový rozpočet tvoří přílohu smlouvy, ale tato skutečnost nemá podle dovolatelky ve smyslu §547 odst. 1 obchodního zákoníku vliv na výši ceny. Zdůraznila, že úmyslem stran bylo zachovat sjednanou cenu po celou dobu provádění díla, přičemž z tohoto ujednání nevyplývá vůle stran negovat, resp. zrušit ujednání o konkrétní částce ceny díla. Výklad smluvního ujednání o ceně díla učiněného odvolacím soudem považuje za nesprávný a svévolný. Z rozhodnutí odvolacího soudu není jasné, na základě čeho odvolací soud dovodil, že za pomoci výkladových pravidel občanského a obchodního zákoníku není cena díla cenou pevnou, ale je pouze nejvýše přípustnou hranicí a že tedy skutečná cena díla má být počítána průběžně podle výkazů výměr a podle rozpočtu.
Dovolatelka rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 201, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, kterým se výslovně zakazuje překvapivost rozhodnutí, tedy se zakazuje soudům posuzovat skutečnosti, které v řízení nebyly projednány. Tuto námitku uplatnila ve vztahu k posouzení otázky započtení pohledávky žalované 3) - dovolatelky oproti žalobcem uplatněné pohledávce. Dovolatelka namítá, že odvolací soud učinil závěr o neexistenci pohledávek, které žalovaná 3) použila k zápočtu oproti uplatněnému nároku žalobce, aniž by v řízení k tomu byly provedeny důkazy, tedy o jaké pohledávky se jedná, a to aniž by soud s tímto svým právním názorem účastníky seznámil a dal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a přiznal žalované 3) náhradu nákladů řízení, případně aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil v napadeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované 3) navrhl zamítnutí podaného dovolání, neboť má za to, že dovolání je nedůvodné, jelikož odvolací soud věc posoudil podle jeho názoru zcela správně, a to jak v otázce výkladu smluvního ujednání o ceně díla, dospěl-li k závěru, že se nejedná o cenu pevnou, tak v otázce obrany žalované 3) týkající se zániku uplatněné pohledávky zápočtem, postupoval-li podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4931/2010, 23 Cdo 2959/2013 a 23 Cdo 1357/2016).
K dovolání žalované 3) se vyjádřila i žalovaná 1), která navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Podle žalované 1) dovolatelka otázku týkající se výkladu projevu vůle výslovně neformulovala. Pokud dovolatelka tuto otázku dovolatelka pouze naznačila, žalovaná 1) poukazuje na to, že odvolací soud výslovně osvětlil jazykový výklad ujednání o ceně díla, kdy uvedl, že ze samotného jazykového vyjádření „cena nejvýše přípustná“ vůbec nevyplývá, že by se mělo jednat o cenu pevnou. Zároveň se odvolací soud správně zabýval výkladem ujednání o ceně díla i v kontextu smlouvy uzavřené mezi žalobcem a regionální radou ohledně poskytnutí dotace a v ní vymezeném smluvním ujednání o ceně díla. Dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1650/98) dopadá podle žalované 1) na skutkově odlišný případ. Navíc se žalovaná 1) domnívá, že argumentace dovolatelky ohledně ceny díla není otázkou právní, ale skutkovou. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání navíc v tom, že se jedná o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, žalovaná 1) poukazuje na to, že dovolání postrádá její formulaci.
Žalovaná 1) poukazuje dále na to, že pokud dovolatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, zastoupenou rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, zdůrazňující zákaz překvapivých soudních rozhodnutí, a to ve vztahu k posouzení otázky započtení pohledávky společně s námitkou nedostatečného dokazování, žalovaná 1) má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro účastníky v tomto směru překvapivé. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v právním názoru, že aby zhotoviteli vznikl nárok na zaplacení víceprací, musí dojít ke změně smlouvy o dílo. K takové změně sjednaného rozsahu díla v dané věci avšak nedošlo. Není důvodná ani námitka dovolatelky k nedostatku dokazovaní o existenci pohledávky použité k započtení, neboť nebylo třeba provádět důkazy, zda zhotovitel skutečně případné vícepráce skutečně provedl, když prokazování této skutečnosti bylo pro předmět řízení a případné započtení, s ohledem na odvolacím soudem uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, irelevantní. Ani tato otázka tedy podle názoru žalované 1) nemůže založit přípustnost dovolání.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované 3) je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu upravující výkladová pravidla pro neurčité smluvní ujednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, rozsudek ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010, nebo rozsudek ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1679/2011 – dostupných na www.nsoud.cz ), podle níž jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Pokud by v dané věci odvolací soud postupoval podle uvedené judikatury, musel by dospět k závěru, že za situace, kdy si žalobce a žalovaná 3) v čl. X předmětné smlouvy o dílo sjednaly cenu díla určitou částkou s tím, že tato cena je cenou nejvýše přípustnou a má platit po celou dobu sjednanou ve smlouvě, pak z gramatického a logického výkladu tohoto smluvního ujednání bylo namístě dovodit, že si strany sjednaly cenu pevnou, která v průběhu plnění díla nebude co do její výše měněna, a to jak jejím zvyšováním, tak ale i jejím snižováním. Cena díla měla zůstat v průběhu plnění díla konstantní, kdy její výše nemohla být měněna ani s ohledem na vícepráce. Rozpočtem v příloze smlouvy o dílo byl pouze doložen výpočet ceny pevně stanovené pro celý průběh díla.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tedy naplněn, jestliže odvolací soud nevyložil smluvní ujednání o ceně díla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud své rozhodnutí o neexistenci pohledávek žalované 3) použitých k zápočtu oproti pohledávce uplatněné žalobcem neopřel o žádný provedený důkaz a nedal účastníkům se k jeho názoru jakkoli vyjádřit, proto v tomto rozsahu považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v uvedeném rozsahu týkajícím se posouzení započtení pohledávky překvapivé, jestliže odvolací soud zaujal k řešení této otázky právní názor, který je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž, pokud ke změně smlouvy o dílo týkající se rozšíření díla mezi účastníky nedojde, nelze požadovat po objednateli zaplacení ceny za provedené vícepráce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4931/2010 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2959/2013- dostupné na www.nsoud.cz , kdy v naposledy citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zdůrazněno, že ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny - zvýšení jeho kvality- je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšíření díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo). Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1357/2016, dostupný na www.nsoud.cz ., na jehož závěrech odvolací soud též založil své právní posouzení, řešil otázku nároku zhotovitele na zaplacení víceprací shodně s předešlou judikaturou Nejvyššího soudu. Je proto namístě uzavřít, že pokud se ze skutkových zjištění v dané věci nepodává, že mezi žalobcem, jako objednatelem, a žalovanou 3), jako zhotovitelkou, nebyla učiněna dohoda o změně smlouvy ohledně víceprací, nelze po žalobci požadovat jejich zaplacení a není tedy žalovanou 3) tvrzená, avšak ve skutečnosti neexistující pohledávka, způsobilá ani k započtení. Skutečnost, že žalovaná 3) s žalobcem nesjednala změnu smlouvy o dílo v rozsahu díla, nedohodla s žalobcem provedení víceprací, musela být žalované 3) známa, proto nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu pro žalovanou 3) překvapivé a rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010. sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 – dostupném na www.nsoud.cz ).
Uvedla-li žalovaná 3) v dovolání, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. též pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, neuvedla, jakou otázku má na mysli. Neformulovala žádnou takovou otázku. Nejvyšší soud ovšem již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud dovolacím soudem nevyřešenou. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom obligatorní náležitostí dovolání.
Nejvyšší soud uzavřel, že z důvodů shora uvedených je dovolání žalované 3) podle §237 o. s. ř. přípustné, byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) týkající se výkladu právního úkonu ohledně účastníky sjednané ceny díla, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto napadeném rozsahu ve vztahu k žalované 3) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 3), včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu