ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1702.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1702/2020-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FINERGIS a.s. , se sídlem Karlova 933/7, Maloměřice, 614 00 Brno, IČO 26224275, zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem, se sídlem Bauerova 491/10, 603 00 Brno, proti žalované I&C Energo a.s. , se sídlem Pražská 684/49, Borovina, 674 01 Třebíč, IČO 49433431, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 32/26, 674 01 Třebíč, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 (55) Cm 38/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 158/2019-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 158/2019-166, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2019, č. j. 17 (55) Cm 38/2014-122, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a zaplatit žalobkyni náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky není sporné, že žalobkyně má nárok na zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo č. 3991-00 ze dne 25. 7. 2012, ale že sporným zůstalo, zda tato pohledávka žalobkyně zanikla zápočtem pohledávky ve výši 1 000 000 Kč z faktury č. 116337, vyúčtované žalovanou na základě smlouvy o dílo č. SO-015 ze dne 28. 3. 2008, avšak především, zda došlo k předání a převzetí díla způsobem v této smlouvě sjednaným. Žalovaná v odvolání nezpochybnila závěr soudu prvního stupně, který dovodil, že T., který údajný předávací protokol za žalobkyni podepsal, nebyl oprávněn podepsat předávací protokol, byl-li podle smlouvy oprávněn jednat pouze ve věcech technických, při realizaci díla, avšak nikoliv ve věcech smluvních, mezi něž podle soudu prvního stupně patří i převzetí díla. Odvolací soud se zabýval námitkou žalované, jíž soudu prvního stupně vytýkala, že soud nesprávně dospěl k závěru, že k předání a převzetí díla na základě uzavřené smlouvy o dílo č. SO-015 nedošlo. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky bylo smluvně dohodnuto, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo podle smlouvy okamžikem jeho včasného a řádného předání a převzetí formou předávacího protokolu (čl. IX./9.1 a 9.2. smlouvy). Shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil žalované, že předložený Soupis prací a dodávek – předávací protokol ze dne 31. 7. 2008 byl předávacím protokolem prokazujícím předání a převzetí díla, jestliže tato listina obsahuje pouze údaj, že jde o měsíc červenec 2008 s uvedením – dodávka za smluvní cenu 1 639 284 Kč, neobsahuje však jakýkoli projev vůle o předání a převzetí díla. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy byla mezi účastníky sjednána podmínka sepsání předávacího protokolu pro řádné předání a převzetí díla, avšak dílo protokolárně předáno a převzato nebylo, nemohlo žalované vzniknout právo na zaplacení díla, a tudíž tato žalovanou tvrzená pohledávka nemohla být platně použita k započtení (§580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době) proti uplatněné pohledávce žalobkyně. Namítala-li žalovaná, že částečným plněním žalobkyní na fakturu č. č. 116337 došlo k uznání závazku v plném rozsahu podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud této námitce nepřisvědčil. Uvedený závěr odůvodnil tím, že faktura žalované ze dne 4. 8. 2008 ji byla dne 15. 8. 2008 žalobkyní vrácena jako neoprávněná z důvodu nepřiměřeného počtu odpracovaných hodin a vysokých částek za subdodávky, a i když žalobkyně nebyla schopna prokázat doručení vrácení faktury zaslané žalované obyčejnou poštou, bylo svědeckou výpovědí prokázáno, že v průběhu srpna 2008 probíhaly osobní jednání zástupců žalobkyně a žalované, proto soud považoval za pravdivé tvrzení žalobkyně, že při osobních jednáních se zástupci žalované opakovaně vyjadřovala nesouhlas s fakturovanou částkou, jak bylo uvedeno v dopisu ze dne 15. 8. 2008. Odvolací soud proto s ohledem na tyto okolnosti shledal správnost závěru soudu prvního stupně, že částečným plněním žalobkyní nemohlo dojít k uznání i zbytku závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jednak otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a jednak otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu učiněným z důkazu Soupis provedených prací a dodávek - předávací protokol, že tato listina není předávacím protokolem ve smyslu č. IX/9.1. smlouvy, protože nemá náležitosti předávacího protokolu. Dovolatelka zdůraznila, že již z označení listiny „předávací protokol“, která byla podepsána oběma stranami, nelze dovodit, že se o předávací protokol nejedná. Poukázala na to, že obsah předávacího protokolu ve smyslu jeho náležitostí není nikde upraven, domnívá se proto, že nelze prohlásit protokol za neexistentní. Podle dovolatelky se v daném případě jedná o obvyklou formu předávacího protokolu.
Žalovaná dále namítá, že oba soudy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011, nesprávně dospěly k závěru, že T. nebyl oprávněn podepsat předávací protokol, protože byl oprávněn jednat jen ve věcech technických, nikoliv ve věcech smluvních. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že oprávnění ve věcech technických zahrnuje též oprávnění dílo převzít.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že částečnými platbami žalobkyní na účet žalované nedošlo k uznání celé pohledávky žalované vůči žalobkyni, použité žalovanou k započtení vůči žalobkyní uplatněné pohledávce. Poukazuje především na to, že nebylo prokázáno doručení vrácení faktury č. 116337 ze dne 4. 8. 2008 žalované. Námitky žalobkyně k uvedené faktuře byly sděleny žalované až téměř po roce, dopisem ze dne 2. 6. 2009.
Závěrem žalovaná v dovolání poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, v němž Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že předávací protokol pro placení díla není zcela nezbytný, že je podstatné, zda zhotovitel skutečně předmět díla ukončil a fakticky objednateli předal a objednatel je prakticky započal užívat nebo jej předal koncovému investorovi apod. A právě o takový případ se v dané věci podle dovolatelky jedná, kdy žalobkyně se plně funkčního díla ujala a beze změn ho použila ke splnění svých závazků vůči vyšším dodavatelům v dodavatelském řetězci.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tvrzení dovolatelky, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, která nebyla judikaturou řešena, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ani z obsahu dovolání není patrno, jakou otázku má dovolatelka na mysli. Žalovaná žádnou konkrétní otázku, která podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, v dovolání nepředestřela. Zpochybňuje pouze skutková zjištění a skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že listina s názvem Soupis provedených prací a dodávek - předávací protokol neobsahuje jakýkoli projev vůle o předání a převzetí díla, a na vlastním hodnocení tohoto důkazu dovozuje, že předmětná listina je předávacím protokolem. Námitky dovolatelky, založené na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a na vlastních skutkových závěrech, které odvolací soud neučinil, nejsou však způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Namístě je třeba rovněž připomenout, že Nejvyšší soud se již opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. V usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4280/2019 (dostupném na www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud.
Namítá-li žalovaná v dovolání, že oba soudy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011, nesprávně dospěly k závěru, že T. nebyl oprávněn podepsat předávací protokol, protože byl oprávněn jednat jen ve věcech technických, nikoliv ve věcech smluvních, je nutno k této námitce dovolatelky uvést, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení oprávněnosti T. za žalovanou jednat (podepsat předmětnou listinu), nýbrž na skutkovém závěru, že listina, označená jako Soupis provedených prací a dodávek - předávací protokol, není předávacím protokolem prokazujícím předání a převzetí díla, jestliže tato listina obsahuje pouze údaj, že jde o měsíc červenec 2008 s uvedením – dodávka za smluvní cenu 1 639 284 Kč a neobsahuje jakýkoliv projev vůle o předání a převzetí díla. Jestliže tedy odvolací soud nezaložil právní posouzení věci na tom, zda T., oprávněný jednat ve věcech technických, byl či nebyl oprávněn podepsat předmětnou listinu, nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011, v němž dovolací soud setrval na dosavadní ustálené rozhodovací praxi, že oprávnění ve věcech technických zahrnuje též oprávnění převzít dílo. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky oprávněnosti osoby jednající ve věcech technických podepsat protokol předání a převzetí díla.
Pokud žalovaná v dovolání vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně částečným plněním na fakturu žalované č. 116337 ze dne 4. 8. 2008 neuznala závazek v plném rozsahu ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák., je její nesouhlas s právním posouzením věci založen na kritice hodnocení důkazů k prokázání skutečnosti, zda ze zjištěných okolností lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Taková námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, je nepřípadný, neboť v uvedeném rozsudku byla řešena jiná skutková situace, kdy ve smlouvě nebylo sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, proto byl v tehdy posuzované věci Nejvyšším soudem přijat závěr, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla, i když nebyl sepsán předávací protokol. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud v dané věci od uvedené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
Dovolání žalované není tedy podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu