ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1947.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1947/2019-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČO 70994234, proti žalované DATES MOBILE, s.r.o. , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 290/16, PSČ 120 00, IČO 24153435, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, PSČ 110 00, o zaplacení částky 328 862,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 81/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 23 Co 307/2018-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. 43 C 81/2017-179, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 271 787,50 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 57 075,37 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 328 862,87 Kč od 7. 4. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 23 Co 307/2018-205, rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku pod bodem I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na dani z přidané hodnoty částku 57 075,37 Kč, změnil tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 328 862,87 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalované na úkor žalobkyně dostat užíváním prostoru o rozměru 4 x 2,8 m v rámci obchodní jednotky č. 21, umístěné v budově v obci Praha, ulice Wilsonova, bez čísla popisného, jež je součástí pozemku p. č. 2314 v katastrálním území Nové Město (dále jen „předmětný prostor“), bez řádně uzavřené nájemní smlouvy v období od 17. 10. 2016 do 28. 2. 2017.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se taktéž s jeho právními názory opřenými o závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3095/2013. Při posuzování nároku žalobkyně jako nároku na vydání peněžní náhrady (§2999 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) za bezdůvodné obohacení, kterého se žalované na úkor žalobkyně dostalo užíváním předmětného prostoru v rozhodném období bez právního důvodu (§2991 o. z.), soud prvního stupně dle odvolacího soudu postupoval správně podle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž v rámci své úvahy vyšel z konkrétních skutkových zjištění o výši nájemného v daném místě a čase. Za situace, kdy měl soud prvního stupně k dispozici potřebný srovnávací materiál ve formě reprezentativního vzorku nájemních smluv, které byly v rozhodném období uzavřeny mezi žalobkyní (jako pronajímatelem) a třetími osobami (jako nájemci), a to na obdobné obchodní prostory jakým je předmětný prostor, nacházející se v daném místě – na hlavním nádraží, přisvědčil odvolací soud tomu, že ustanovení znalce za účelem zjištění obvyklé výše nájemného v místě a čase užívání předmětného prostoru by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení. Odvolací soud pak nepřisvědčil námitce žalované, že soud prvního stupně neprávem nepřihlédl k nájemním smlouvám předloženým žalovanou. V tomto ohledu blíže odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který dle jeho názoru přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč k těmto smlouvám nepřihlížel – soud prvního stupně přitom ve vztahu k nim především poukázal na to, že se týkají obchodních jednotek v jiných lokalitách a vážou se k jinému časovému období, současně pak vyjádřil, že z nich nelze dovodit, jaké částky jsou na jejich základě skutečně hrazeny. Odvolací soud tedy, vycházeje ze zjištění, že výše měsíčního nájemného za 1 m², které bylo sjednáno žalobkyní s třetími osobami za obdobné obchodní prostory ve stejném objektu v rozhodném období, se pohybovala v intervalu od 5 571 Kč – 12 785 Kč, přičemž pokud se jedná o -1 podlaží (ve kterém se nacházel i předmětný prostor) dokonce v intervalu 14 444 Kč – 32 746 Kč, uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že výše peněžité náhrady nárokovaná žalobkyní odpovídající částce 7 142 Kč za 1 m² za jeden měsíc užívání předmětného prostoru je opodstatněná. Odvolací soud dále souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně nepřihlédnutí k namítaným vadám služeb, když žalovaná dle soudů obou stupňů nedoplnila na výzvu soudu dle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. vylíčení rozhodných skutečností objasňujících tyto namítané vady. Rozsudek soudu prvního stupně však neshledal správným ve výroku pod bodem I v části, kterou byla žalobkyni přiznána částka odpovídající dani z přidané hodnoty, když soudní praxe je ustálená v názoru, že zjištěné bezdůvodné obohacení nelze navyšovat o daň z přidané hodnoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části výroku pod bodem I a výroku pod bodem II podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného i procesního práva. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka ohlašuje, že podává dovolání ve shora uvedeném rozsahu. Z obsahu dovolání se však podává, že výrok pod bodem II o náhradě nákladů řízení požaduje zrušit jakožto výrok závislý na výroku pod bodem I. Nejvyšší soud se proto výrokem pod bodem II nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně uvádí, že odvolací soud, stejně tak jako soud prvního stupně, nepochybil, vycházel-li ve svém rozhodnutí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3095/2013, v němž Nejvyšší soud připomněl, že judikatura dovolacího soudu netrvá bezvýhradně na vyčíslování majetkového prospěchu prostřednictvím znaleckého posuzování, nýbrž připouští, aby soud získané obohacení ocenil i za použití jiných důkazních prostředků, a to zpravidla úvahou ve smyslu §136 o. s. ř. opírající se o konkrétní zjištění o výši nájemného v daném místě a čase (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012). Dovolatelka však poukazuje na to, že v citovaném rozhodnutí se jednalo o případ, kdy odvolací soud svou úvahu založil na vyjádřeních subjektů pronajímajících v dané lokalitě nebytové prostory. Dále dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, s tím, že v tam projednávané věci bylo odvolacím soudem při zjišťování výše bezdůvodného obohacení přihlédnuto k nájemním smlouvám různých pronajímatelů.
Ve vztahu k uvedenému pak dovolatelka namítá, že cenu obvyklou nelze stanovit podle podmínek nájmu jednoho pronajímatele, navíc státního podniku, nesouhlasí tak s tím, že soudy obou stupňů svou úvahu opřely o nájemní smlouvy předložené žalobkyní. Naopak zastává názor, že bylo třeba při vyčíslení získaného majetkového prospěchu vycházet z nájemních smluv, které soudům předložila ona, když právě tyto smlouvy vyjadřují obvyklou výši nájemného v daných lokalitách. U dovolatelkou předkládaných smluv byly předmětem nájmu obchodní prostory, zatímco u smluv žalobkyně to byly prostory nádraží, v případě komerčních prostor přitom dle dovolatelky musela být výše nájemného vyšší. Dodává dále, že odvolací soud neměl vůbec akceptovat nájemní smlouvu žalobkyně se společností On Style s.r.o. a naopak měl vzít v potaz, že žalovaná nikdy neakceptovala žalobkyní navrhovanou smluvní cenu nájemného.
Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění o výši nájemného v daném místě a čase, z nichž odvolací soud vycházel při ocenění získaného obohacení. Od 1. 1. 2013 přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání se tudíž od uvedeného data pojí jen s řešením právních otázek, nikoliv otázek skutkové povahy. Ze shodného důvodu nemůže být od shora uvedeného data v dovolacím řízení úspěšně zpochybněno ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Domáhá-li se současně dovolatelka posouzení toho, zda výše nájemného obvyklého v daném místě a čase za užívání předmětného prostoru měla být zjišťována prostřednictvím jiných důkazních prostředků, resp. nesouhlasí-li s hodnocením provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti, pak vyjadřuje v dovolacím řízení nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, přičemž neuplatňuje způsobilý dovolací důvod.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani ty námitky dovolatelky, kterými vytýká soudu prvního stupně neprovedení navržených svědeckých výpovědí k prokázání tvrzených „vad služeb“, když je toho názoru, že ve svém podání ze dne 13. 3. 2018 uvedla veškeré rozhodné skutečnosti týkající se těchto vad, k jejichž prokázání měly být označené důkazy provedeny. Dodává přitom, že odvolací soud tento postup svým rozsudkem potvrdil. Uvedené námitky však nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání, a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu