ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.9.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 9/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyň a) Z. S., b) E. D., zastoupených JUDr. Robertem Černým, advokátem se sídlem Louny, Pnětluky 119, proti žalované ZEPO Bohuslavice a. s. , IČ: 25295560, se sídlem v Bohuslavicích nad Metují 67, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, o zaplacení částky 158.452,- Kč , vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 42/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2012, č. j. 20 Co 521/2011-550, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Zdeňka Hraby, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 3.912,33 Kč.
III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Zdeňka Hraby, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 5.477,27 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobkyň potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 9. 2011, č. j. 10 C 42/2009-516, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 66.022,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení žalovanou žalobkyni a/ i žaloba o zaplacení 92.430,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení žalovanou žalobkyni b/ a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná, coby vlastnice budov kravína a odchovny mladého skotu zbudovaných na níže uvedených pozemcích, v období od 10. 9. 2006 do 10. 9. 2008 užívala parcely č. 102/3 a 105/12 katastrálního území Č. (dále jen – „předmětné pozemky“), v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň (žalobkyně a/ je podílovou spoluvlastnicí ideálních 5/12 a žalobkyně b/ podílovou spoluvlastnicí ideálních 7/12 předmětných pozemků), aniž ji k tomu opravňoval jakýkoliv právní důvod. Obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků v dotčeném období přitom dosahovala nejvýše částky 2,46 Kč/m2/rok, která již byla žalobkyním přiznána pravomocnými výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 7. 2010, č.j. 10 C 42/2009-389. Uvedený závěr odvolací soud, odkazuje na znalecký posudek Miroslava Havlíka vypracovaný dne 2. 6. 2011 obsahující porovnání částek, za něž se pronajímají pozemky v okolních zemědělských areálech, odůvodnil tím, že vzhledem k povaze a využití pozemků v dané lokalitě obvyklé nájemné v případě zastavěných i nezastavěných pozemků nacházejících se v areálu zemědělského podniku dosahuje obdobných částek, jež se pohybují v rozmezí 1 až 2,- Kč/m2/rok. Uvedl přitom, že určená částka odpovídá nejen nájemnému, za něž jsou obdobné pozemky pronajímány okolním zemědělským podnikům (osloveným soudem), ale též částkám, za které obdobné pozemky pronajímá Pozemkový fond České republiky. Nevěrohodným pak z hlediska stanovení obvyklého nájemného shledal odvolací soud posudek Ing. Pavla Hamáka předložený žalobkyněmi, neboť jeho zhotovitel nevycházel z výše nájemného sjednaného v praxi za užívání obdobných pozemků, a dospěl tak (za pomoci hypotetického výpočtu) k částkám mnohonásobně převyšujícím výši nájemného dosahovaného za pronájem obdobných pozemků v dané lokalitě. Za základ svých úvah odvolací soud nevzal ani výši nájemného sjednaného v nájemní smlouvě uzavřené mezi L. S. a K. J. K. K., neboť uvedenou smlouvou byl pronajat jiný druh pozemku (pozemek, na němž se nacházejí sádky sladkovodních ryb), než o jaký jde v posuzovaném případě (pozemky tvořící součást areálu zemědělského podniku).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že se žalovaná bezesmluvním užíváním předmětných pozemků, na nichž jsou zbudovány stavby v jejím vlastnictví, na úkor žalobkyň ve smyslu ust. §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“), bezdůvodně obohatila. Získala tak majetkový prospěch odpovídající částce obvykle vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobných pozemků (např. formou nájmu), jenž ovšem za posuzované období od 10. 9. 2006 do 10. 9. 2008 dosáhl nejvýše částky 45.308,- Kč, která již byla žalobkyním (žalobkyni a/ ve výši 18.878,- Kč, žalobkyni b/ ve výši 26.430,- Kč) pravomocně přisouzena. Z uvedeného důvodu odvolací soud požadavku žalobkyň na zaplacení dalších 158.452,- Kč nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Co do důvodů měly za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítaly, že obvyklé nájemné bylo odvolacím soudem určeno pouze s přihlédnutím k výši nájmů obvyklých v zemědělské výrobě, a nikoliv se zřetelem k výši nájmů u pozemků sloužících podnikatelské činnosti obecně. Vytýkaly, že výše nájemného za užívání zemědělské půdy v daném regionu je pokřivena v důsledku monopolního postavení žalované a ostatních zemědělských podnikatelů na trhu nájmů zemědělských pozemků. Vyjadřovaly názor, že při stanovení výše obvyklého nájemného by mělo být odhlédnuto od okolnosti, že jsou předmětné pozemky zastavěny, i od skutečnosti, že dotčené stavby slouží zemědělské výrobě. Upozorňovaly přitom, že se žalovaná věnuje též jiným výdělečným činnostem, než toliko zemědělské výrobě. Uváděly taktéž, že ze znaleckého posudku Miroslava Havlíka nevyplývá, zda pozemky, ohledně nichž zjišťoval výši nájemného sjednaného za jejich užívání, svým charakterem odpovídají předmětným pozemkům. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelky zpochybňují závěry odvolacího soudu o výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v bezesmluvním užívání pozemků zastavěných stavbami ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku (§458 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud se otázkou způsobu určení výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání zastavěného pozemku opakovaně zabýval. Vždy přitom dospěl k závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka, nelze odhlédnout. Jinak by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné obdobnou stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012).
Odvolací soud v posuzovaném případě při určování výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání předmětných pozemků okolnost, že jde o pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví osoby odlišné od vlastnic pozemků, zohlednil, když vyšel ze závěrů znaleckého posudku, dle nichž nájemné za užívání obdobných pozemků v daném regionu dosahuje stejných částek, ať již jde o nájem pozemků zastavěných či nezastavěných. Správně přitom přihlížel též k charakteru předmětných pozemků zastavěných stavbami sloužícími zemědělské výrobě. Nepochybil proto, poměřoval-li výši obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků s nájemným sjednaným za užívání obdobných zemědělských pozemků v dané lokalitě. Namítají-li v této souvislosti dovolatelky, že výše nájemného sjednávaného za užívání obdobných pozemků je v dané lokalitě ovlivněna dominantním postavením žalované, jakožto monopolní nájemkyně, sluší se uvést, že obvyklé nájemné určené soudy nižšího stupně koresponduje též s nájemným, za něž i mimo daný region přenechával v předmětném období dle zjištění ustanoveného soudního znalce zemědělské pozemky do užívání třetím osobám Pozemkový fond České republiky. Výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním předmětných pozemků tak byla určena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Zpochybňují-li dovolatelky svými námitkami znalecké posudky a další důkazy, na jejichž základě soudy nižšího stupně stanovily výši obvyklého nájemného, napadají tím navíc správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinny nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném a účinném znění, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013, pod R 73/2013), z tarifní hodnoty 158.452,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 7.460,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem ve výši 9.389,60 Kč. Z hlediska výše uplatňované pohledávky se na předmětu řízení podílela žalobkyně a) z 5/12 a žalobkyně b) ze 7/12. Nejvyšší soud proto uložil žalobkyni a), aby žalované nahradila 5/12 celkových nákladů dovolacího řízení (3.912,33 Kč), a žalobkyni b), aby žalované nahradila 7/12 celkových nákladů dovolacího řízení (5.477,27 Kč).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu