ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2185.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2185/2020-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně Pojišťovna Patricie a.s. , se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 61859869, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, za účasti V. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 272/2018, o dovolání účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 Co 5/2020-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Po vydání rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 27. 6. 2019, č. j. 25 C 272/2018-131, a podání odvolání proti tomuto rozsudku oběma účastníky vzala žalobkyně podáním doručeným soudu dne 3. 3. 2020 žalobu zpět v celém rozsahu, a to s odůvodněním, že došlo k převodu pojistného kmene ze společnosti Pojišťovna Patricie a.s. na společnost Generali Česká pojišťovna a. s., jehož součástí je i pojistná smlouva, od níž se odvíjí předmět sporu. Účastník V. K. na výzvu soudu sdělil, že se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, neboť má vážný zájem na pokračování sporu, a to odůvodněním, že soud by se měl zabývat nárokem účastníka na vydání bezdůvodného obohacení, a jako předběžnou otázku řešit, zda je posuzovaná smlouva neplatná, neboť neplatnou pojistnou smlouvu nelze postoupit.
Městský soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 Co 5/2020-175, výrokem I. připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud posuzoval, zda zpětvzetí žaloby je ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinné, tj. zda účastník nesouhlasí se zpětvzetím žaloby z vážných důvodů, a dospěl k závěru, že důvody, pro které účastník V. K. se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, nejsou vážnými důvody, které má na mysli ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř. Vzal přitom za podstatné, že účastník V. K. nepodal žalobu po rozhodnutí sporu Finančním arbitrem, žalobou nenavrhoval, aby byl v soudním řízení podle části páté o. s. ř. znovu posuzován jeho nárok v plném rozsahu, jak ho uplatnil v řízení před Finančním arbitrem. Žalobu podala pouze Generali Pojišťovna a. s., nyní Pojišťovna Patricie a. s., která požadovala, aby soud ve věci rozhodl jinak ve smyslu §250j odst. 1 o. s. ř., než rozhodl Finanční arbitr, a to tak, že nároku účastníka nebude vyhověno. Meze sporu byly tedy dány žalobou, kterou uplatnila pojišťovna. Měl-li účastník V. K. též výhrady proti rozhodnutí Finančního arbitra, měl sám podat žalobu a tyto výhrady proti rozhodnutí Finančního arbitra v žalobě uplatnit. To však neučinil, a proto v soudním řízení podle části páté o. s. ř. se sám nemohl domáhat všeho, co uplatnil ve správním řízení, a měl pouze možnost reagovat na požadavky žalobkyně uplatněné žalobou, nemohl se úspěšně domáhat toho, aby mu pojišťovna uhradila z titulu bezdůvodného obohacení částku 162 000 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se domáhal v řízení před Finančním arbitrem. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (§222a odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal účastník V. K.dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a to otázky:
1. Jaký je správný postup soudu podle části V. občanského soudního řádu v kontextu ustanovení §250j občanského soudního řádu?
2. Může být argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle ustanovení §222a odst. 2 občanského soudního řádu skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu?
Dovolatel má za to, že odvolací soud uvedené otázky posoudil nesprávně. Domnívá se, že soud by měl rozhodnout o jeho nároku podle ustanovení §250j o. s. ř. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně odůvodnil, že dovolatel, který sám žalobu nepodal, se v řízení podle části V. občanského soudního řádu nemohl úspěšně domáhat toho, aby mu pojišťovna vydala bezdůvodné obohacení. Je přesvědčen, že kdyby odvolací soud vyhodnotil otázku procesního postupu soudů podle části V. občanského soudního řádu správně, musel by dospět k závěru, že důvody nesouhlasu se zpětvzetím, předkládané dovolatelem, jsou dostatečné pro rozhodnutí, že zpětvzetí není účinné. Žalobu proti nálezu Finančního arbitra sice nepodal, ale žalobkyně podáním žaloby podle jeho názoru otevřela opět spor o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak byl specifikován před správním orgánem. Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně podrobně argumentoval, že pojistná smlouva je neplatná a žádal soud, aby rozhodl podle ustanovení §250j odst. 1 občanského soudního řádu, tedy aby rozhodl rozsudkem ve věci samé jinak než Finanční arbitr. Soud prvního stupně tak měl v rozsahu definovaném napadenými výroky posoudit všechny vznesené argumenty proti platnosti či neplatnosti pojistné smlouvy, tedy posoudit platnost pojistné smlouvy komplexně a zabývat se sporem v celém jeho rozsahu. Dovolatel je přesvědčen, že pokud se odvolací soud důsledně nevypořádal s jeho námitkami, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces - srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Z důvodu nesprávného právního posouzení jeho vážných důvodů vznesených proti zpětvzetí žaloby a protiprávnímu rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení dovolatel navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání účastníka bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolatelem první otázce předložené dovolacímu soudu k řešení „Jaký je správný postup soudu podle části V. občanského soudního řádu v kontextu ustanovení §250j občanského soudního řádu?“ Nejvyšší soud přijal závěr, že tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na právním posouzení této obecně formulované otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud v daném řízení posuzoval, zda je ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. zpětvzetí žaloby účinné. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nesprávné právní posouzení je podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda druhá otázka dovolatele, která podle dovolatele rovněž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, týkající se posouzení vážnosti důvodů uváděných v ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř., je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro řešení této otázky není dovolání účastníka podle §237 o. s. ř. rovněž přípustné, neboť Nejvyšší soud se otázkou posouzení toho, co jsou "vážné důvody“ ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. zabýval již např. v usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 719/2011, nebo v usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, (dostupných na www.nsoud.cz ), kdy i s ohledem na již dřívější judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010) konstatoval, že pro posouzení, zda existují vážné důvody, pro něž by mělo být rozhodnuto o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, jsou rozhodující vždy okolnosti konkrétního případu, přičemž vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že zákon ponechává posouzení toho, co jsou "vážné důvody“ ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. úvaze soudu rozhodujícího v odvolacím řízení; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená. Dovolací soud v nyní přezkoumávané věci neshledal, že by úvaha odvolacího soudu při posouzení vážnosti důvodů, pro něž účastník nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, byla nepřiměřená, jestliže odvolací soud s ohledem na skutkové zjištění, že účastník nepodal žalobu proti rozhodnutí Finančního arbitra, který rozhodoval o jeho nároku, neshledal v souladu s §222a o. s. ř. vážný důvod pro rozhodnutí, že zpětvzetí žaloby není účinné. Pojem "vážné důvody" patří k abstraktním legislativním pojmům, které nejsou v zákoně definovány, a je tudíž ponecháno na úvaze a interpretační kompetenci odvolacího soudu, aby tomuto termínu vetkl konkrétní obsah s ohledem na okolnosti projednávané věci, což odvolací soud učinil a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by se odvolací soud odchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že by v souladu s touto judikaturou náležitě nezhodnotil vážnost důvodu nesouhlasu účastníka se zpětvzetím žaloby, jestliže zvažoval odůvodněnost jeho nesouhlasu se zpětvzetím žaloby s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a povaze uplatňovaného nároku. Dovolací soud proto nemohl dospět k závěru, že úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená.
Vzhledem k tomu, že v daném případě otázka vymezená dovolatelem není právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a odvolací soudu se s ohledem na konkrétní okolnosti případu neodchýlil při posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu účastníka se zpětvzetím žaloby od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud neshledal ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání přípustným, a proto jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu