ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2369.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2369/2019-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/10, PSČ 150 00, proti žalovanému M. J. , se sídlem XY, IČO XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali České pojišťovny a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 038 039 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 44/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 39 Co 195/2018-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit obchodní společnosti Pojišťovna Patricie a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 61859869, na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 440 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 42 C 44/2017-208, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 038 039 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 2. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 084 826 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby již pouze 1 038 039 Kč s příslušenstvím) z titulu náhrady škody porušením povinnosti žalovaného jako advokáta v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 42 C 375/2013 mezi R. P. a žalobkyní jako žalovanou o zaplacení částky 842 963 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že R. P. podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 4. 12. 2013 proti žalované (nyní žalobkyni) žalobu o 842 963 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o uznání dluhu ze dne 4. 12. 2009, kdy došlo k uznání poskytnutých a dosud neuhrazených půjček konkrétně specifikovaných v tomto uznání. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 42 C 375/2013. Dne 15. 1. 2014 se dostavil J. H., jednatel žalobkyně, ke svému právnímu zástupci (zde žalovanému) do kanceláře poté, co právní zástupce obdržel výzvu k vyjádření ve sporu vedeném pod sp. zn. 42 C 375/2013. J. H. sdělil, že mj. považuje žalobu za bezdůvodnou, dále že jak žalobkyně, tak J. H. mají vůči R. P. řadu pohledávek z titulu půjček poskytnutých v minulosti, které byly vkládány na její účet. Jedná se konkrétně o pohledávky ve výši 595 000 Kč ze dne 20. 5. 2011, ve výši 150 000 Kč ze dne 16. 6. 2011a ve výši 80 000 Kč ze dne 30. 6. 2011, přičemž součet pohledávek převyšuje předmětnou pohledávku P. Tyto pohledávky je třeba v rámci obrany započítat vůči nároku P. tak, aby došlo k zániku pohledávky uplatněné žalobou. Bylo dohodnuto, že advokát učiní vyjádření k žalobě obsahující výše uvedené skutečnosti. Dne 5. 2. 2014 bylo řešeno v advokátní kanceláři žalovaného pochybení žalovaného způsobené nezasláním sjednaného vyjádření s tím, že s ohledem na omezené možnosti odvolání proti rozsudku pro uznání, kterým soud ve věci sp. zn. 42 C 375/2013 rozhodl, žalovaný uvedl, že odvolání je bezpředmětné, dále se žalovaný žalobkyni omluvil a další úkony zmírňující dopad tohoto pochybení slíbil učinit bez nároku na odměnu. Žalovaný např. podal návrh na zastavení exekuce spojený s návrhem na odklad exekuce v návrhu na vynětí věcí z exekuce, u nichž je vedení exekuce nepřípustné, včetně odvolání. Dále soud prvního stupně zjistil, že Okresní soud Praha-západ v exekučním řízení usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 206 EXE 7172/2014-161, konstatoval, že postupným vložením částky 825 000 Kč na účet věřitelky došlo k částečnému splnění povinnosti žalovaného vůči věřitelce právě z titulu půjček.
Soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně je nutné posuzovat jako náhradu škody způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), přičemž se jedná o objektivní odpovědnost, dojde-li současně k porušení právní povinnosti advokáta při výkonu advokacie, dále ke vzniku škody a k příčinné souvislosti mezi nimi. Je rozhodné, zda nebýt škodné události by ke škodě nedošlo, nebo naopak by škodlivý následek nastal i bez této skutečnosti. Soud prvního stupně se tak jako předběžnou otázkou zabýval, zda by při řádném postupu advokáta v původním řízení žalobkyně uspěla či nikoli. Podle soudu prvního stupně žalobkyně přes poučení soudu neprokázala skutečnost, že částka 825 00 Kč vložená postupně na účet P. J. H. byla splátkou poskytnuté půjčky P., žalobkyně výslovně uvedla, že o těchto částkách jako o půjčce v účetnictví neúčtovala, přičemž o ostatních položkách jako splátce převzetí dluhu J. H., vratce exekutora, odměně exekutora a nákladech oprávněného bylo v rámci účetnictví řádně účtováno. Tyto finanční prostředky navíc vložil na účet P. J. H., jednatel a společník žalobkyně jako fyzická osoba a nikoli žalobkyně. Výběry jednatele tak nelze považovat za splátky půjčky ani za nové půjčky poskytované žalobkyní, neboť se nejednalo o platby žalobkyně, ale o vklady manžela P. na účet, ke kterému měl jako její manžel dispoziční právo. Ve výpisech z tohoto účtu je uvedeno, že u částek označovaných jako půjčka je uvedeno klientský vklad J. H., jednalo se tak o hotovostní vklad klienta J. H. Vklady manžela na společný účet nemohly být způsobilé k započtení proti pohledávce za žalobkyní. Žalobkyně dále přes poučení soudu neprokázala úhradu částky 85 710 Kč představující náklady řízení přiznané ve sporu sp. zn. 42 C 375/2013. Soud tak uzavřel, že úhrada částky 825 000 Kč nebyla splátkou tvrzené půjčky, tudíž její námitka započtení v původním řízení by nebyla úspěšná a žaloba v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 42 C 375/2013 by nebyla z tohoto důvodu a v této části zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 39 Co 195/2018-327, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud mimo jiné zopakoval, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že by při řádné reakci jejího právního zástupce na výzvu soudu a po provedeném řízení byla ve věci úspěšná. Protože žalovaným subjektem byla společnost XY, musela tato žalující společnost prokázat úspěch ve sporu. Žalobkyně v tomto směru tvrdila, že její jednatel J. H. vybral z pokladny společnosti postupně částky v celkové výši 825 000 Kč (595 000 Kč, 150 000 Kč a 80 000 Kč) a vložil je na účet P. Již u jednání dne 25. 10. 2017 byla žalobkyně upozorněna na spornost toku peněz, konkrétně zda šlo o peníze žalobkyně nebo J. H. jako fyzické osoby. Po provedeném dokazování bylo v řízení zjištěno, že podle výpisů z účtu P. byly všechny tři transakce označeny jako klientský vklad J. H. V tomto stadiu řízení byly prokázány platby jednatele žalobkyně, ale nikoli žalobkyně, která byla žalovanou stranou v původním řízení. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jehož se jí tímto soudem dostalo, v řízení neprokázala úhradu částky 825 000 Kč žalobkyní. V řízení bylo prokázáno, že částku ve třech splátkách uhradil její jednatel, podle bankovních údajů šlo o jeho klientské vklady, a žalobkyni se v řízení nepodařilo tento závěr zvrátit. K námitce porušení vázanosti soudu dle §135 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že soud je vždy vázán rozhodnutím, v případě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 4. 2015, č. j. 206 EXE 7172/2014-161, zamítavým rozhodnutím o návrhu povinné žalobkyně na zastavení exekuce. Obecně platí, že soud je vždy vázán pouze výrokem rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně postupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky, zda s ohledem na dikci §135 odst. 2 o. s. ř. (ne)může soud závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout, a to i v případě, že jimi není ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. vázán, zda se v takovém případě musí vypořádat se skutkovými a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit.
Podle žalobkyně odvolací soud uvedenou otázku nesprávně právně posoudil, když pominul, že Okresní soud Praha-západ ve věci vedené pod sp. zn. 206 EXE 7172/2014 považoval za bezpečně a jednoznačně prokázané, že částka 825 000 Kč uhrazená platbami v roce 2011 byla částečnou úhradou půjčky poskytnuté dříve R. P. (dříve H.). Ačkoliv tento závěr vyplynul z dokazování prováděného před Okresním soudem Praha-západ, tak soud prvního stupně v nyní posuzované věci z tohoto závěru nevycházel a dospěl k závěru opačnému, tedy že se nejednalo o částečnou splátku půjčky od R. P. Odvolací soud pak tento závěr jako správný potvrdil. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4301/2017 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Vedlejší účastnice na straně žalované Generali Pojišťovna a.s., nyní Pojišťovna Patricie a.s., ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka částky 825 000 Kč byla v řízení vedeném pod sp. zn. 206 EXE 7172/2014 řešena pouze jako otázka předběžná a soud prvního stupně tak nebyl názorem Okresního soudu Praha-západ vázán. Vedlejší účastnice doplnila, že R. P. měnila svá tvrzení v různých soudních řízeních podle potřeby a teprve soud prvního stupně v této věci se začal skutečně zabývat tím, kdo ve skutečnosti uhradil částku 825 000 Kč na účet R. P. Vedlejší účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Po podání dovolání Generali Pojišťovna a.s. podáním ze dne 17. 12. 2019 oznámila, že vystupuje z řízení jakožto vedlejší účastník.
Podáním ze dne 9. 1. 2020 vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a.s.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, když aproboval vadný postup soudu prvního stupně, který žalobkyni nutil k prokazování něčeho, co již podle žalobkyně bylo jednoznačně prokázáno a doloženo v souvisejícím a pravomocně skončeném řízení. Podle žalobkyně nelze závěry učiněné v přechozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout, soud se se skutkovými i právními závěry, v jejichž hodnocení se hodlá odchýlit, musí vypořádat. Podle žalobkyně bylo již v řízení vedeném pod sp. zn. 206 EXE 7172/2014 prokázáno, že zaplacením částky ve výši 825 000 Kč nedošlo k půjčce, nýbrž k částečnému splnění povinnosti žalobkyně, jež jí byla následně uložena exekučním titulem.
V souvislosti s vázaností soudu řešením předběžné otázky učiněným soudem v jiném řízení Nejvyšší soud zdůraznil, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Jinak řečeno, pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozsudku je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011)“.
V dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, Nejvyšší soud vyložil, že „právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009).
V rozsudku ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, Nejvyšší soud řešil situaci, kdy „ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 57/2003 byla pravomocným přisuzujícím výrokem závazně pro účastníky řízení a v tomto rozsahu i pro všechny orgány vyřešena otázka, zda společnosti Demag Cranes & Components, spol. s r. o., vzniklo vůči J. Ž. právo na zaplacení ceny díla; to je otázka, o níž bylo rozhodnuto výrokem. Otázku, zda bylo dílo předáno řádně a včas, si soud pro potřeby rozhodnutí o žalobě na zaplacení ceny díla posoudil jako otázku předběžnou a vypořádal se s ní v důvodech svého rozhodnutí; její řešení tudíž pro soud v jiném řízení závazné není. Soudy se s ní proto v tomto řízení budou muset samy vypořádat“.
V nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, Ústavní soud vyložil, že „soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována“.
V nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněném pod číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud uvedl, že „významným apelem aktuálním i pro předmětné řízení, je v tomto nálezu zdůrazněný požadavek na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo. V poměrech souzené věci by takovému požadavku nebylo učiněno zadost v případě, že by soud v tomto řízení posoudil předběžnou otázku řádného a včasného předání díla jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v předchozím řízení o zaplacení ceny díla, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná - v důsledku jiné procesní aktivity účastníků - skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech“.
Ze shora citované ustálené judikatury se podává, že soud je v jiném řízení vázán výlučně právním řešením otázky, která byla přímo předmětem sporu a její řešení je tudíž promítnuto ve výroku rozhodnutí, zatímco u otázek ostatních, tedy těch, které nebyly přímo předmětem sporu a soud se s nimi vypořádal pouze jako s otázkami předběžnými, není soud vázán řešením ze strany jiného soudu, naopak se s těmito otázkami musí v řízení vypořádat sám. Současně platí, že pokud jednu a tutéž předběžnou otázku soud nově posuzuje, nelze zcela pominout závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení a v odůvodnění svého rozhodnutí musí vyložit, proč se od předchozího řešení téže otázky odchýlil. Soud prvního stupně nepominul řešení sporné otázky Okresním soudem Praha-západ, z předmětného rozhodnutí ze dne 24. 4. 2015, č. j. 206 EXE 7172/2014-161, učinil skutkové zjištění, učinil však i celou řadu dalších skutkových zjištění, která naopak vedla k jinému závěru o skutkovém stavu, než který nyní prosazuje žalobkyně. V nyní přezkoumávané věci soud prvního stupně, s jehož skutkovým i právním posouzením věci se odvolací soud ztotožnil, přehledně vyložil, z jakých v řízení zjištěných skutečností vycházel a srozumitelně vysvětlil, proč nepovažoval žalobkyní tvrzené úhrady v celkové částce 825 000 Kč za plnění poskytnuté žalobkyní (z titulu splátky půjčky), nýbrž jejím jednatelem jakožto fyzickou osobou, tedy osobou odlišnou od žalobkyně. Podle soudu prvního stupně žalobkyně i přes poučení soudu neprokázala skutečnost, že částka 825 000 Kč vložená postupně na účet R. P. J. H. byla splátkou poskytnuté půjčky P. žalobkyni, naopak se z provedených důkazů podává, že předmětné vklady na účet P. představovaly hotovostní klientské vklady J. H. jakožto fyzické osoby na účet, k němuž měl jakožto manžel P. dispoziční oprávnění. Soud prvního stupně patrně v důsledku jiné procesní aktivity žalobkyně v tomto řízení uzavřel, že tato neprokázala jí tvrzené rozhodné skutečnosti, a s tímto svým závěrem se dostatečně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Odvolací soud, který tento závěr i postup soudu prvního stupně považoval za správný, se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť odlišné řešení sporné předběžné otázky nebylo v řízení před těmito soudy pominuto, naopak soudy srozumitelně vyložily, proč předběžnou otázku posoudily odlišně.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se Pojišťovna Patricie a.s. domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu