ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2456.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2456/2018-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CESK, a.s., se sídlem v Brně, Zábrdovicích, Příkop 838/6, PSČ 602 00, IČO 25569465, zastoupené Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, proti žalované Michelangelo Restaurant s.r.o. se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 95/74, PSČ 186 00, IČO 28923421, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, PSČ 110 00, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 34/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 124/2014-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 29. 10. 2013, č. j. 37 Cm 34/2013-12, v němž žalované uložil vydat žalobkyni stroj KLASS 202P W/380V (výrobcem uváděné označení KLASS 202P/SO2; výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o vrácení přeplatku soudního poplatku (výrok pod bodem III).
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované vydání zmrzlinového stroje KLASS 202P W/380V. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o dodání a montáži zmrzlinového stroje KLASS 202P MIXER W/380; žalovaná potřebovala stroj dříve, žalobkyně jí proto předala k dočasnému užívání stroj obdobný, který ji pak měl být vyměněn za stroj původně dohodnutý. Žalovaná neplatila řádně splátky ceny dohodnutého stroje a žalobkyně od smlouvy odstoupila. Požadovala tedy vrácení zapůjčeného stroje, neboť žalovaná k jeho užívání nemá právní důvod.
Soud prvního stupně vyzval žalovanou usnesením podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k písemnému vyjádření k žalobě do třiceti dnů od doručení usnesení. Žalovaná se v dané době k žalobě nevyjádřila a ani nesdělila soudu prvního stupně, jaké důvody jí v tom brání. Soud proto rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1, 3 o. s. ř.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 124/2014-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vycházel z §114b odst. 1 o. s. ř., podle něhož
vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V dané věci bylo podle názoru odvolacího soudu použití výzvy podle §114b o. s. ř. soudem prvního stupně namístě, neboť již ze žalobních tvrzení bylo zřejmé, že bez znalosti dostatečně kvalifikovaného stanoviska žalované nelze jednání připravit tak, aby bylo možné věc při něm rozhodnout. Vzhledem k tomu, že nejde o věc podle §99 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., podle §118a a §120 odst. 2 o. s. ř. a usnesení bylo vydáno před prvním jednáním ve věci, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil vydáním výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. Námitku žalované o nedostatku plné moci žalobkyně s odkazem na §21 o. s. ř. neshledal odvolací soud důvodnou, neboť pokud je podle výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně místopředseda představenstva oprávněn činit takové úkony samostatně, postačí, že plnou moc právnímu zástupci udělí tato osoba.
Podle odvolacího soudu ani námitka nedostatků žaloby není důvodná, neboť žaloba byla projednatelná, její příp. vady namítané žalovanou nebránily pokračování v řízení, a byly by případně řešeny při projednávání věci samé.
Vlastní výzva soudu prvního stupně obsahovala podle zjištění odvolacího soudu zcela nepochybné a jasné sdělení (a to i pro osobu bez právního vzdělání), jaké informace soud po žalobkyni požaduje, a v případě, že nárok uplatněný žalobkyní v žalobě zcela neuznává, že je povinna ve svém vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu, označit důkazy k prokázání svých tvrzení a připojit listiny, na něž se ve svém vyjádření odvolává. Výzva rovněž obsahovala řádné poučení o tom, že pokud nemůže žalovaná požadované písemné vyjádření ve lhůtě stanovené soudem podat, je povinna před uplynutím lhůty sdělit soudu, jaký vážný důvod jí v tom brání, a rovněž poučení o následcích nesplnění výzvy. Předmětné usnesení bylo žalované řádně doručeno. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. v souvislosti s §114b odst. 5 o. s. ř. tak byly podle závěru odvolacího soudu naplněny a soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl rozsudkem pro uznání.
Další námitky žalované se týkaly věci samé, nemohly být proto odvolacím důvodem u odvolání proti rozsudku pro uznání (srov. §205b o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena.
Dovolatelka poukázala na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, podle nějž usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, prováděné se záměrem rozhodnout věc na jediném jednání. K přípravě jednání – a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. lze přistoupit až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s námitkou žalované, že v žalobě absentovalo tvrzení o významných právních skutečnostech (proč byla uzavřena smlouva na dodání jednoho typu stroje a dodán jiný, když smlouva na dodání stroje mohla být měněna toliko písemně, tedy kde, kdy, jak a kým byla takováto změna typu odsouhlasena). Pokud se odvolací soud s touto argumentací žalované nikterak nevypořádal, měla žalovaná za to, že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 173/17.
Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2667/2013, když dospěl k závěru, že námitka absence řádné plné moci s odkazem na §21 o. s. ř. není důvodná, neboť podle jeho názoru pokud z výpisu z obchodního rejstříku plyne, že místopředseda představenstva je oprávněn zastupovat žalobkyni samostatně, postačí, aby plnou moc k zastupování v soudním řízení udělil on. Podle odkazovaného rozhodnutí je zapotřebí rozlišovat smlouvu (dohodu) o zastoupení, jejíž uzavírání je plně v gesci způsobu jednání zapsaného v obchodním rejstříku, a procesní plnou moc, která je jednostranným projevem vůle adresovaným soudu a osvědčující existenci zmocněncova zastoupení, která je udělena takovou osobou, která za ni jedná ve smyslu §21 odst. 1 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že postačí, aby plnou moc udělil místopředseda představenstva samostatně, jak je zapsáno v obchodním rejstříku, není tudíž podle dovolatelky správný.
Další pochybení odvolacího soudu spatřovala dovolatelka v nerespektování rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, podle kterého mají soudy povinnost svá rozhodnutí řádně zdůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soud této povinnosti nedostojí (ať už tím, že se námitkami nezabývají vůbec nebo nedostatečně), založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Podle žalované pak tato nepřezkoumatelnost v tomto případě spočívá v abdikaci na reakci na žalobcovy námitky, že kvalifikovaná výzva nemůže být vydána, není-li žaloba perfektní, a to včetně přesné konkretizace námitek v podobě namítání a) absence datace žaloby a b) absence veškerých právně relevantních tvrzení.
Podle dovolatelky nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena právní otázka, zda je možné vydat kvalifikovanou výzvu (a v návaznosti na to rozsudek pro uznání), chybí-li obligatorní náležitosti žaloby, v tomto případě její datace.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z dovolatelčiných námitek není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ovšem neformulovala konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se měl od v dovolání citovaných rozhodnutí odvolací soud odchýlit. Dovolatelčiny námitky, že odvolací soud nepřihlédl k její argumentaci, že v žalobě chyběla tvrzení o skutkových okolnostech, představují námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani dovolatelčina námitka nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku.
Jestliže dovolatelka dále namítala nedostatek plné moci udělené žalobkyní advokátovi s odkazem na to, že za žalobkyni jakožto právnickou osobu nejednala při udělení plné moci osoba oprávněná jednat před soudem podle §21 o. s. ř., jedná se o námitku zmatečnostní vady; konkrétně vady podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutečnost, že za právnickou osobu jednala před soudem osoba neoprávněná, tj. jiná osoba, než osoby uvedené v §21 o. s. ř., má totiž vliv na procesní způsobilost takové právnické osoby jakožto účastníka řízení. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. nelze podat dovolání z důvodu vady podle §229 odst. 1 o. s. ř.
Nadto dovolací soud podotýká, že se v řešené věci jedná o zmatečnostní vadu, v jejímž důsledku mohlo dojít k porušení procesních předpisů ve vztahu k žalobkyni (nikoli žalované). Dovolatelce jakožto žalované proto nepřísluší námitku zmatečnostní vady spočívající v nedostatku procesní způsobilosti žalobkyně, která nepředstavovala zkrácení procesních práv žalované, využít k tomu, aby řízení zvrátila ve svůj prospěch. Dovolací soud v tomto směru odkazuje mutatis mutandis na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, který se vztahuje k právní úpravě dovolání před 31. 12. 2000, ovšem jeho závěr, že zmatečnostní vadu přísluší namítat pouze té straně řízení, jejíž procesní práva mohla být touto vadou zkrácena, nikoli protistraně, je přiléhavý i v nyní řešeném případě. V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru: „Trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř.(ve znění účinném do 31. 12. 2000), nelze bez dalšího dovozovat, že by tím byla způsobena určitá újma na právech všem účastníkům řízení. Jde-li o řízení sporné, charakterizované tím, že zde stojí proti sobě procesní strany s opačnými zájmy na výsledku řízení, nepociťuje účastník, který je s výsledkem sporu (rozhodnutím soudu) spokojen, jako újmu na svých právech okolnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s principem sporného řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jehož se soud dopustil jen ve vztahu k jinému účastníku řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch.“
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelčina námitka zmatečnostní vady spočívající v tom, že za žalobkyni jednala osoba, která nebyla oprávněna jednat před soudem podle §21 o. s. ř. nezaloží přípustnost dovolání (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a §242 odst. 3 o. s. ř.); a nadto se jedná o námitku, která žalované jakožto protistraně nenáleží, neboť tím, že za žalobkyni jednala osoba neoprávněná, mohlo dojít k porušení procesních předpisů pouze ve vztahu k žalobkyni (viz závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99).
Dovolatelka v dovolání formulovala jedinou konkrétní právní otázku, kterou považovala za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Otázka se vztahovala k tomu, zda je možné vydat kvalifikovanou výzvu (a v návaznosti na to rozsudek pro uznání), chybí-li obligatorní náležitosti žaloby, v tomto případě její datace. Tato otázka ovšem není v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená. Dovolací soud totiž opakovaně dospěl k závěru, že soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., jen jestliže byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012). S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že žaloba nebyla v rozporu s požadavky §42 odst. 4 o. s. ř. datována, ovšem absence datace žaloby nepředstavuje takovou vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení. Napadené rozhodnutí je tedy v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z dovolatelčiných námitek není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu