ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.286.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 286/2020-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NOBICA BOHEMIA s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karlíně, Za Karlínským přístavem 683/6, PSČ 186 00, IČO 26754681, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) O. L., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, PSČ 193 00, a 2) H. P., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, PSČ 110 00, o zaplacení částky 9 464 736,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 357/2015, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 103/2018-543, takto:
I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 56 241 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 103/2018-543, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 11. 2016, č. j. 56 Cm 357/2015-265, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni 9 464 736,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 18. 6. 2009 do zaplacení a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 085 865 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil, že mezi právními předchůdci žalobkyně H. P. a J. Č. (každým samostatně) a 1. žalovaným byly uzavřeny dne 12. 1. 2001 smlouvy o tichém společenství, a že 1. žalovaný minimálně od roku 2005 neplnil svou povinnost podle čl. IV. odst. 3 uzavřených smluv - předávat právním předchůdcům žalobkyně stejnopis ročních účetních závěrek, přičemž z tohoto důvodu žalobkyně od smlouvy dne 16. 6. 2009 odstoupila a požadovala vrácení vkladů postoupených ji jejími právními předchůdci. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že k postoupení pohledávky došlo v souladu s §524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a že je oprávněný požadavek žalobkyně na vrácení vkladů ze smlouvy o tichém společenství společně se sjednaným úrokem z prodlení, jestliže 1. žalovaný porušil smluvní povinnost předávat právním předchůdcům žalobkyně stejnopis ročních účetních závěrek, k čemuž se zavázal ve smlouvách o tichém společenství, posuzovaných soudem prvního stupně správně podle ustanovení §673 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“(obou již neplatných zákonů aplikovaných ve smyslu §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen „o. z.“). Potvrdil i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně má právo domáhat se plnění z uvedené smlouvy i po 2. žalovaném na základě ručitelského závazku podle §306 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud podpořil své rozhodnutí odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 886/2002, v němž Nejvyšší soud judikoval, že obchodní zákoník v §675 zaručuje tichému společníku jistou míru informovanosti a kontroly podnikatelské činnosti podnikatele tím, že ho opravňuje nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se podnikání a požadovat stejnopis roční závěrky, kdy těmto oprávněním tichého společníka pak odpovídají povinnosti podnikatele umožnit mu nahlížení do těchto dokladů a poskytnout mu stejnopis účetní závěrky.
V souvislosti s námitkou 2. žalovaného, že s ohledem na jeho občanství se právní vztah mezi účastníky smlouvy neřídí českým právem, odvolací soud odkázal na právní úpravu platnou v době uzavírání smluv, a to na §10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), tj. nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu, a též na jeho §11, podle něhož právní řád určený podle §9 nebo 10 platí také o změnách, zajištění a následcích porušení závazků, a na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platné v rozhodné době.
Odvolací soud s odkazem na §112 obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006 nepovažoval za důvodnou žalovanými vznesenou námitku promlčení s tím, že gramatický výklad ustanovení §112 obč. zák. nenasvědčuje tomu, že zákonodárce zamýšlel spojovat stavení promlčecí doby výlučně s uplatněním práva u věcně a místně příslušného soudu.
Odvolací soud neuznal za oprávněnou ani vznesenou námitku k neplatnosti ujednání smlouvy o možnosti odstoupení od smlouvy o tichém společenství. Odvolací soud uvedl, že podle §673 obch. zák., účinného do 31. 1. 2001, sice účast tichého společníka zaniká mimo jiné z důvodu uvedených v §679 obch. zák., což ale nevylučuje odstoupení od smlouvy podle ustanovení §344 a násl. obch. zák., tedy pro podstatné porušení povinnosti jednoho z účastníků závazkového vztahu (§345 obch. zák.), tak jak bylo zjištěno v projednávané věci.
Odvolací soud proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podal 2. žalovaný dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolacím soudem byly řešeny hmotněprávní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. První otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou formuloval následovně: „Pokud v právních vztazích podřízených režimu obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 bylo právo uplatněno před jeho promlčením u soudu, avšak v takto zahájeném řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé (např. pro nepříslušnost soudu), platí, že podle §405 obchodního zákoníku promlčecí doba nepřestala běžet, toliko došlo k jejímu prodloužení podle §405 odst. 2 obchodního zákoníku, a to za situace, kdy promlčecí doba v průběhu takového řízení již uplynula. Byla-li po datu právní moci skončení takového řízení, v němž nebylo rozhodnuto ve věci samé, věc postoupena místně příslušnému soudu, platí, že uplynutím jednoho roku od uvedeného dne se právo promlčelo?“ Podle dovolatele ustanovení v §405 odst. 1 obch. zák. implicitně předpokládá, že věřitel podá žalobu u věcně příslušného soudu. Pravidlo stanovené v §112 obč. zák. je podle názoru dovolatele použitelné jen v případě, pokud právní vztah podléhá režimu občanského zákoníku. Judikatura aplikovaná odvolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006) tak na řešení otázky promlčení v dané věci nedopadá. Dovolatel zdůraznil, že použití právní úpravy promlčení v občanském zákoníku je v obchodních vztazích vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007).
Za další otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou považuje dovolatel otázku, zda bylo možné od 1. 1. 2001 odstoupit od smlouvy o tichém společenství vzhledem k předepsanému postupu zrušení závazků z této smlouvy stanoveného kogentním ustanovením §679 odst. 1 písm. b) obch. zák. a též s ohledem na ustanovení §679a obch. zák. Podle dovolatele odvolací soud řešil možnost odstoupení od smlouvy o tichém společenství nesprávně podle §344 a násl. obch. zák. Dovolatel má za to, že sjednaná možnost (v předmětných smlouvách o tichém společenství uzavřených na dobu určitou) jednostranně od smlouvy odstoupit byla neplatným ujednáním, neboť takovou možnost ukončení smlouvy o tichém společenství zákonná úprava v dané době nepřipouštěla. Podle dovolatele si účastníci smluv o tichém společenství v rozporu se zákonem smluvně rozšířili důvod ukončení smluv jednostranným odstoupením, což dovolatel považuje zároveň za obcházení zákona mající za následek neplatnost odstoupení od smlouvy.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání dále v tom, že dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena otázka, zda za situace, kdy ve vícestranné smlouvě uzavřené dne 12. 1. 2001 je obsaženo pouze jednostranné ručitelské prohlášení občana cizího státu a smlouva neobsahuje prvky dohody o ručení, je rozhodným právem pro posouzení ručení právní řád určený podle kolizního kritéria sídla ručitele. Dovolatel namítá, že pokud odvolací soud aplikoval na danou věc ustanovení §10 a 11 ZMPS, avšak nezohlednil, že daná právní úprava se vztahuje toliko na dvoustranná (případně vícestranná) právní jednání, o což se však v předmětné věci nejednalo, neboť smlouvy o tichém společenství obsahovaly jednostranné ručitelské prohlášení dovolatele, je právní názor odvolacího soudu nesprávný. Dovolatel je přesvědčen, že ručitelský závazkový vztah se měl v daném případě řídit právem určeným podle kolizního kritéria sídla ručitele, tedy právním řádem Švýcarské konfederace.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nezdůvodnil řádně vyřešení otázky ohledně disparity podílu tichého společníka na zisku a ztrátě podnikatele, mající zásadní význam pro platnost smlouvy o tichém společenství. Dovolatel rovněž namítá, že nebylo možné platně sjednat, že tichý společník se nepodílí na ztrátě podnikatele.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť neprodlený výkon rozhodnutí by znamenal pro dovolatele neodvratitelnou zkázu, byl by pro dovolatele likvidační.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání 2. žalovaného navrhla odmítnutí podaného dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti.
K první dovolatelem formulované otázce uvedla, že tato otázka nečiní žádné výkladové problémy, otázka pouze opakuje znění právního předpisu (§405 odst. 2 obch. zák.) a dovolatel se pouze dotazuje, zda se opravdu tato právní úprava užije v daném případě. Taková otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Mimoto byla otázka stavení běhu promlčecí doby při podání žaloby u věcně nepříslušného soudu řešena Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006 pro občansko právní vztah a není důvod tyto závěry použít i v režimu obchodního zákoníku.
K dovolatelem předestřené otázce, týkající se platnosti ujednání práva na odstoupení od smlouvy ve smlouvě o tichém společenství, žalobkyně uvedla, že tato otázka byla již řešena Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 340/2002, z něhož vyplývá, že mezi další způsoby zániku účasti tichého společníka na podnikání společnosti patří i odstoupení od smlouvy.
Žalobkyně k další dovolatelem položené otázce – použití práva rozhodného pro ručitelský závazek – jednak uvedla, že dovolatel tuto otázku staví na zpochybnění skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí soudu, a zároveň se svými námitkami domáhá přezkumu výkladu projevu vůle účastníků týkající ručení. Navíc otázka užití rozhodného práva pro právní vztah ručení je již řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3518/2012.
Námitky dovolatele k platnosti o ujednání podílu tichého společníka na zisku a na ztrátě považuje žalobkyně za námitky, které nemohou naplnit přípustnost dovolání. Pokud by Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že je dovolání 2. žalovaného přípustné, navrhla zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost.
Ve vyjádření k podanému návrhu 2. žalovaného na odklad vykonatelnosti žalobkyně navrhla zamítnutí návrhu jako nedůvodného.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014 či ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015 – dostupná na www.nsoud.cz ), a kdy zákonné ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013 nebo ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015 - dostupná na www.nsoud.cz ).
Podle §405 obch. zák., jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle §402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet (odstavec 1). Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení (odstavec 2).
Z uvedeného ustanovení §405 odst. 1 obch. zák. je zcela zřejmé, že promlčecí doba se podáním u věcně nepříslušného soudu nepřerušuje; promlčecí doba nepřestane běžet, bylo-li právo uplatněno před promlčením. Citované ustanovení, s ohledem na jeho jednoznačné znění, nepřipouští dovolatelem prezentovaný výklad, že toto ustanovení implicitně předpokládá, že věřitel podá žalobu u věcně příslušného soudu. Vzhledem k tomu, že výklad předmětného ustanovení nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy a jiný výklad ani nepřipouští, není dovolatelem formulovaná první otázka, výše citovaná, týkající se promlčení práva podle jednoznačné dikce ustanovení §405 odst. 1 obch. zák., způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani pro řešení druhé otázky, předestřené dovolatelem, ohledně neplatnosti ujednání o možnosti odstoupení od smlouvy o tichém společenství. Ani v tomto případě nečiní ustanovení §679 odst. 1 obch. zák. (od 1. 1. 2001 kogentní ustanovení - §263 obch. zák.) a dispozitivní ustanovení §679a obch. zák. v soudní praxi žádné výkladové problémy v souvislosti obecnou úpravou odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 340/2002- dostupný na www.nsoud.cz , z něhož vyplývá, že mezi další způsoby zániku účasti tichého společníka na podnikání společnosti patří i odstoupení od smlouvy).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. pro dovolatelem vymezenou třetí předestřenou otázku, kterou dovolatel považuje též za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou, a to, zda za situace, kdy ve vícestranné smlouvě uzavřené dne 12. 1. 2001 je obsaženo pouze jednostranné ručitelské prohlášení občana cizího státu a smlouva neobsahuje prvky dohody o ručení, je rozhodným právem pro posouzení ručení právní řád určený podle kolizního kritéria sídla ručitele.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nejedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť dovolací soud již tuto otázku řešil a dovodil, že závěr o tom, podle kterého právního řádu bude posuzován hlavní závazkový vztah, se vztahuje i na akcesorický ručitelský vztah (§11 ZMPS, podle něhož právní řád určený podle §9 nebo §10 platí také o změnách, zajištění a následcích porušení závazků tam uvedených, pokud v úmyslu účastníků nebo z povahy věci nevyplývá něco jiného – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3518/2012 – dostupný na www.nsoud.cz ).
Námitky dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení neplatnosti disparitního ujednání o podílu na zisku a ztrátě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení vkladů ze smlouvy o tichém společenství založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz , v nichž Nejvyšší soud judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci). Navíc ani pouhé námitky k nesprávnému právnímu posouzení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tyto námitky jsou podle §241a odst. 1 o. s. ř. jen dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neodpovídají ani námitky dovolatele k nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacím soudem. Tyto námitky směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud, takové námitky tedy neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání 2. žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
K návrhu 2. žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem 2. žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li 2. žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu