ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2920.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2920/2018-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Business Media CZ s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Nádražní 762/32, PSČ 150 00, IČO 03631877, zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, PSČ 120 00, proti žalované PR-aspekt International s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 27, PSČ 110 00, IČO 27446514, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, PSČ 602 00, o zaplacení částky 246 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 12/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 28 Co 396/2017-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 28 C 12/2016-54, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 246 060 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 246 060 Kč od 26. 12. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 28 Co 396/2017-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 246 060 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 12. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že v něm byly projednávány otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud přímo řešeny. Důvod dovolání shledává v nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud podle dovolatelky pochybil při aplikaci §120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když při zjišťování skutkového stavu nerespektoval procesní ustanovení obsažená v občanském soudním řádu, a rozhodl tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014. Žalobkyně brojila proti závěru odvolacího soudu o nesporném tvrzení účastnic stran stornování inzerce ze strany žalované v prosinci 2013. Žalobkyně namítala, že nikdy a nikde neuvedla, že by žalovaná vyjádřila vůli smluvní vztah ukončit a provedla storno. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i v tom, že vzal za údajně nesporné právní závěry a nikoli skutkové okolnosti, když uvedl „proto za situace, kdy žalovaná nesporně stornovala na konci měsíce prosince 2013“. Dovolatelka zdůraznila, že účastníci mohou učinit nespornými pouze a výlučně skutkové okolnosti nikoliv jejich právní hodnocení a v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu vedená pod sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, sp. zn. 22 Cdo 2913/2015 a sp. zn. 28 Cdo 715/2015.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek odvolacího soudu změní ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 346 060 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 12. 2013 do zaplacení. Případně, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a byla splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyně v dovolání neformulovala žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by současně splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezený v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dále zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení (či jeho části).
V rozhodnutí ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že „argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).“
Uvedenému požadavku žalobkyně nedostála, neboť ve svém dovolání nevymezila žádnou relevantní právní otázku, na jejímž vyřešení by odvolací soud založil své rozhodnutí. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýkala nesprávný procesní postup při zjišťování skutkového stavu.
V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odkaz dovolatelky na judikaturu Ústavního soudu vedenou pod sp. zn. III. ÚS 677/07, v níž se Ústavní soud zabýval otázkou interpretace práva, neboť ani tímto odkazem nesplnila výše uvedené požadavky na vymezení přípustnosti dovolání.
Pokud žalobkyně namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž lze činit nesporné pouze skutkové okolnosti, nikoli však již jejich právní hodnocení, ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání. Žalobkyně totiž mylně považovala skutkové zjištění týkající se provedení storna objednávky na konci měsíce prosince 2013 ze strany žalované za právní posouzení. Odvolací soud však od účastnic nepřevzal a jako nesporné nepovažoval právní posouzení určité (právní) otázky. Odvolací soud za nespornou označil skutkovou okolnost o provedení storna objednávky žalovanou na konci měsíce prosince 2013, kterou následně právně posoudil jako odstoupení od smlouvy v souladu se smluvním ujednáním účastnic.
Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněné námitky žalobkyně nejsou způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, neboť nesměřují proti právní otázce, kterou by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval, resp. na jejímž vyřešení by své rozhodnutí založil, nýbrž směřují proti zjišťování skutkového stavu.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu