ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2925.2020.2
sp. zn. 23 Cdo 2925/2020-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Český svaz chovatelů, z. s., se sídlem v Praze 8, Kobylisy, Maškova 1646/3, PSČ 182 00, IČO 00443204, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, PSČ 110 00, proti žalované Labská investiční, a. s., v likvidaci , se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, PSČ 400 01, IČO 27178323, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o zaplacení částky 511 200 Kč s příslušenstvím a 36 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 161/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 17 Co 249/2019-601, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 13 C 161/2013-572, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 511 200 Kč s příslušenstvím a částku 36 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce jako mandant a žalovaná jako mandatář uzavřeli dne 28. 4. 2010 mandátní smlouvu, v níž se žalovaná zavázala, že pro žalobce jeho jménem a na jeho účet zpracuje po dobu trvání smlouvy obsahový projekt a další související dokumenty k projektu „Dlouhodobý vzdělávací program výchovy členů a práce s mládeží českého svazu chovatelů na léta 2011-2015“ (článek I odst. A smlouvy) a k zabezpečení stavební dokumentace projektu „Ústřední vzdělávací návštěvnické centrum českého svazu chovatelů“ a dále k činnosti směřující k tomu, aby žalobce získal finanční podporu z některých strukturálních fondů nebo jinou finanční podporu poskytovanou v České republice (článek I odst. A-2 smlouvy). Strany si v článku V odst. 4 smlouvy sjednaly, že pokud je smlouva ukončena dle odst. 3 bod b, d, e tohoto článku ze strany mandanta, náleží mandatářovi odměna ve výši 3% z požadované výše ze skutečné výše přidělené podpory uvedené v rozhodnutí. Dále si strany v čl. V odst. 4 větě druhé ujednaly, že dojde-li k ukončení před rozhodnutím o přidělené podpoře, pak mandatáři náleží odměna ve výši dle čl. IV odst. 1 písm. a) a e). Žalobce žalované postupně zaplatil celkem 511 200 Kč (částku 180 000 Kč mu žalovaná vyfakturovala na základě čl. IV odst. 1 písm. a); částku 270 000 Kč mu žalovaná vyfakturovala na základě čl. IV odst. 1 písm. d); částku 61 200 Kč pak na základě čl. IV odst. 1 písm. g) smlouvy). Žalobci nebyly předány žádné hmotné pro něj využitelné výsledky činnosti žalované podle mandátní smlouvy. Žalobce dne 20. 1. 2012 od smlouvy odstoupil.
Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že mezi Českým svazem chovatelů, Základní organizací Frýdek 1, jako zájemcem a žalovanou jako zprostředkovatelem byla dne 3. 12. 2010 podepsána smlouva o zprostředkování, v níž se žalovaná zavázala pro zájemce zabezpečit činnosti směřující k tomu, aby zájemci vznikla příležitost uzavřít konkrétní smlouvy k zabezpečení nevratných finančních prostředků na projektovou realizaci – rekonstrukci krovů a střešního pláště a prací souvisejících pro objekt Zámecké náměstí č. 1251/1, včetně obsahového zpracování žádosti a příslušných příloh. Ve smlouvě byla sjednána provize žalované ve výši 7% hodnoty zprostředkovaných smluv, maximálně však 105 000 Kč, která zohledňovala také náklady spojené se zprostředkováním. Zájemce na základě smlouvy vyplatil žalované 36 000 Kč (30 000 Kč s DPH), což byla částka sjednaná jako nevratná zálohová platba, která měla být součástí celkově sjednané výše provize. K prodloužení trvání smlouvy nedošlo, zanikla tak uplynutím doby, na kterou byla sjednána, dne 30. 6. 2011. Dne 11. 12. 2013 došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalobcem jako postupníkem a Českým svazem chovatelů, Základní organizací Frýdek 1, jako postupitelem, kterou byla postoupena pohledávka vůči žalované ve výši 36 000 Kč.
Soud prvního stupně po právní stránce posuzoval vztah založený mandátní smlouvou v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále též „obch. zák.“), neboť tento režim byl ve smlouvě ujednán. Uvedenou smlouvu posoudil jako platný právní úkon, od smlouvy bylo odstoupeno žalobcem s účinky ke dni 20. 1. 2012, přičemž právo odstoupit si účastníci sjednali v čl. V odst. 3 písm. d) smlouvy. Spornou otázku, zda žalovaná má právo ponechat si poskytnuté plnění, které převzala na základě mandátní smlouvy, soud posuzoval v souladu s výkladovými pravidly v §266 obch. zák. Strany si v článku V odst. 4 smlouvy sjednaly, že pokud je smlouva ukončena dle odst. 3 bod b, d, e tohoto článku ze strany mandanta, náleží mandatářovi odměna ve výši 3% z požadované výše ze skutečné výše přidělené podpory uvedené v rozhodnutí. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná svou činností na základě mandátní smlouvy nevytvořila takové podmínky, aby žalobci mohla být podpora přidělena; nedošlo k vydání rozhodnutí o přidělení podpory, není tedy částka, z níž by náležely 3% odměny pro žalovanou. Nárok žalované tak za daných okolností dle soudu vzniknout nemohl. Žalované nenáleží ani odměna podle čl. V. odst. 4 věty druhé, neboť nárok na odměnu žalované podle tohoto ujednání by jí vznikl, kdyby smlouva byla ukončena před rozhodnutím o přidělené podpoře; nenastala však situace, kdy by činnost žalované směřovala k vydání rozhodnutí o podpoře a nelze tak uvažovat o tom, že k ukončení smlouvy došlo před rozhodnutím o přidělené podpoře. Jestliže pak vztah zanikl odstoupením od smlouvy, jsou strany povinny vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná byla povinna vrátit výše uvedenou částku, a to ve lhůtě stanovené v dopisu žalobce ze dne 20. 1. 2012, což neučinila a ocitla se s placením v prodlení, proto je povinna žalobci zaplatit jak částku 511 200 Kč, tak i úroky z prodlení v zákonné výši od 28. 1. 2012.
Nárok žalobce na zaplacení 36 000 Kč soud posuzoval rovněž v režimu obchodního zákoníku, neboť strany si tento režim ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 3. 12. 2010 ujednaly. Žalobce uvedenou částku požadoval z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná na základě zprostředkovatelské smlouvy žádné plnění neposkytla. Soud prvního stupně se zabýval výkladem čl. IV odst. 2 písm. a smlouvy, podle něhož zálohová platba měla sloužit k úhradě nákladů žalované a měla být součástí celkové provize. Soud uzavřel, že z žádného ujednání smlouvy nevyplývá, že by žalované měla náležet provize i v případě, že neobstará příležitost uzavřít smlouvu. Žalovaná na základě smlouvy neobstarala byť jen příležitost uzavřít zprostředkovávané smlouvy; zálohová platba tak nemůže být žalované přiznána, neboť za dobu trvání smlouvy žalované nárok na provizi nevznikl. Žalovaná byla proto povinna zaplacenou částku vrátit z titulu bezdůvodného obohacení žalobci jakožto postupníkovi této pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v oznámení žalobce o postoupení pohledávky ze dne 13. 12. 2013, což neučinila, a proto je povinna zaplatit uvedenou částku spolu se zákonným úrokem s prodlením od 28. 12. 2013.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. května 2020, č. j. 17 Co 249/2019-601, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s ohledem na námitky žalované ohledně výkladu obsahu smluv zopakoval v potřebném rozsahu dokazování. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku závazků z mandátní smlouvy došlo v důsledku odstoupení od smlouvy ze dne 20. 1. 2012. Odvolací soud se poté zabýval výkladem čl. V odst. 4 věty druhé mandátní smlouvy, podle níž dojde-li k ukončení smlouvy před rozhodnutím o přidělené podpoře, pak mandatáři náleží odměna ve výši dle IV. odst. 1 písm. a) a e). Přisvědčil žalované, že čistě jazykovým výkladem citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že žalované náleží nárok na zaplacení odměny podle uvedených ustanovení bez ohledu na jí vykonaný rozsah činností. Odvolací soud ovšem poukázal na to, že podle dalších ujednání ve smlouvě (konkrétně dle čl. IV odst. 3 písm. b), čl. IV odst. 2 písm. a), čl. IV odst. 3 písm. g), čl. IV odst. 3 písm. h) měly odměny podle čl. IV odst. 1 písm. a) a e) zálohový charakter, odměna v celé výši měla být placena až po vykonání všech činností, za něž byla sjednána. Pokud by měla žalovaná nárok na zaplacení odměny bez ohledu na rozsah jí vykonaných činností, nemělo by dle odvolacího soudu smysl označovat platby jako zálohové; žalovaná by na ně měla nárok již v okamžiku podpisu smlouvy a smysl by nemělo ani ujednání čl. IV odst. 1 písm. a), podle něhož měl nárok na druhou část odměny vzniknout vyhotovením projektového záměru včetně žádosti. Odvolací soud uzavřel, že správný výklad čl. V odst. 4 věty druhé je ten, že ujednání stanoví, že pokud žalovaná vykoná činnosti podle čl. I odst. A a dle čl. I odst. A-2, i v případě předčasného ukončení smlouvy má právo na zaplacení sjednaných odměn, resp. není povinna přijaté odměny vracet. Odvolací soud vzal při výkladu ujednání v úvahu i to, že text smlouvy vyhotovila žalovaná a předmětné ustanovení umožňující více výkladů vykládal v souladu s §266 odst. 4 obch. zák. k její tíži. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná měla povinnost vrátit žalobci částku 511 200 Kč ve lhůtě jím stanovené v odstoupení od smlouvy ze dne 20. 1. 2012.
Ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 36 000 Kč s příslušenstvím se odvolací soud zabýval objektivním významem ujednání o nevratné záloze ve zprostředkovatelské smlouvě, neboť při jednání odvolacího soudu každá ze stran uvedla svá tvrzení ohledně úmyslu při uzavírání smlouvy a po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. ani jedna ze stran potřebný důkaz neoznačila. Vzhledem k tomu, že nevyšla najevo skutečná vůle stran, zabýval se odvolací soud objektivním významem ujednání (§266 obch. zák.). Odvolací soud shrnul, že ve smlouvě byla sjednána povinnost žalované obstarat pro zájemce pouze příležitost uzavřít zprostředkovávané smlouvy (čl. I), dále bylo sjednáno, že v provizi jsou zohledněny i náklady spojené se zprostředkováním (čl. III odst. 3), zálohová platba pak měla sloužit úhradě nákladů a měla být součástí celkové provize (čl. IV odst. 2 písm. a). Odvolací soud poukázal na to, že z žádného ujednání smlouvy nelze dovodit, že by žalované měla náležet provize i v případě, že by k obstarání příležitosti uzavřít smlouvu nedošlo. Ujednání o zálohové platbě je třeba vyložit tak, že platba má být započtena na v budoucnu vzniklý nárok na provizi. Odvolací soud uzavřel, že jelikož v důsledku činnosti žalované po dobu trvání smlouvy nevznikla zájemci příležitost k uzavření smlouvy, nevznikl žalované nárok na provizi. Z hlediska nároku na provizi pak nebylo rozhodné, zda žalovaná vykonala úkony směřující k obstarání příležitosti uzavřít smlouvu, ale pouze to, zda taková příležitost byla obstarána. Odvolací soud proto považoval za neopodstatněné námitky žalované ohledně porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 o.s.ř. soudem prvního stupně ve vztahu k vykonání činností žalovanou. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 36 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž na žalobce byla tato pohledávka postoupena zájemcem smlouvou o postoupení ze dne 11. 12. 2013.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První otázka dovolatelky se týká výkladu mandátní smlouvy ze dne 28. 4. 2010, konkrétně čl. IV odst. 1 písm. a), čl. IV odst. 1 písm. e) ve vztahu k čl. V odst. 4 větě druhé, tj. zda žalovaná měla nárok na odměnu i za situace, kdy nedokončila činnosti, ke kterým se smluvně zavázala. Dovolatelka namítala, že odvolací soud při výkladu předmětných ujednání nevzal do úvahy všechny okolnosti případu a okolnosti, které do úvahy vzal, nesprávně vyložil. Podle dovolatelky zálohovost jednotlivých plateb odměny nemá žádnou souvislost s výší odměny v případě, že dojde k ukončení mandátní smlouvy před rozhodnutím o přidělení dotace. Odvolací soud nevysvětlil, proč v zálohovosti odměny spatřuje důvod pro závěr, že nárok na odměnu vznikne jen v případě, budou-li provedeny všechny činnosti uvedené v čl. I odst. A a čl. I odst. A-2. Podle dovolatelky zálohovost odměny plnila výhradně zajišťovací funkci pro obě smluvní strany. Podstata ujednání čl. IV bod 4 věty druhé byla taková, že pokud dojde k ukončení smlouvy kdykoli před okamžikem rozhodnutí o přidělení podpory, tak žalované připadne paušální odměna ve výši 500 000 Kč za všechny činnosti dosud provedené. Podle dovolatelky je lhostejno, do jaké fáze se žalovaná dostala; za jakoukoliv činnost žalované, jakékoliv hodnoty, jí náležela odměna ve výši 500 000 Kč. Podle dovolatelky odvolací soud doplnil projev vůle stran smlouvy, neboť z gramatického, ani systematického výkladu nevyplývá, že by odměna měla být v případě ukončení smlouvy vázána na objem činnosti vykonané žalovanou. Doplněním projevu vůle se odvolací soud odchýlil od od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud nevzal při výkladu smlouvy v úvahu následné jednání smluvních stran, konkrétně přístup žalobce, který dle tvrzení dovolatelky neposkytoval potřebnou součinnost, bez které žalovaná nemohla pokračovat v projektu způsobem, který předpokládala mandátní smlouva. V tomto směru dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, podle jejichž závěrů musí soud při výkladu projevu vůle vycházet i z následného jednání stran smlouvy. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od citovaných rozsudků, neboť se nezabýval následným jednáním stran smlouvy a jeho výklad mandátní smlouvy je tak neúplný, a tudíž nesprávný.
Druhá otázka dovolatelky se týkala poučení dle ustanovení §118a o. s. ř. stran nutnosti tvrdit a prokázat vznik nároku na provizi. Dovolatelka namítala nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení §118a o. s. ř., neboť z hlediska vzniku nároku na provizi nebylo rozhodné, zda žalovaná vykonala činnost směřující k obstarání příležitosti uzavřít smlouvu, nýbrž pouze to, zda taková příležitost byla obstarána. Podle dovolatelky obstarání příležitosti uzavřít smlouvu může být prokázáno jedině tím, že bude prokázáno, jaké činnosti byly předtím vykonány a zda tyto činnosti vyústily v příležitost uzavřít smlouvu. Podle dovolatelky se tak odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, podle něhož je poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. vybudována na objektivním principu a nebylo-li účastníku poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení §118a o. s. ř.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle dosavadních závěrů rozhodovací praxe k výkladu právních úkonů platí, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by se odvolací soud při řešení otázky výkladu projevu vůle v mandátní smlouvě, konkrétně výkladu předmětných ustanovení týkajících se toho, zda žalované vznikl nárok na odměnu ve výši 511 200 Kč, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se v souladu s výše citovanými judikatorními závěry zabýval gramatickým výkladem čl. V odst. 4 věty druhé mandátní smlouvy, ovšem nevykládal uvedené ustanovení izolovaně od ostatních ujednání smlouvy, jak navrhovala žalovaná. Odvolací soud se zabýval rovněž výkladem systematickým a svůj závěr opřel o výklad citovaného ujednání v kontextu dalších ujednání smlouvy, konkrétně s ohledem na čl. IV odst. 3 písm. b), a čl. IV odst. 2 písm. a), a čl. IV odst. 3 písm. g), a čl. IV odst. 3 písm. h). Z uvedených článků odvolací soud dovodil, že odměna měla zálohový charakter, přičemž 50% bylo splatných dle smlouvy do 10 pracovních dnů od podpisu smlouvy a zbývajících 50% bylo splatných až vyhotovením projektového záměru včetně žádosti. Z citovaných ustanovení smlouvy odvolací soud správně dovodil, že celá odměna žalované náležela až po provedení činností dle mandátní smlouvy. Odvolací soud bral rovněž v úvahu okolnosti spojené s jednáním o uzavření smlouvy, konkrétně to, že návrh smlouvy vypracovala žalovaná a v souladu s §266 odst. 4 obch. zák. vyložil ustanovení umožňující více výkladů k její tíži. S dovolatelkou nelze souhlasit v tom, že by odvolací soud nepřípustně doplnil projev vůle stran smlouvy; odvolací soud vycházel z ujednání smlouvy a vykládal je ve vzájemném kontextu, nedoplnil však nic, co by v samotné smlouvě nebylo vyjádřeno.
Jestliže dovolatelka namítala, že odvolací soud nepřihlédl k následnému chování stran a poukazovala na nedostatek součinnosti žalobce potřebné k plnění dovolatelčiných závazků z mandátní smlouvy, nelze jí ani v tomto přisvědčit. Dovolatelka argumentaci k této námitce postavila na vlastních skutkových tvrzeních, které nejsou součástí skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Dovolací soud je skutkovými zjištěními soudů vázán a nepřísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí po skutkové stránce. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Nadto se dovolatelčina skutková tvrzení týkala toho, že jí žalobce neposkytoval dostatečnou součinnost k tomu, aby mohla splnit své závazky z mandátní smlouvy. Skutková tvrzení dovolatelky se tak netýkala následného chování stran smlouvy ohledně obsahu předmětných smluvních ujednání, nebylo by proto možno z těchto tvrzení dovodit relevantní závěry k výkladu předmětných ustanovení smlouvy, i kdyby tato tvrzení byla součástí zjištěného skutkového stavu.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nevybočil při výkladu čl. V odst. 4 věty druhé mandátní smlouvy z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Druhá dovolatelčina námitka týkající se porušení §118a o. s. ř. rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka neformulovala konkrétní otázku procesního práva, při jejímž řešení by se soudy měly odchýlit od dovolatelkou citovaného rozhodnutí dovolacího soudu. Druhá námitka dovolatelky tak námitkou vad řízení, k níž dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovoláním napadeným výrokem I rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo kromě jiného rozhodnuto také o nároku na zaplacení částky 36 000 Kč. V tomto rozsahu je pak dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu