ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3021.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3021/2019-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce V. K., bytem XY, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 1.085.432 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 21/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 11 Co 347/2018-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 11. 2017, č. j. 64 C 21/2015-90, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.085.432 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel v dovolání předkládá jako dosud dovolacím soudem neřešené první dvě otázky, a to, „zda je výkon práva pojišťovny spočívající v nevyplacení pojistného plnění z důvodu porušení smluvní povinnosti pojištěného (nepodání opravného prostředku pojištěným v řízení o nároku na náhradu škody uplatněném vůči pojištěnému poškozeným) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy v případě, že pojišťovna výslovně odmítla vstoupit na návrh pojištěného do tohoto řízení jako vedlejší účastník a možnost ovlivnit tak jeho výsledek“, a „zda je smluvní ujednání v pojistné smlouvě o zániku nároku na výplatu celého pojistného plnění pro případ nepodání opravného prostředku v řízení o nároku uplatněném poškozeným neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.
Pokud jde o první otázku, zda je výkon práva pojišťovny spočívající v nevyplacení pojistného plnění z důvodu porušení smluvní povinnosti pojištěného výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, pak nejde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, neboť otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy se dovolací soud již vícekrát zabýval.
Podle konstantní judikatury platí, že ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2084). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 5309). V obchodních závazkových vztazích se aplikuje speciální ustanovení §265 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3364/2011).
V posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, zejména z čl. 5 odst. 2, čl. 11 odst. 1 písm. i) a čl. 11 odst. 3 VPPOS 2005 (všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu), z nichž vyplývá, že rozhoduje-li o náhradě škody příslušný orgán, platí, že pojistná událost nastala teprve dnem, kdy rozhodnutí orgánu nabylo právní moci, k čemuž došlo v souzené věci rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 8. 2016, č. j. 13 C 62/2015-99, který nabyl právní moci dne 7. 9. 2016. Z čl. 11 odst. 1 písm. i) VPPOS 2005 vyplývá, že pojištěný je povinen v řízení o náhradě škody ze škodné události postupovat v souladu s pokyny pojišťovny, zejména […] je povinen se včas odvolat, pokud v odvolací lhůtě neobdrží jiný pokyn od pojišťovny. Z odporu žalobce, který byl podán k Okresnímu soudu v Berouně, odvolací soud zjistil, že žalobce podal proti platebnímu rozkazu odpor v zákonné lhůtě s tím, že v odporu navrhl, aby žalovaná vstoupila do řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 62/2015 jako vedlejší účastník, což pojišťovna odmítla. Odvolací soud uvedl, že žalovaná věděla o probíhajícím řízení, to však nemění nic na tom, že v souladu s čl. 11 odst. 1 písm. i) VPPOS 2005 měl žalobce informovat žalovanou o vyhlášeném rozsudku Okresního soudu v Berouně, přičemž v odvolací lhůtě neobdržel jiný pokyn od žalované, a i přesto odvolání proti takovému rozsudku nepodal. Dále uvedl, že z čl. 11 odst. 3 VPPOS 2005 vyplývá, že poruší-li pojištěný povinnosti uvedené v bodu 1 písm. f) nebo i) čl. 11, je pojišťovna oprávněna plnění ze smlouvy odmítnout. Toto ustanovení čl. 11 odst. 3 VPPOS 2005 žalovaná uplatnila. Odvolací soud na tomto základě uzavřel, že z čl. 11 odst. 1 písm. i) ve spojení s odst. 3 VPPOS 2005 lze jednoznačně dovodit porušení povinnosti žalobce spočívající v nepodání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 13 C 62/2015-99, jakož i právo žalované pro tento případ plnění odmítnout. Za nedůvodnou přitom shledal námitku žalobce, že se žalovaná nemůže dovolávat ochrany svého zájmu, pokud sama uvedla, že nehodlá do sporu vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 62/2015 vstoupit, přičemž tento přístup žalované, který je v souladu s ustanoveními VPPOS 2005, neshledal odvolací soud šikanózním, nemravným či rozporným se zásadami poctivého obchodního styku.
Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že neměl-li odvolací soud v poměrech souzené věci postup žalované, který je v souladu s ustanoveními VPPOS 2005, za šikanózní, nemravný či rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, není vzhledem ke skutkovým okolnostem, ze kterých odvolací soud vycházel, jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Odvolací soud vyřešil nastolenou otázku rozporu výkonu práva pojišťovny spočívající v nevyplacení pojistného plnění v intencích shora uvedené judikatury a tato otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Pokud jde o druhou otázku, zda je smluvní ujednání v pojistné smlouvě o zániku nároku na výplatu celého pojistného plnění pro případ nepodání opravného prostředku v řízení o nároku uplatněném poškozeným neplatné pro rozpor s dobrými mravy, pak s touto námitkou přichází žalobce až nyní v dovolacím řízení.
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010).
Žalobce v průběhu odvolacího řízení vznesl pouze námitku směřující do výkonu práva pojišťovny plnění ze smlouvy odmítnout. Jestliže tedy žalobce námitku neplatnosti předmětného smluvního ujednání v pojistné smlouvě pro rozpor s dobrými mravy neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobce s touto námitkou až v dovolání (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4075/2018). Přípustnost dovolání tak nezakládá ani výše namítaná otázka.
Dovolatel dále předkládá jako dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, zda odvolací soud postupoval v odvolacím řízení procesně (ne)správně, když nepřihlédl k podanému odporu pojištěným ve smyslu naplnění jeho smluvní povinnosti k podání opravného prostředku v řízení o nároku na náhradu škody uplatněném vůči pojištěnému poškozeným. Tato otázka však není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. otázkou, jež by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se takovou otázkou vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že z čl. 11 odst. 1 písm. i) VPPOS 2005 vyplývá, že pojištěný je povinen v řízení o náhradě škody ze škodné události postupovat v souladu s pokyny pojišťovny, zejména […] je povinen se včas odvolat, pokud v odvolací lhůtě neobdrží jiný pokyn od pojišťovny. Přitom uzavřel, že z čl. 11 odst. 1 písm. i) ve spojení s odst. 3 VPPOS 2005 lze jednoznačně dovodit porušení povinnosti žalobce spočívající v nepodání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 13 C 62/2015-99, jakož i právo žalované pro tento případ plnění odmítnout.
Dovolatel také namítá, že odvolací soud formalistickým výkladem a nezohledněním právních zásad spravedlnosti a smyslu a účelu daného smluvního ujednání zatížil napadený rozsudek vadou ve smyslu nesprávného právního posouzení věci, když dospěl k závěru, že z čl. 11 odst. 1 písm. i) ve spojení s odst. 3 VPPOS 2005 lze jednoznačně dovodit porušení povinnosti žalobce spočívající v nepodání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 13 C 62/2015-99, jakož i právo žalované pro tento případ plnění odmítnout. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl: „Soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou.“, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, v němž Ústavní soud uvedl: „[…] že postupem obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu (viz bod 11.), a to takovou aplikací příslušných právních předpisů, která je sice formálně souladná s jejich textem, avšak odhlíží od reálných společenských vztahů.“. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by odvolací soud postupoval v rozporu s těmito nálezy Ústavního soudu, v nichž byly posuzovány jiné specifické okolnosti projednávané věci. Přípustnost dovolání tak nezakládá ani tato námitka.
Konečně přípustnost dovolání žalobce nemůže založit ani námitka, že odvolací soud zatížil rozhodnutí vadou ve smyslu nesprávného procesního postupu, když sice rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiného důvodu (neboli právního posouzení věci) než soud prvního stupně. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu týkající se zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné.
Touto námitkou však dovolatel brojí vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, který vystihuje vadu (odvolacího) řízení a nepředstavuje řešení kvalifikované otázky procesního práva, jež by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím a jež by zakládala přípustnost dovolání (kdy současně platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
K této námitce dovolatele - přes řečené - Nejvyšší soud dodává, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1292/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015) je nepředvídatelným, resp. překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
V nyní řešeném případě se o takovou situaci nejedná. V souzené věci nemohlo jít o rozhodnutí pro dovolatele překvapivé z důvodu jiného právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť odvolací soud neposuzoval žádné skutečnosti, které by nebyly před rozhodnutím odvolacího soudu účastníky namítány.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu