ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3635.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3635/2018-188
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně IV-Podmoklech, Teplická 874/8, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vítem Stehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, proti žalované Expert Distribution s.r.o. , se sídlem v Nepomuku, Husova 274, PSČ 335 01, identifikační číslo osoby 25214551, zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, o žalobě podle §244 a násl. občanského soudního řádu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 251/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, č. j. 24 Co 167/2017-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, č. j. 24 Co 167/2017-139, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2017, č. j. 38 C 251/2015-92, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby soud rozsudkem nahradil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, dále také „ERÚ“, ve znění rozhodnutí předsedkyně ERÚ, tak, že návrh žalované, aby ERÚ rozhodl, že žalobkyně není oprávněna účtovat vedlejší účastnici cenu za podporu výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie u elektřiny vyrobené žalovanou v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 a nedodané do přenosové a distribuční soustavy žalobkyně, se zamítá.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 38 C 251/2015-92, předmětnou žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17 959 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně je provozovatelem regionální distribuční soustavy, žalovaná je naproti tomu držitelkou licence na výrobu elektřiny pro dva zdroje připojené k distribuční soustavě žalobkyně. Rozhodnutím ERÚ ze dne 15. 4. 2015, č. j. 11353-30/2013-ERU, sp. zn. OLP-11353/2013-ERU, bylo určeno, že žalovaná není povinna za elektřinu vyrobenou v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 a nedodanou do distribuční soustavy žalobkyně hradit žalobkyni složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované náklady správního řízení. Předsedkyně ERÚ rozhodnutím ze dne 13. 7. 2015, č. j. 11353-36/2013-ERU, zamítla žalobkyní podaný rozklad proti shora označenému rozhodnutí ERÚ a toto rozhodnutí potvrdila jako věcně správné.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, dále jen „zákon o POZE“, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, neexistovala povinnost výrobce elektřiny platit složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, jednalo-li se o elektřinu, kterou si provozovatel sám vyrobil a spotřeboval, aniž by dodával elektřinu do distribuční sítě žalobkyně (tzv. lokální spotřeba). Povinnost platit tuto složku ceny před 1. 1. 2013 a po 1. 10. 2013 přitom výslovně vyplývala ze znění příslušných právních předpisů [srov. zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), a zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném od 2. 10. 2013]. V období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 takovou povinnost výrobců elektřiny z právních předpisů dovodit ovšem nelze.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14 405 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se zcela ztotožnil s jeho právním názorem. Ke svému rozhodnutí dospěl především pomocí jazykového výkladu relevantních právních předpisů, zejména zákona o POZE, dle něhož je zřejmá diskontinuita právní úpravy v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 s obdobím předcházejícím, resp. následujícím, neboť v těchto obdobích právní řád výslovně stanovil povinnost výrobce elektřiny hradit provozovateli regionální distribuční soustavy složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny i v případě, že byla spotřebována výrobcem či jiným účastníkem trhu bez použití regionální distribuční soustavy. V rozhodném období – od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 – však tato povinnost z právních předpisů nevyplývala.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. Odvolací soud dle žalobkyně nesprávně posoudil právní otázku, zda byl provozovatel regionální distribuční soustavy oprávněn účtovat výrobci elektřiny za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a to ve vztahu k vlastní spotřebě, přičemž tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Přípustnost dovolání žalobkyně dále odůvodňuje tím, že odvolací soud pochybil, když řízení podle části páté o. s. ř. nezastavil a nepoučil žalobkyni o možnosti podání žaloby na vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví. Tímto se odvolací soud odchýlil od usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dále jen „zvláštní senát“, ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011-25. Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaná měla v řízení před správními úřady naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že návrh žalované, jímž bylo řízení před správními úřady zahájeno, byl dostatečně určitý.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda byl provozovatel regionální distribuční soustavy oprávněn účtovat výrobci elektřiny za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných ve vztahu k vlastní spotřebě výrobce, neboť tato otázka sice byla v mezidobí, po podání dovolání v souzené věci, dovolacím soudem vyřešena, leč s výsledkem, od něhož se řešení přijaté odvolacím soudem odchyluje.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Ustanovení §13 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, stanovilo, že operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.
16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, po důkladné analýze právní úpravy (zahrnující rovněž ústavněprávní hlediska), dospěl k závěru, že ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického zákona v tehdy účinném znění (zejména z §22 odst. 1 a §50 odst. 6 věty první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
17. Otázka, pro kterou shledal Nejvyšší soud dovolání v posuzované věci přípustným, tak byla shora označeným rozsudkem dovolacího soudu vyřešena. V souladu s ustálenou praxí Nejvyššího sodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1082/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2899/2017) proto dovolací soud zkoumal, zda se odvolací soud v napadeném rozhodnutí od této judikatury neodchýlil.
18. Jestliže odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že provozovatel regionální distribuční soustavy nebyl v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 oprávněn zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny také vlastní spotřebu výrobců, připojených k distribuční soustavě, ocitá se jeho závěr v přímém rozporu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nelze proto uzavřít jinak, než že právní posouzení provedené odvolacím soudem je nesprávné.
19. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou vadou řízení zatíženo bylo.
20. Z usnesení zvláštního ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011-25, uveřejněného pod číslem 2644/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyplývá, že domáhá-li se žalobce žalobou v řízení podle části páté občanského soudního řádu vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí (ať už přímo v petitu žaloby, nebo v jejich důvodech), soud v občanském soudním řízení o této žalobě nebo její části zastaví podle §104b odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §72 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“, žalobce poučí, že může do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení podat žalobu na vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví. Je-li žaloba ke správnímu soudu ve lhůtě podána a žaloba podle části páté tím není zcela vyčerpána (žalobce se kromě vyslovení nicotnosti dále domáhá nahrazení rozhodnutí správního orgánu), bude na úvaze soudu v občanském soudním řízení, aby podle okolností případu řízení o věci přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do rozhodnutí správního soudu o žalobě na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu.
21. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, uveřejněném pod číslem 234/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vysvětlil, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž dopadá precedentně i na všechny obdobné případy. Nejvyšší soud pak vyložil, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012), a je tedy závazné i pro dovolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011).
22. V posuzované věci žalobkyně vznesla námitku nicotnosti rozhodnutí ERÚ a rozhodnutí ředitelky ERÚ již při jednání před soudem prvního stupně (srov. č. l. 78 spisu). Názor odvolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozhodnutí, že se žalobkyně nicotnosti nedomáhala, proto nemůže obstát. Za souladný se shora citovaným usnesením zvláštního senátu nelze považovat ani takový postup, při kterém nicotnost rozhodnutí ERÚ i ředitelky ERÚ (navíc pouze implicitně) posuzoval soud prvního stupně. Podle účinných právních předpisů spadá rozhodování o nicotnosti rozhodnutí správních orgánů do výlučné pravomoci správního soudnictví (srov. ustanovení §77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s ustanovením §76 odst. 2 s. ř. s. a odůvodnění citovaného usnesení zvláštního senátu). Obecné soudy tak svým postupem zatížily řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
23. S ohledem na uvedenou vadu řízení, jakož i na nesprávné právní posouzení otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, měl Nevyšší soud za předčasné zabývat se dalšími otázkami (otázka existence naléhavého právního zájmu na určení a otázka určitosti návrhu), jimiž žalobkyně odůvodňovala přípustnost dovolání. Bez toho, že bude vyřešena otázka nicotnosti rozhodnutí ERÚ, resp. předsedkyně ERÚ, nemohou být uvedené otázky s konečnou platností vyřešeny.
VI. Závěr
24. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve plném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
25. V rámci nového projednání žaloby bude na soudech, aby řízení v rozsahu, v němž žalobkyně namítala nicotnost rozhodnutí ERÚ, resp. předsedkyně ERÚ, podle §104b odst. 1 o. s. ř. zastavily a v souladu s §72 odst. 3 s. ř. s. žalobkyni poučily o možnosti podání žaloby na vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví. V této souvislosti soudy rovněž zváží, zda bude vhodné řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do rozhodnutí správního soudu o nicotnosti dotčených správních rozhodnutí. Budou-li soudy rozhodovat o meritu věci, při své úvaze zohlední závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017.
26. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu