ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2431.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2431/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Seco GROUP a. s. , se sídlem v Praze 8, Šaldova 408/30, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 60193450, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Purkyňova 74/2, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, nábř. Ludvíka Svobody 12, identifikační číslo osoby 66003008, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze – Karlíně, Sokolovská 5/49, a 2) Středočeskému kraji , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Zborovská 11, identifikační číslo osoby 70891095, o zaplacení částky 3.651.481,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 329/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 12 Co 329/2009-436, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 3.651.481,- Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na úhradu prokazatelné ztráty při plnění závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě podle ustanovení §19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, které na základě smlouvy uzavřené s žalovanými dne 22. ledna 2003 poskytla v době od 1. ledna 2003 do 31. října 2003.
Poté, co Vrchní soud v Praze určil usnesením ze dne 5. října 2004, č. j. Ncp 2140/2004-33, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jenž usnesením ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 18 C 329/2004-94, rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudů a o postoupení věci Krajskému úřadu Středočeského kraje. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze toto rozhodnutí usnesením ze dne 28. února 2006, č. j. 25 Co 65/2006-116, změnil tak, že řízení se nezastavuje. Soud prvního stupně poté, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, že právní vztah mezi účastníky je vztahem soukromoprávním, který je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku a projednání sporu je tedy v pravomoci soudů, věc projednal a rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 18 C 329/2004-375, žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. listopadu 2010,
č. j. 12 Co 329/2009-436, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení ve věci zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky k dalšímu řízení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že rozhodovací praxe soudů v otázce charakteru smlouvy uzavřené podle ustanovení §19 zákona č. 111/1994 Sb. nebyla jednotná a ustálila se až později, „jednak v souvislosti s tím, že soudy zaujaly jednotné výkladové stanovisko k ustanovení §182 odst. 2 správního řádu platného od 1. ledna 2006“. Poukázal na to, že zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. postavil svým rozhodnutím ze dne 21. května 2008, sp. zn. Konf. 31/2007, na jisto, že uvedená smlouva je smlouvou veřejnoprávního charakteru a orgánem příslušným k rozhodnutí o sporných otázkách z ní plynoucích je proto správní orgán. S přihlédnutím k tomuto rozhodnutí posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako veřejnoprávní a uzavřel, že pravomoc soudu k projednání sporných otázek z ní plynoucích není dána. Vzhledem k ustanovení §169 odst. 1 písm. d) správního řádu shledal orgánem příslušným k rozhodnutí Ministerstvo vnitra České republiky jako orgán nadřízený orgánu, jenž je účastníkem smlouvy.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)].
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla především to, že nesprávně posoudil otázku vázanosti soudu rozhodnutím zvláštního senátu „spočívajícím v nesprávném výkladu práva“, že předmětnou smlouvu, uzavřenou podle ustanovení §269 odst. 2 a §261 odst. 2 obchodního zákoníku, chybně kvalifikoval jako veřejnoprávní, že aplikací správního řádu z roku 2004 porušil zákaz retroaktivity a že napadeným rozhodnutím rozhodl naprosto odlišně od svého předchozího rozhodnutí. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém vyjádření označila napadené rozhodnutí za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Rovněž druhý žalovaný se s napadeným rozhodnutím (jež zjevným omylem označil jako rozsudek) ztotožnil a navrhl, aby bylo „jako věcně správné potvrzeno“.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to bez dalšího, neboť podmínku formulovanou návěstím označeného ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam) má za obsoletní z důvodů vyložených v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 2 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení jen, stanoví-li to zákon (odstavec 3).
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení §19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. ledna 2003 do 30. dubna 2004 (dále jen „zákon o silniční dopravě“) závazkem veřejné služby v silniční dopravě pro cizí potřeby (dále jen „závazek veřejné služby“) se rozumí závazek, který dopravce přijal ve veřejném zájmu a který by jinak pro jeho ekonomickou nevýhodnost nepřijal nebo by jej přijal pouze zčásti. Závazek veřejné služby sjednává s dopravcem stát a hradí dopravci prokazatelnou ztrátu vzniklou jeho plněním (odstavec 1). Závazek veřejné služby spočívá v a) závazku provozu, kterým je závazek dopravce zajistit provozování veřejné linkové dopravy plynule a pravidelně podle schváleného jízdního řádu, včetně provozování doplňkových přepravních služeb, b) závazku přepravy, kterým je závazek dopravce přepravit cestující za speciální cenu při splnění zvláštních podmínek, c) závazku tarifním, kterým je závazek dopravce přepravit cestující nebo věci za regulovanou cenu podle cenových předpisů, která je nižší, než ekonomické jízdné nebo dovozné (odstavec 2). Závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy uzavřené mezi dopravním úřadem, nebo jedná-li se o mezinárodní veřejnou linkovou dopravu, Ministerstvem dopravy a spojů a dopravcem (odstavec 3).
Podle ustanovení §182 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ustanoveními tohoto zákona se řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se řídil právním názorem vysloveným v rozhodnutí zvláštního senátu, pak zjevně přehlédla citované ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., z něhož vyplývá, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy. V této otázce Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, in www.usoud.cz , že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, nýbrž i precedenčně dopadá na všechny obdobné případy. Ústavní soud zdůraznil, že závěr, dle něhož by rozhodnutí ve věcech kompetenčních sporů měla právní účinky toliko inter partes, by vedl k absurdním důsledkům. Vedl by totiž ke stavu, v němž by orgány rozhodující takové spory opakovaně judikovaly v obdobných případech identická stanoviska, vedl by ke stavu ohrožení právní jistoty při uplatňování pravomoci ze strany orgánů soudní moci a orgánů veřejné správy, vedl by k neúměrnému prodlužování soudního řízení, vedl by k chaosu a entropii.
Je-li rozhodnutí zvláštního senátu závazné pro soudy, pak není pochyb, že je závazné též pro soud dovolací. Dovolací přezkum napadeného rozhodnutí se tak v souzené věci zužuje na zvážení, zda se v ní skutečně jedná o tutéž právní problematiku, k níž se vztahují závěry zvláštního senátu.
Zvláštní senát v usnesení ze dne 21. května 2008, sp. zn. Konf. 31/2007, uveřejněném pod číslem 1675/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uzavřel, že smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě podle ustanovení §19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, je veřejnoprávní smlouvou, neboť zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva ve smyslu §159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; jde přitom o smlouvu subordinační podle ustanovení §161 odst. 1 správního řádu z roku 2004, a vztahy jí spravované tak mohou být upraveny i autoritativním rozhodnutím správního orgánu [čl. 1 odst. 5 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách]. Spory z této smlouvy přísluší podle ustanovení §169 odst. 1 písm. d) správního řádu z roku 2004 rozhodovat správnímu orgánu.
Lze též poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na jeho rozsudky
ze dne 1. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 318/2009, a ze dne 10. prosince 2010,
sp. zn. 23 Cdo 2987/2008, oba in www.nsoud.cz , jimiž zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudů s tím, že věc bude po právní moci rozsudku postoupena Ministerstvu vnitra České republiky, neboť neshledal důvodu nevztáhnout závěry citovaného rozhodnutí zvláštního senátu i na souzené věci, v nichž šlo též o spor ze smlouvy o závazku veřejné služby při provozování osobní veřejné linkové dopravy uzavírané mezi krajem a dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje. Na základě toho dovodil, že smlouva o závazku veřejné služby podle ustanovení §19 zákona o silniční dopravě je smlouvou veřejnoprávní zakládající práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, v souzených věcech tudíž nejde o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu účastníků, a uzavřel, že pravomoc soudu rozhodovat ve věcech závazků veřejné služby podle citovaného ustanovení nevyplývá z ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. a není založena ani zákonem ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř., příslušným vydat rozhodnutí ve věci sporu ze smlouvy o závazku veřejné služby je tedy správní orgán (srov. v té souvislosti též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, č. j. 33 Odo 926/2006, uveřejněný pod číslem 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se aplikace §19 zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 31. 3. 1998).
Nejvyšší soud neshledal důvod, proč nevztáhnout závěry citovaného rozhodnutí zvláštního senátu a navazující judikatury Nejvyššího soudu též na projednávanou věc, neboť i v ní, tak jako v těchto rozhodnutích, jde o spor ze smlouvy o závazku veřejné služby při provozování osobní veřejné linkové dopravy, uzavřené podle ustanovení §19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. ledna 2003 do 30. dubna 2004, a před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, obsahujícího v části páté hmotněprávní úpravu veřejnoprávních smluv. Výtka dovolatelky založená na argumentu, že nelze při posuzování sporu ze smlouvy z roku 2003 aplikovat judikaturu vyjadřující se k normě, která se stala účinnou až po uzavření smlouvy, tedy zcela zjevně postrádá opodstatnění. Prostřednictvím ostatních dílčích dovolacích námitek pak dovolatelka zpochybňuje nejen právní posouzení, na němž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž též (a především) správnost úvah, z nichž vychází závazné právní posouzení pravomoci obsažené v citovaném rozhodnutí zvláštního senátu. Protože Nejvyšší soud se od závěrů zvláštního senátu odchýlit nehodlá, a ostatně odchýlit ani nemůže, postačí odkázat v podrobnostech na odůvodnění citovaného rozhodnutí zvláštního senátu, jakož i na odůvodnění navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Skutečnost, že v souzené věci právní vztah založený smlouvou o závazku veřejné služby nejen vznikl, nýbrž též zanikl ještě předtím, než (dnem 1. ledna 2006) nabyl účinnosti zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, opodstatňuje sice závěr, že – vzhledem k přechodnému ustanovení §182 odst. 2 tohoto zákona – nelze tento zákon (ustanovení jeho části páté upravující veřejnoprávní smlouvy) na předmětnou smlouvu aplikovat (v tom je třeba dovolatelce přisvědčit), tím však průmět této skutečnosti v poměrech souzené věci končí. Nic se jí totiž nemění na závěrech zvláštního senátu, že s veřejnoprávními smlouvami počítala i předchozí právní úprava, byť nesystematicky a roztříštěně, že pro posouzení dříve uzavřených smluv jako veřejnoprávních není rozhodné, zda byly takto označeny, nýbrž jaký byl jejich obsah, a že smlouva o závazku veřejné služby podle ustanovení §19 zákona o silniční dopravě (ve znění účinném do 30. června 2010) byla smlouvou veřejnoprávní. Platí tedy i v souzené věci, že jejím předmětem není vztah soukromého práva a pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout tudíž z ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá. Protože pak pravomoc soudu není založena ani zákonem ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř., nepřichází v úvahu jiný závěr než ten, k němuž dospěl odvolací soud, totiž že rozhodnutí sporu náleží do pravomoci správních orgánů.
Z téhož důvodu je pro posouzení pravomoci k projednání a rozhodnutí souzené věci nevýznamná skutečnost, že řízení před soudem bylo zahájeno před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Nebylo-li projednání a rozhodování sporů ze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě v pravomoci soudů ani v době před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pak lze odvolacímu soudu vytknout toliko nepřesnost v argumentaci, nikoliv však porušení zákazu retroaktivity. Nestalo se totiž, jak se chybně domnívá dovolatelka, že „aplikací správního řádu, platného a účinného až po uzavření smlouvy, byl spor odňat z pravomoci nezávislého soudu“.
Vzhledem k tomu, že otázka pravomoci soudu byla žalovanými otevřena již v řízení před soudem prvního stupně, který ostatně ve svém prvním rozhodnutí shledal jejich námitky důvodnými, se jeví lichou též námitka, že odvolací soud porušil též zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu; dovolatelka nemohla být napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zaskočena v tom ohledu, že by byla zbavena možnosti odpovídající skutkové a právní argumentace.
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že se v situaci, kdy nebyla rozhodovací praxe soudů v otázce povahy smlouvy o závazku veřejné služby jednotná, neobrátily na zvláštní senát, pak zřejmě nepostřehla, že zvláštní senát je povolán odstraňovat pochybnosti o pravomoci či věcné příslušnosti pouze za předpokladu, že dojde ke kompetenčnímu sporu, ať již kladnému, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí, či zápornému, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků (srov. §1 zákona č. 131/2002 Sb.). Skutečnost, že věc případně nebyla projednána bez zbytečných průtahů a došlo tudíž k porušení práva zakotveného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nemůže založit pravomoc soudu tam, kde není, ani nemůže být důvodem, jenž by soud zbavil povinnosti vyplývající z ustanovení §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout k neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení, jakmile jej - kdykoli za řízení, bez zřetele na jeho stádium a dobu jeho trvání – zjistí. Stejně tak nelze tyto důsledky dovodit z právní nejistoty, jež panovala v otázce povahy předmětné smlouvy, ani z případné dobré víry smluvní strany, že se může obrátit na soud. Totéž platí i o námitce vytýkající soudům nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci v rozporu s principy právní jistoty změnily právní názor. Není ostatně v rozhodovací praxi soudů žádných pochyb o tom, že soudy mohou změnit svůj právní názor, a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj judikatury vyšších soudů (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, in www.nsoud.cz).
Nezbývá tedy než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správné.
Novými argumenty, které dovolatelka uplatnila v rámci repliky k vyjádření žalovaných, došlé Nejvyššímu soudu dne 7. září 2011, tj. po uplynutí dovolací lhůty, se Nejvyšší soud zabývat nemohl; podle ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Jen pro úplnost lze poznamenat, že dovolává-li se dovolatelka při posouzení charakteru předmětné smlouvy změn, k nimž došlo v právní úpravě této otázky v letech 2007- 2010 a jejichž podstatou je odklon od veřejnoprávního pojetí zabezpečování veřejné dopravy a pojetí smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících jako smlouvy soukromého práva, pak prosazuje uplatnění principu pravé retroaktivity, jež je, což zřejmě není třeba blíže rozvádět, v každém případě nepřípustná.
Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jež v dovolacím řízení nebyla úspěšná, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Na straně žalovaných, kteří by na jejich náhradu měli právo, nevznikly žádné takové náklady, jež by byly vynaloženy účelně. Druhému žalovanému podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly vůbec. První žalované náklady vznikly, neboť byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, jenž učinil jeden úkon právní pomoci (vyjádřil se k dovolání). Z pohledu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 21. února 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, ze dne 9. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 14. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, vše in www.usoud.cz) je možné státu přiznat náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal zastupovat advokátem, pouze v případech mimořádně složitých, jinak je třeba předpokládat, že stát se svými dostatečně odborně vybavenými organizačními složkami je způsobilý hájit svá práva sám. Byť problematika řešená v souzené věci není jednoduchá a vyjádření první žalované je třeba přiznat výstižnost, podmínka mimořádné složitosti (vzhledem k dostupné judikatuře) splněna není a náklady první žalované na zastoupení advokátem tudíž nelze považovat za účelně vynaložené. Nejvyšší soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu