ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3876.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3876/2019-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A-ZETES, s.r.o. "v likvidaci" , se sídlem Počeplice 19, 411 08 Štětí, IČO 25125664, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004/14, 120 00 Praha 2, proti žalovanému J. S. , advokátu se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem Komunardů 431/12, 170 00 Praha, o zaplacení 24 537 663 Kč s příslušenstvím a se smluvní pokutou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 52/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 3 Cmo 52/2018-461, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 4. 2019, č. j. 3 Cmo 52/2018-461, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 1. 2018, č. j. 33 Cm 52/2012-450, kterým soud nepřipustil na straně žalovaného vstup dalšího účastníka do řízení, a to J. F., advokáta, se sídlem XY, IČ XY.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalobkyně jsou neurčitá, kdy ani po výzvě soudu prvního stupně k doplnění žalobních tvrzení a důkazů není zcela zřejmé, čeho se žalobkyně proti žalovanému J. S. domáhá, tím méně pak vůči navrženému přistoupivšímu účastníku na straně žalované, J. F. Návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované podala žalobkyně z procesní opatrnosti, z důvodu nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují přechod nebo přechod povinnosti, o níž v řízení jde. Z žalobních tvrzení ani nevyplývá, že by J. F. měl ve vztahu k žalovanému J. S. postavení nerozlučného společníka, a není ani zřejmé, proč by měl být s žalovaným solidárně zavázán. Skutečnost, že J. F. ve dvou věcech zastupoval žalobkyni u Městského soudu v Praze a jako substituta zmocnil žalovaného J. S., nezakládá podle odvolacího soudu společnou odpovědnost obou jmenovaných vůči žalobkyni. Potvrdil proto jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nebyl nepřipuštěn vstup dalšího účastníka na straně žalovaného do řízení, a to i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 12/2008, podle něhož soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř., bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde, neboť je nepřípustné, aby podaným návrhem nepřistoupení dalšího účastníka na straně žalované byl obcházen institut záměny účastníků. Navíc z tvrzení žalobkyně a předložených důkazů je podle soudu prvního stupně nepochybné, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně legitimován.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to od závěrů usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011, ze dne 25. 10. 2006, 22 Cdo 2416/2006, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/201 a ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1168/2015. Dovolatelka odmítá výchozí stanoviska, jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu, že se ze strany žalobkyně jedná o obejití institutu záměny účastníků, když žalobkyně sama v návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení tvrdila, že původní žalovaný i žalovaný nově přistoupivší by měli být zavázáni společně a nerozdílně k zaplacení vymáhané částky. Namítá, že teprve až následné výsledky provedeného dokazování mohou prokázat, vůči kterému ze žalovaných, a v jakém rozsahu, bude žalobkyně úspěšná. Otázka pasivní legitimace závisí na hmotně právních výsledcích dokazování a v tomto stádiu řízení nelze jednoznačně učinit závěr o nedostatku věcné legitimace přistoupivšího žalovaného, jak nesprávně učinil soud prvního stupně, který dovodil, že dosavadní žalovaný v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován. K přistoupení dalšího účastníka do řízení nebrání podle žalobkyně ani zásada hospodárnosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2913/2011). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže z tvrzení žalobkyně a předložených důkazů (plná moc k zastupování, dohoda o zastoupení) k žalobě vůči J. S., jako advokátu, se nepodává porušení jeho povinnosti, resp. že by to byl J. S., kdo jednal za žalobkyni (uzavřel dohodu o zastupování) a jednal tak, že žalobkyni způsobil škodu. Z obsahu spisu na č. l. 353 vyplývá zjištění, že J. S. nezastupoval žalobkyni v žádném jednání před Městským a ani před Vrchním soudem v Praze. Vyplývá-li ze samotného návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované (č. l. 344 spisu), že žalobkyně až po podání žaloby zjistila, že plná moc k zastupování ve věci byla žalobkyní udělena advokátu J. F. a teprve z ní mělo být odvozeno zmocnění pro advokáta J. S., a proto z opatrnosti navrhuje přistoupení dalšího účastníka na straně žalované – dalšího advokáta – J. F., soudy správně dovodily, že se v daném případě nemůže jednat o společný závazek uvedených advokátů, ale závazek, ze kterého by samostatně odpovídal v případě jeho prokázání pouze J. F. samostatně. Z uvedených zjištění je nepochybné, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně legitimován, jestliže podle zjištění soudu žalobkyni v žádném jednání před Městským soudem v Praze a ani před Vrchním soudem v Praze nezastupoval, a to ani v substituci (č. l. 353 spisu). Uvedený závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011 nebo ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011- veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz , v nichž Nejvyšší soud s odkazem na své předešlé usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 1/2007, potvrdil ustálený judikatorní závěr, že pokud je při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení, byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelce lze přisvědčit, že otázkou, zda další žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobkyně navrhla, je věcně legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nezabývá a že věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je předmětem dokazování, kdy soud ji může zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé, nicméně zároveň je judikatura sjednocena v tom, že za situace, kdy je ze skutkových zjištění „ nepochybné“, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, pak nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní i v závěru, že soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku domáhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2416/2006 nebo ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 cdo 3935/2011 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz )
Nejvyšší soud s ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu v dané věci rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledal.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a její dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu