ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3913.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3913/2018-151
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně HELIODROMUS, SE, se sídlem v Plzni, Husova 1250/71, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29039649, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované Zuzaně Fillové , se sídlem v Děčíně, Tržní 1873/2, jako insolvenční správkyni dlužníka EK OIL s.r.o. v konkursu, se sídlem v České Lípě, Českokamenická 517, PSČ 470 01, identifikační číslo osoby 27268136, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, o zaplacení 7 441 375 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 15 C 100/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 17 Co 131/2017-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 17 Co 131/2017-125, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 7 441 375 Kč. Tvrdí, že s žalovanou insolvenční správkyní uzavřela dne 23. 9. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí a movitých věcí v areálu dlužníka, jež byly řádně specifikovány, a to za celkovou cenu ve výši 5 350 000 Kč. Na pozemcích, jež byly předmětem prodeje, se nacházely sudy obsahující ropné látky, resp. chemické látky neznámého původu; stejně tak se tyto látky vyskytovaly v ocelových nádržích, které byly na základě smlouvy rovněž převáděny. Podle žalobkyně žalovaná tím, že ji na přítomnost nebezpečných látek v areálu dlužníka neupozornila, porušila svou povinnost. Žalobkyně po uzavření smlouvy opakovaně vyzývala žalovanou, aby sudy a chemické látky odstranila, což však žalovaná učinila jen zčásti. Žalovaná tak byla nucena je odvézt a zlikvidovat sama na vlastní náklady, čímž jí vznikla škoda, kterou požaduje uhradit „ve formě slevy z kupní ceny“.
2. Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn.
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětem kupní smlouvy ze dne 23. 9. 2011 byly movité věci a nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka EK OIL s.r.o. v konkursu s tím, že kupující ve smlouvě výslovně prohlásil, že se s předmětem prodeje řádně seznámil a že tento zcela vyhovuje jím sledovaným účelům. Z předávacího protokolu ze dne 13. 10. 2011 však soud prvního stupně zjistil, že obsahuje rukou připsanou poznámku „na pozemcích jsou umístěny sudy s ropnými látkami, resp. neznámého původu“ a dále poznámku „ocelové nádrže obsahují ropné látky, resp. látky neznámého původu v různém objemu“. Žalobkyně následně opakovaně písemně vyzývala žalovanou k odvozu uvedených ropných a jiných látek. Soud prvního stupně měl rovněž za prokázané, že státní odborný dohled již dne 10. 8. 2012 konstatoval, že pozemky v areálu dlužníka jsou postiženy ekologickou zátěží. V řízení bylo taktéž zjištěno, že žalobkyni byla vyúčtována třetí stranou v souvislosti s odstraněním uvedených látek částka 7 441 375 Kč; z provedených důkazů však nevyplynulo, že by byla žalobkyní zaplacena.
4. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že movité věci a nemovitosti, jež byly předmětem prodeje, nebyly převáděny „jak stojí a leží“, a práva žalobkyně z odpovědnosti za vady jsou tedy zachována. Žalobou uplatněný nárok není ani promlčen. V řízení však nebylo spolehlivě prokázáno, že by žalobkyně částku 7 441 375 Kč na odvoz a likvidaci předmětných látek skutečně vynaložila. Soud prvního stupně proto rozhodl pouze o opodstatněnosti základu jejího nároku.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 441 375 Kč, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o závěr, že ani sudy na pozemcích, ani látky nacházející se v ocelových nádržích nebyly v kupní smlouvě uvedeny mezi převáděnými movitými věcmi.
7. Z hlediska právního posouzení měl odvolací soud za to, že jak sudy s chemickými látkami, tak chemické látky v nádržích nebyly ani předmětem prodeje, ani netvořily příslušenství převáděných věcí; vlastnické právo k nim tak na žalobkyni nepřešlo. Podle odvolacího soudu nepředstavuje přítomnost sudů s chemickými látkami, resp. přítomnost chemických látek v ocelových nádržích vadu převáděných věcí. Je tomu tak podle odvolacího soudu z důvodu, že jejich přítomnost nemá sama o sobě vliv na vlastnosti nebo užitnou hodnotu převáděných věcí: žalobkyně sice byla omezena v užívání převáděných věcí, avšak nikoliv v důsledku jejich vady, nýbrž v důsledku jejich užívání jinou osobou, jež spočívalo v umístění sudů s chemickými látkami na nemovitostech a chemických látek v nádržích. Z uvedeného důvodu tak podle názoru odvolacího soudu nemohou být naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za vady převáděných věcí. Nárok na slevu z kupní ceny ve smyslu §597 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále také „obč. zák.“, proto nelze žalobkyni přiznat.
8. S ohledem na to, že žalobkyně se domáhala „slevy z kupní ceny“ v částce vyšší, než činila samotná kupní cena, zabýval se odvolací soud též tím, zda žalovanou částku nelze žalobkyni přiznat z jiného právního důvodu, konkrétně z titulu odpovědnosti za škodu. Podle odvolacího soudu jsou však nárok na slevu z kupní ceny na straně jedné a nárok na náhradu škody na straně druhé založeny na jiných skutkových okolnostech. Uplatnění nároku na náhradu škody namísto nároku na slevu z kupní ceny by představovalo změnu žaloby; takový procesní úkon ze strany žalobkyně však učiněn nebyl. Z uvedeného důvodu odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně domáhá žalované částky „neoprávněně“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence vad převáděných věcí, když uzavřel, že přítomnost sudů s chemickými látkami, resp. přítomnost chemických látek v ocelových nádržích nepředstavuje vadu převáděných věcí. Žalobkyně má za to, že uvedený názor je v rozporu s právním závěrem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010, od kterého se odvolací soud podle názoru žalobkyně zcela bezdůvodně odchýlil. Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku vázanosti soudu právní kvalifikací nároku provedenou žalobcem. Podle žalobkyně není právní kvalifikace uplatněného nároku žalobcem pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle hmotného práva náleží vždy soudu. Žalobce v žalobě pouze vylíčí rozhodné skutkové okolnosti a uvede žalobní petit; právní kvalifikace takto uplatněného nároku je vždy na soudu, přičemž soud je oprávněn posoudit uplatněný nárok i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval a žalobu zamítl s tím, že žalobkyně měla změnit žalobu tak, že se uplatněné částky domáhá z titulu náhrady škody, odchyluje se jeho hodnocení od závěru vyjádřeného v judikatuře dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000 (správně sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že se odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012,
sp. zn. 33 Cdo 1430/2010, neboť se jednalo o případ skutkově odlišný. Podle žalované bylo navíc v řízení prokázáno, že žalobkyně předmět koupě převzala bez výhrad, byť o existenci sudů s chemikáliemi v areálu dlužníka prokazatelně věděla. K námitce ohledně právní kvalifikace uplatněného nároku žalovaná uvedla, že odvolací soud se možností posouzení uplatněného nároku z hlediska odpovědnosti za škodu zabýval, dospěl však k závěru, že oba nároky vycházejí z jiného skutkového stavu, přičemž žalobkyně se domáhala uplatněné částky pouze z titulu nároku na slevu z kupní ceny. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, resp. zamítl jako nedůvodné.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., a splňuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné jednak pro posouzení otázky, zda přítomnost sudů s chemickými látkami na převáděných nemovitostech, resp. zda přítomnost chemických látek v převáděných ocelových nádržích představuje vadu věci, jednak pro posouzení otázky, zda je právní kvalifikace uplatněného nároku, kterou provedla žalobkyně, pro soud závazná, neboť při posouzení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Nejprve je třeba uvést, že kupní smlouvou ze dne 23. 9. 2011, na základě které byly žalovanou jako prodávající převáděny na žalobkyni jako kupující ve smlouvě specifikované nemovitosti a movité věci, uzavíraly obě strany jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti.
18. Podle §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále také „obch. zák.“ tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
19. Dle §261 odst. 6 věta prvá obch. zák. smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.
20. V části, ve které bylo na žalobkyni převáděno žalovanou vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným v kupní smlouvě, se vztah účastníků řídí ustanoveními §588 a násl. obč. zák. o smlouvě kupní, ale ve všem, co pro daný smluvní typ není dáno zvláštní úpravou, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2012).
21. Naproti tomu v části, ve které byly žalovanou na žalobkyni smlouvou převáděny samostatné movité věci [včetně ocelových nádrží specifikovaných v čl. 2.5. písm. k) kupní smlouvy], není důvodu, aby se na právní vztah mezi účastníky použil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V tomto rozsahu je třeba na předmětný závazkový vztah aplikovat úpravu kupní smlouvy podle §409 a násl. obch. z., včetně ustanovení o vadách zboží (§422 a násl. obch. zák.) a o nárocích z těchto vad (§436 a násl. obch. zák.).
22. Jak se ovšem podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, výše naznačené rozlišení odvolací soud neprovedl a možnost aplikace ustanovení §409 a násl. obch. zák. v projednávané věci nezvažoval. Již z toho důvodu je napadené rozhodnutí neúplné.
23. Rozhodnutí odvolacího soudu je vystavěno předně na závěru, že přítomnost sudů s chemickými látkami na převáděných nemovitostech, resp. chemické látky v převáděných ocelových nádržích, nelze považovat za vady převáděných věcí, které by zakládaly odpovědnost žalované za vady podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
24. Podle §596 obč. zák. má-li věc vady, o kterých prodávající ví, je povinen kupujícího při sjednávání kupní smlouvy na ně upozornit.
25. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně dovozuje, že za vadu ve smyslu ustanovení §596 obč. zák. považuje nedostatek takové vlastnosti, která se u movitých či nemovitých věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž absencí je možnost využití věci podstatně snížena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz 59/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/1990, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 33 Odo 956/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002).
26. Odvolacímu soudu lze jistě přisvědčit v tom, že není přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010, v němž soudy vycházely z toho, že sudy s odpadem byly pevně spojeny s převáděnou nemovitostí (zality betonem), a staly se tak její součástí. To není případ projednávané věci.
27. Nelze však souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v projednávané věci nemá přítomnost sudů s chemikáliemi na převáděných nemovitostech (pozemcích), resp. přítomnost chemických látek v převáděných ocelových nádržích sama osobě vliv na vlastnosti nebo užitnou hodnotu takto převáděných věcí. Je zřejmé, že přítomnost sudů s chemikáliemi na převáděných pozemcích bránila žalobkyni jako jejich nabyvatelce ve využití užitné hodnoty těchto pozemků, a znemožňovala jí tak v plném rozsahu realizovat její zájmy a potřeby s existencí vlastnického práva k pozemkům spojené. Obdobně to platí pro přítomnost chemických látek v ocelových nádržích. Neobstojí přitom argumentace odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla omezována v užívání převáděných věcí v důsledku jejich vady, nýbrž v důsledku realizace užívacího práva jiné osoby (rozuměj vlastníka sudů a chemikálií). K tomu se sluší poznamenat, že odpovědnost za vady je odpovědností objektivní, jež vzniká bez ohledu na zavinění, a to již pouhou skutečností, že plnění vykazuje vady (srov. Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M.; Hulmák, M. a kol . Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1357.). Z hlediska existence vady tak není podstatné, kdo a jakým způsobem vlastnost či užitnou hodnotu převáděné věci zhoršil, ale to, že převáděná věc neměla v rozhodné době předpokládané vlastnosti a možnost jejího využití tím byla podstatně snížena.
28. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého přítomnost sudů s chemickými látkami, resp. přítomnost chemických látek v ocelových nádržích nepředstavovala vadu převáděných nemovitostí a movitých věcí, není správný.
29. Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda je právní kvalifikace uplatněného nároku, kterou v žalobě provedla žalobkyně, pro soud závazná.
30. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 78/2004, s ohledem na dispoziční zásadu, kterou je nalézací sporné řízení ovládáno, vyslovil, že nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná. Soud je proto při rozhodování vázán nikoliv tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje, nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen v žalobě; pouze pokud by přiznal plnění z jiného skutkového základu, než jak byl žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, rozhodl by soud o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení.
31. Podle §510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody, která z vady vznikla.
32. Obdobně ustanovení §440 odst. 1 věty první obch. zák. stanoví, že nároky z vad zboží se nedotýkají nároku na náhradu škody nebo na smluvní pokutu.
33. V rozsudku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, Nejvyšší soud uvedl, že odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými závazkovými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, tedy aby jím koupená věc měla sjednané vlastnosti a netrpěla vadami. Smyslem odpovědnosti za škodu oproti tomu je, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti.
34. Z uvedeného se podává, že nároky z odpovědnosti za vady na straně jedné a z odpovědnosti za škodu na straně druhé, jsou na sobě nezávislými nároky, které lze uplatňovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001).
35. V projednávané věci ze skutkových tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě vyplývá, že předmět prodeje (ve smlouvě specifikované nemovitosti a movité věci) byl zatížen vadou, kterou představovaly sudy s chemickými látkami umístěné na pozemcích a chemické látky v ocelových nádržích, přičemž žalovaná při sjednávání kupní smlouvy žalobkyni na přítomnost těchto chemických látek neupozornila, ačkoliv k tomu byla ze zákona povinna. Žalobkyně následně vyzývala žalovanou k zabezpečení odvozu sudů a odčerpání chemických látek z ocelových nádrží, čemuž však žalovaná vyhověla pouze zčásti. S ohledem na to byla žalobkyně nucena zajistit odvoz a následnou likvidaci předmětných chemických látek na vlastní náklady, čímž jí vznikla škoda, kterou uplatňuje v podobě „nároku na slevu z kupní ceny“ (č.l. 7 spisu).
36. Z uvedeného vylíčení skutkových okolností uvedených v žalobě plyne, že odvolací soud si dostatečně neujasnil, jaký konkrétní nárok či nároky žalobkyně podanou žalobou uplatňuje, když vycházel pouze z toho, že žalobkyně svůj nárok kvalifikuje výlučně jako „nárok na slevu z kupní ceny“. Skutkový stav, jak jej žalobkyně v žalobě líčí, však umožňuje jeho podřazení jak z hlediska norem upravujících odpovědnost za vady – v té části, v níž se žalobkyně požadavkem na „slevu z kupní ceny“ domáhá náhrady nákladů na odstranění samotných vad předmětu koupě (tj. odvozu sudů z převáděných pozemků a odčerpání chemických látek z ocelových nádrží), tak z hlediska norem upravujících odpovědnost za škodu – v části, v níž se žalobkyně domáhá náhrady nákladů, které musela vynaložit na likvidaci chemických látek.
37. Z uvedeného důvodu tak nemůže obstát ani názor odvolacího soudu, podle kterého by k uplatnění nároku na náhradu škody ze strany žalobkyně byla nutná změna žaloby ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř. spočívající ve změně skutkových tvrzení.
38. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo.
39. Jak uvedeno výše (odst. 36) soudy si v řízení dostatečně neujasnily, jaký konkrétní nárok či nároky žalobkyně podanou žalobou uplatňuje. Dosavadní skutková tvrzení uvedená žalobkyní svědčí pro závěr, že v žalobě uplatnila více nároků se samostatným skutkovým základem, a to jednak nárok na slevu z kupní ceny, jednak nárok na náhradu škody, aniž by však bylo zřejmé, v jaké konkrétní výši (z celkem uplatněných 7 441 375 Kč) žalobkyně každý z těchto nároků uplatňuje. Tato skutečnost činí žalobu neurčitou.
40. Soud prvního stupně proto pochybil, když žalobkyni nevyzval postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby specifikovala, zda a případně jaké částky se ve vztahu ke každému z uvedených nároků domáhá. Jelikož odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude třeba přistoupit k odstranění vady žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu