ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3950.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3950/2019-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. P., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, Mjur., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému M. K. , se sídlem XY IČO XY, zastoupenému Mgr. Karin Kulčárovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, o zaplacení částky 125 115,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 91/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 194/2018-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 647 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Brože, Mjur., advokáta se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 4 Cm 91/2013-219, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 122 721,56 Kč spolu s 8,05% p.a. úrokem z prodlení z částky 122 721,56 Kč ode dne 20. 2. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 2 394,31 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, č. j. 4 Cm 91/2013-298, zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 14 553 Kč od 4. 12. 2012 do 19. 2. 2014, ve výši 0,05 % denně z částky 70 000 Kč od 4. 10. 2012 do 19. 2. 2014, ve výši 0,05 % denně z částky 38 168,56 Kč od 1. 1. 2013 do 19. 2. 2014, a ve výši 10,2 % p. a. z částky 122 721,56 Kč od 20. 2. 2014 do zaplacení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 194/2018-310, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I, zčásti změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 28 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 20. 2. 2014 do zaplacení se zamítá (výrok pod bodem I), ve zbylé části výroku pod bodem I, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 122 693,56 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 20. 2. 2014 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým napadl jeho výrok pod bodem II. Podle žalovaného je dovolání přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle žalovaného nepostupoval správně při právním posouzení otázky námitky započtení, kterou žalovaný započetl svou pohledávku za žalobcem ve výši 14 553 Kč z titulu faktury č. 201238 vůči pohledávce žalobce ve stejné výši z faktury č. 07/2012 a ve výši 69 972 Kč z titulu faktury č. 201308 vůči pohledávce žalobce z faktury č. 08/2012 ve stejné výši. Žalovaný má dále za to, že odvolací soud nepostupoval správně při právním posouzení uzavřené smluvní dokumentace (smluv o dílo) mezi žalobcem a žalovaným. Současně odvolací soud nepostupoval správně při právním posouzení protokolu o předání díla ze smlouvy o dílo č. 20120738-SUB 01, a tudíž právním posouzení, zda bylo dílo řádně ukončeno a předáno.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl jeho nepřípustnost, neboť má za to, že se žalovaný ve svém dovolání domáhal jiného skutkového hodnocení věci a současně nevymezil žádnou právní otázku, při níž se měl odvolací soud odchýlit od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Žalobce proto navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, in eventum zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Žalovaný předně namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil námitku započtení uplatněnou z titulu tzv. méněprací ve výši 14 553 Kč vůči pohledávce žalobce ve shodné výši z titulu smlouvy o dílo č. 20120737-SUB 01. Podle dovolatele učinil odvolací soud nesprávný právní závěr o tom, že pohledávka žalovaného za žalobcem z titulu neprovedených prací (méněprací) v rámci zakázky realizované na základě smlouvy o dílo č. 2120737-SUB 01 ve výši 14 553 Kč neexistuje; soud zcela ignoroval tvrzení a důkazy předložené žalovaným. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, a ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006.
Ačkoliv žalovaný v dovolání uvádí, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu, ve skutečnosti brojí proti správnosti skutkových zjištění, resp. správnosti postupu soudů při hodnocení důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odvolací soud vycházel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že dne 18. 9. 2012 žalovaný převzal od žalobce předmět díla bez vad, namítá-li tedy žalovaný, že žalobce některé práce podle smlouvy o dílo neprováděl, a z toho dovozuje nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu, nelze se s ohledem na vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem, i s ohledem na vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., touto námitkou zabývat.
Ze stejného důvodu (tj. pro námitky směřující do správnosti zjištěného skutkového stavu) nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalovaného o existenci jeho pohledávky ve výši 69 972 Kč za žalobcem. Žalovaný v této souvislosti pouze poukazoval na důkazy, které soudu prvního stupně předložil, a jaká skutková tvrzení v řízení učinil.
Žalovaný dále namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil, zda bylo dílo podle smlouvy č. 20120738-SUB 01 řádně ukončeno a předáno a žalobci tak vznikl nárok na zaplacení ceny díla, když má za to, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil předávací protokol bez data, kterým došlo k předání díla ze smlouvy o dílo č. 20120738-SUB 01“. Podstatou dovolatelem uplatněných námitek je pouze polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení otázky ukončení a předání díla, nýbrž předestírá své úvahy, na jejichž základě dovozuje neunesení důkazního břemene žalobce o oprávněnosti žalované částky. Jak již bylo uvedeno výše, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení žalovaného, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení otázky, zda dílo bylo řádně ukončeno a předáno a žalobci tak vznikl nárok na zaplacení ceny díla, Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, podle kterého platí, že aby došlo ze strany zhotovitele ke splnění povinnosti provést dílo, musí být splněny současně dvě podmínky – řádné ukončení díla a předání předmětu díla. Pakliže dílo nebylo řádně ukončeno, nebylo možné již z tohoto důvodu učinit závěr o splnění povinnosti provést dílo. Dovolatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1751/2006, podle kterého není dílo řádně ukončeno, jestliže má vady (byť nebránící jeho užívání), ani když je objednatel převezme, a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 760/2005, v němž judikoval, že na rozdíl od provedení díla, které zahrnuje řádné ukončení a předání předmětu díla objednateli v místě stanoveném podle §554 obch. zák., pouhé předání předmětu díla nezahrnuje jeho řádné ukončení, tzn. že ke vzniku nároku na zaplacení ceny ve vazbě na předání díla je zásadní, kdy bylo dílo řádně a bez vad ukončeno. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný dne 6. 3. 2013 od žalobce předmět díla z předmětné smlouvy převzal, aniž by konkrétně vytkl vady či nedodělky díla; závěr odvolacího soudu tudíž není v rozporu s těmito rozhodnutími. Dovolací soud je přitom, jak shora uvedeno, vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího.
Konečně ani námitky dovolatele, že odvolací soud nepostupoval správně při právním posouzení uzavřené smluvní dokumentace (smluv o dílo) mezi žalobcem a žalovaným, nejsou způsobilé založit přípustnost jeho dovolání. Žalovaný se dovolával ústní dohody účastníků o změně smlouvy o dílo č. 20120738-SUB 01, přičemž poukazoval na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Takto vymezená otázka však nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Za situace, kdy odvolací soud učinil závěr, že žalobce domáhající se zaplacení (části) ceny díla ze smlouvy č. 20120738-SUB 01 prokázal uzavření této smlouvy, zhotovení díla i to, že žalovaný převzal dílo podle této smlouvy bez vad, není na řešení otázky důsledků případné ústní dohody o změně této smlouvy rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Námitky žalovaného proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž dovolání není podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu