ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3983.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3983/2019-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce K. B. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, PSČ 110 00, proti žalovanému Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky , se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, IČO 48135313, zastoupenému JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, 1, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1pod sp. zn. 11 C 37/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2019, č. j. 55 Co 175/2019-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2019, č. j. 55 Co 175/2019-86, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2019, č. j. 11 C 37/2017-59, kterým byla žaloba o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění nároku na zaplacení 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo podle žalobce vzniknout žalovanému tím, že nevrátil zaplacený soudní poplatek za rozhodčí řízení, jestliže pravomocným usnesením soudu byl zrušen výrok pod bodem 3 usnesení žalovaného ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. Rsp 89/05, že žalující strany (žalobce a P. W.) nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I.ÚS 1794/10, ve věci stěžovatelů K. B. a P. W., v němž Ústavní soud konstatoval, že výrok pod bodem 3 cit. usnesení Rozhodčího soudu, kterým žalující strany (K. B. a P. W.) nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého, má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry stěžovatelů a připustil soudní přezkum rozhodnutí, která výrazně zasahují do majetkové sféry účastníků řízení před Rozhodčím soudem. Odvolací soud považoval za případný i odkaz soudu prvního stupně na judikaturu k rozhodné otázce, a to rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3101/2011 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13, jejichž podstatou je závěr, že rozhodnutí rozhodčího soudu o nevrácení zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení není vyňato z přezkumu soudů, případné zrušení výroku o zamítnutí žádosti o vrácení poplatku nepředstavuje titul k takovému vrácení (pokud předpisy rozhodčího soudu tuto otázku neupravují) a vrácení se lze po rozhodčím soudu domáhat žalobou o vydání bezdůvodného obohacení. Uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení proto soudy posoudily s přihlédnutím k ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) podle právní úpravy bezdůvodného obohacení v ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jestliže ke vzniku práva, o něž v řízení jde, došlo před 1. 1. 2014. Aplikovaly ustanovení §456 obč. zák., podle něhož předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Soud prvního stupně zároveň konstatoval, že i pokud by se připustila aplikace zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), nebylo by to pro posouzení aktivní věcné legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení relevantní, neboť dikce ustanovení §2991 odst. 1 o. z. upravuje bezdůvodné obohacení významově shodně s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. platným do 31. 12. 2013, pouze s odlišnou formulací tak, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Soud proto zjišťoval, kdo poplatek za rozhodčí řízení uhradil. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vyplynulo, že žalobce ani po poučení soudem netvrdil, že by to byl právě on, kdo poplatek za rozhodčí řízení uhradil. Dokazováním bylo zjištěno, že poplatek za rozhodčí řízení zaplatil P. W. Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobci, který poplatek za rozhodčí řízení nezaplatil, se majetková podstata zaplacením poplatku nezmenšila, na jeho úkor se žalovaný bezdůvodně neobohatil, a proto žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud odmítl námitky žalobce, že by se v posuzovaném případě jednalo o nárok procesní povahy a zároveň úvahy o analogickém užití zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Konstatoval, že zatímco k vrácení zaplaceného soudního poplatku (dle zákona o soudních poplatcích) je legitimován účastník řízení (v případě nerozlučných společníků pak kterýkoli z nich) bez zřetele k tomu, zda to byl právě on, který poplatek uhradil anebo tak učinila třetí osoba, k vydání bezdůvodného obohacení je aktivně věcně legitimován jen ten, na jehož úkor k obohacení došlo, tedy ten, jehož majetková podstata se zmenšila. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, to následujících otázek:
A) je nárok žalobce proti žalovanému na vrácení poplatku za zahájení rozhodčího řízení procesní nebo hmotněprávní povahy,
B) lze při posuzování vztahů mezi účastníky rozhodčího řízení a rozhodčím soudem týkajících se rozhodčích poplatků analogicky aplikovat zákon o soudních poplatcích,
C) zda se při pluralitě navrhovatelů může domáhat po rozhodčím soudu, který zastavil řízení pro nedostatek pravomoci, vrácení poplatku za zahájení rozhodčího řízení i ten navrhovatel, který tento poplatek nezaplatil a
D) zda je v Řádech a Pravidlech žalovaného o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory upraveno vrácení poplatku za zahájení rozhodčího řízení či nikoliv.
Podle dovolatele měl odvolací soud vyjít z premisy, že vztahy mezi účastníky řízení jsou procesní povahy, z čehož pak vyplývá, že k bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít dříve než nabytím právní moci rozsudku, kterým došlo ke zrušení výroku pod bodem č. 3 rozhodnutí žalovaného vydaného v rozhodčím řízení, a vyjít z možnosti analogické aplikace zákona o soudních poplatcích. Žalobce uvedl, že si je vědom právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014, podle kterého: „Přímá aplikace zákona o soudních poplatcích není možná, a to ani s odůvodněním, že důsledkem rozhodčího řízení nemůže být větší postih účastníka oproti řízení soudnímu. Zákon o rozhodčím řízení v ustanovení §30 připouští přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu na řízení před rozhodci, nikoliv však použití zákona o soudních poplatcích.“ Je si vědom i toho, že k aplikaci zákona o soudních poplatcích nemůže dojít na základě §30 zákona o rozhodčím řízení, to však podle jeho názoru neznamená, že k nepřímé aplikaci zákona o soudních poplatcích nemůže dojít vůbec. Dovolatel má za to, že odvolací soud měl rozhodnout, že analogická aplikace zákona o soudních poplatcích je v rozhodčím případě možná, pokud procesní předpisy příslušného stálého rozhodčího soudu (případně rozhodce) neobsahují jinou dostatečnou úpravu. Z uvedeného právního názoru dovolatel dovozuje, že žalovanému nic nebránilo v tom, aby výrok pod bodem 3 svého rozhodnutí změnil nebo zrušil a žalobcům vrátil zaplacený rozhodčí poplatek. Rozhodl by pak nepochybně o jeho vrácení oběma žalobcům, protože rozhodčí poplatek byl zaplacen solidárně, tj. oběma z nich, a nezkoumal by, kdo skutečně soudní poplatek zaplatil, kdo byl vlastníkem bankovního účtu, ze kterého byl poplatek zaplacen.
Podle dovolatele je neudržitelný právní názor, že právním titulem pro nárok žalobce bylo bezdůvodné obohacení (tj. institut hmotného práva) jen z toho důvodu, že procesní předpisy žalovaného neupravovaly vrácení rozhodčího poplatku z důvodu zastavení řízení pro nedostatek jeho pravomoci. Případné procesní nedostatky žalovaného musí jít k jeho tíži a nejsou podle žalobce důvodem k tomu, aby se tyto nároky neposuzovaly podle procesních předpisů žalovaného, za analogické aplikace občanského soudního řádu a zákona o soudních poplatcích.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud část výroku I. rozsudku Městského soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 55 Co 175/2019, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 11 C 37/2017, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku jistinu ve výši 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ode dne 27. 2. 2015 do zaplacení a žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před všemi soudy; případně, aby část výroku I. odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, společně s výroky o náhradě nákladů zrušil.
K dovolání žalobce podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání, neboť dovolání nepovažuje za přípustné pro řešení z žádných otázek předestřených dovolatelem. Otázky pod bodem A, C, D nemají podle žalovaného pro řešení věci význam, jsou vykonstruované a směřující k řešení otázky pod bodem B ohledně analogického použití zákona o soudních poplatcích. Tuto otázku však již vyřešila judikatura Nejvyššího soudu, kdy v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014, Nejvyšší soud dovodil, že zákon o rozhodčím řízení (č. 216/1994 Sb.) v ustanovení §30 připouští přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu na řízení před rozhodci, nikoliv však použití zákona o soudních poplatcích (č. 549/1991 Sb.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, žalovaný navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje ze věcně správné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil při řešení žalobcem předestřených právních otázek pod bodem A) – C) od judikatury Nejvyššího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), v němž se Nejvyšší soud zabýval obdobně posouzením nároku žalobce na vrácení peněžitého plnění představovaného zaplacením poplatku v rozhodčím řízení, které bylo zastaveno, a v němž Nejvyšší soudu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod označením 118/2013. Ústavní soud se sice v cit. nálezu primárně zabýval otázkou, zda obecné soudy mohou přezkoumávat i usnesení rozhodčích soudů, ale zároveň v uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že výrok cit. usnesení Rozhodčího soudu, kterým žalující strany nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého, má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry stěžovatelů. Odvolací soud ve svém závěru nepochybil, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potvrdil-li zamítnutí žaloby soudem prvního stupněm, jestliže žalobce ani po poučení soudem netvrdil, že by to byl právě on, kdo poplatek ve výši 1 000 000 Kč za rozhodčí řízení uhradil, tedy že by se jeho majetková podstata zaplacením tohoto poplatku zmenšila. Soudy tedy rozhodly v souladu s cit. judikaturou Nejvyššího soudu, vycházejí i z uvedeného právního názoru Ústavního soudu, v cit. nálezu Ústavního soudu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by dovolateli vznikla majetková újma. Skutečnost, že Řád Rozhodčího soudu zakládá společný závazek účastníků podávajících návrh na zahájení rozhodčího řízení z titulu zaplatit společně a nerozdílně poplatek za rozhodčí řízení (tzv. pasivní solidarita), nezakládá tato skutečnost právo dovolatele, který poplatek – plnění neposkytnul, na vrácení poplatku. Toto právo má pouze ten zavázaný účastník, který plnění poskytnul, tedy ten, kterému vznikla majetková újma ve smyslu uvedené judikatury. Zákon ani Řád Rozhodčího soudu nezakládá společnou pohledávku na vrácení poskytnutého plnění (tzv. aktivní solidarita).
Nejvyšší soud považuje za případný i odkaz soudu prvního stupně a odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014, v tom směru, že v případě, že Řád Rozhodčího soudu výslovně nestanoví povinnost žalovaného Rozhodčího soudu vracet poplatek žalobci, tedy osobě, která poplatek neuhradila, pak tuto povinnost nemůže založit přímá aplikace zákona o soudních poplatcích. Dovolatel pomíjí, že v dané věci je účastníkem řízení, který se oprávněně může domáhat vydání předmětu obohacení jen ten, na jehož úkor byl získán. Pro řešení otázky oprávněnosti nároku po žalovaném v daném řízení je rozhodující, kdo poplatek skutečně uhradil, jak správně dovodil v souladu s právní úpravou bezdůvodného obohacení odvolací soud.
K dovolatelem poslední otázce pod bodem D) - zda je v Řádech a Pravidlech žalovaného o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory upraveno vrácení poplatku za zahájení rozhodčího řízení či nikoliv - je nutno konstatovat, že tato otázka je založena na požadavku, aby dovolací soud vyřešil otázku skutkového stavu. Taková otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu