ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.41.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 41/2020-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně NORDET s.r.o. , se sídlem v Chebu, Pražská 2471/16, identifikační číslo osoby 03485242, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, proti žalované GT-Progres, s.r.o. , se sídlem v Trutnově, Petříkovická 472, identifikační číslo osoby 48360171, zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, o zaplacení částky 599 649 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 114 C 32/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. 47 Co 158/2019-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Bc. Rudolfa Vinše, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Západní 1148/16.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 599 649 Kč s příslušenstvím za provedení servisních a údržbových prací na zařízení Elektrárny Tisová, a.s., dále také „elektrárna“, v měsíci dubnu 2016 dle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná se bránila tvrzením, že žalobkyně v dubnu 2016 neprováděla práce na elektrárně na základě vzájemného smluvního vztahu s žalovanou, nýbrž na základě smluvního vztahu s Elektrárnou Tisová, a.s.; tu také stíhá povinnost uhradit žalobkyni požadovanou částku. Podle žalované nedošlo ani k předání díla žalobkyní, neboť předávací protokol měl být účelově upravenou (antedatovanou), nepravou a nesprávnou listinou.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 114 C 32/2018-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 599 649 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že v dubnu 2016 prováděla žalobkyně práce pro žalovanou na základě smlouvy o dílo. Žalobkyní provedené práce žalovaná podle předávacího protokolu převzala. V této době (duben 2016) podle odvolacího soudu neexistoval smluvní vztah mezi žalobkyní a Elektrárnou Tisová, a.s., který by elektrárnu zavazoval k úhradě provedených prací žalobkyni. Ve vztahu k námitkám žalované týkajícím se předávacího protokolu odvolací soud uvedl, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, které by zpochybnily pravost a správnost této listiny, stejně jako dobu podepsání listiny. Na tomto základě odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni požadovanou částku za údržbové a servisní práce vykonané v dubnu 2016.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl jako nepřípustné.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž „u soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdí skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou“, a že „v případě soukromé listiny, zpochybňuje-li účastník samotné podepsání listiny, nastupuje ohledně pravosti listiny důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který listinu předkládá k prokázání svých tvrzení“, pak tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této námitky nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Odvolací soud své hodnocení ohledně pravosti a správnosti předávacího protokolu nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene stranou sporu, ale na základě provedeného dokazování, ze kterého vyplynulo, že svědek V., který za žalovanou předávací protokol podepsal, byl osobou oprávněnou k převzetí prací a že podpis na listině je jeho vlastním podpisem.
Žalovanou položená otázka, zda „může zavazovat zaměstnavatele právní jednání učiněné bývalým zaměstnancem, který stvrzuje dodatečně právní jednání vztahující se k době trvání jeho pracovního poměru“ rovněž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, že by k podpisu předávacího protokolu došlo dodatečně, tedy v době po 30. 4. 2016, kdy již svědek V. nebyl zaměstnancem žalované. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Předložená námitka „libovůle při hodnocení důkazů“ týkajících se rozporu v rozsahu prací uvedených v předávacím protokolu a montážním deníku a dále svědeckých výpovědí svědků J., K. a V. o přímé objednávce Elektrárny Tisová, a.s., na provedení prací, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. také nemůže založit, neboť směřuje proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, což nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014), a žalovaná potažmo vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu. Z nich přitom plyne, že rozsah požadovaných prací byl evidován jak v montážním deníku, tak samostatně, že práce provedené žalobkyní byly ve svém souhrnu žalovanou také převzaty a fakturovány Elektrárně Tisová, a.s., a že výkon sjednaných prácí na základě přímého pokynu zaměstnance elektrárny (s vědomím žalované) byl zaběhnutou praxí. Polemikou s těmito skutkovými závěry odvolacího soudu, ovšem, jak vysvětleno shora, přípustnost dovolání vymezit nelze.
Otázka zástupčího oprávnění podle §166 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, svědků J. a K., a z toho plynoucí oprávnění k uzavření ústní dohody o servisních a udržovacích pracích mezi žalobkyní a Elektrárnou Tisová, a.s., se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který učinil závěr, že k uzavření takové dohody mezi žalobkyní a elektrárnou vůbec nedošlo. Na tom nemohlo ničeho změnit ani jednání svědků J. a K. o případném způsobu úhrady provedených prací za duben 2016 přímo Elektrárnou Tisová, a.s. Ani uvedená námitka žalobkyně tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. konečně nezakládá ani námitka, že v dubnu 2016 nebyly servisní práce ze strany žalované vůbec objednány. Dovolatelka totiž opětovně vznáší námitku proti zjištěnému skutkovému stavu, ze kterého naopak vyplývá, že práce v měsíci dubnu 2016 byly podle obvyklé praxe objednány svědkem V. (zaměstnancem žalované), případně s jeho vědomím zaměstnanci elektrárny, přičemž práce byly v provedeném rozsahu nejen převzaty, ale žalovanou rovněž fakturovány Elektrárně Tisová, a.s., jako konečnému odběrateli. Takovou námitkou proto přípustnost dovolání vymezit, jak nastíněno shora, nelze.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený dovolatelkou tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu