ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4146.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4146/2019-144
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze, Belgická 196/38, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 17.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 35/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 72 Co 399/2018-123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 72 Co 399/2018-123, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 C 35/2015-101, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 C 35/2015-101, žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 17.284 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok II. a III.).
[2] Soud prvního stupně takto rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení shora uvedené částky jako doplatku pojistného plnění, neboť dne 25. 5. 2014 došlo ke škodní události, při které bylo poškozené jeho vozidlo značky XY.
[3] Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce pojistil havarijně předmětný vůz značky XY v rámci pojistné smlouvy - Sdružené pojištění vozidla č. 48053195-17 ze dne 19. 6. 2013 a že havarijní pojištění se řídí Všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2006 (dále jen „VPPH 2006“) a Doplňkovými pojistnými podmínkami pro pojištění vozidel DPPA 1 - All Risk. Dne 25. 5. 2014 došlo ke škodní události, při které bylo poškozeno vozidlo žalobce tovární značky XY. Škodní událost byla žalované nahlášena dne 27. 5. 2014, přičemž prohlídka poškozeného vozidla proběhla ze strany žalované dne 28. 5. 2014, a protože započala bez pokynu likvidátora žalované oprava žalobcova vozidla, žalovaná nepostupovala likvidací tzv. totální škody, ačkoliv z rozsahu pojištění bylo zřejmé, že se jednalo o tzv. totální škodu, což vyslovil i soudem ustanovený znalec Stanislav Bartoň ve znaleckém posudku. Žalovaná proto přistoupila na úhradu ekonomicky nutné opravy žalobcova vozidla. Autoopravce použil k opravě originální a aftermarketové náhradní díly. Po provedení opravy byla žalobci vystavena faktura ze dne 16. 6. 2014 ve výši 75.389 Kč (včetně DPH). Žalovaná provedla výpočet opravy a žalobci plnila ve výši 57.105 Kč, o čemž žalobce informovala v oznámení o ukončení šetření pojistné události a v informaci o výplatě z 4. 7. 2014. Podle soudem ustanoveného znalce Stanislava Bartoně mělo předmětné vozidlo žalobce ke dni 25. 5. 2014 před nehodou obecnou hodnotu v rozmezí 82.000 Kč až 99.000 Kč a vzhledem k nákladům opravy se po nehodě ze dne 25. 5. 2014 jednalo o ekonomicky totální škodu, neboť náklady na jeho opravu ve značkové autoopravně by přesáhly jeho hodnotu, přičemž cena opravy ve značkovém servisu s použitím značkových originálních dílu činí s DPH 86.438 Kč. Cenu zbytků znalec stanovil na 44.000 Kč. Pokud by značkový servis použil aftermarketové díly, potom by byla obecná cena opravy žalobcova vozidla ve výši 81.138 Kč. Cena opravy vozidla žalobce by u neznačkového servisu s použitím aftermarketových dílů činila s DPH 54.632 Kč.
[4] Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že v dané věci pojistná událost byla likvidována ze strany žalované z titulu havarijního pojištění žalobcova vozidla, kde ve VPPH 2006 si účastníci dohodli v čl. 7 bod 8 písm. a), že „…bylo vozidlo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o obvyklou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla, jsou menší než 80 % obvyklé ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozeného vozidla, sníženou o obvyklou cenu zbytků…“; pod písm. b) citovaného článku, že „…bylo vozidlo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o obvyklou cenu zbytků…, jsou rovny nebo převyšují 80 % obvyklé ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku ve výši obvyklé ceny, od které odečte obvyklou cenu zbytků vozidla.“. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce má nárok na částku určenou podle čl. 7 bod 8 písm. b), tedy na částku min. 38 tisíc Kč a max. na 58 tisíc Kč. Po odpočtu spoluúčasti žalobce - 1.000 Kč, tak žalobce může po žalované požadovat max. 57.000 Kč. Dále uvedl, že i kdyby však žalovaná postupovala podle písm. a) článku, potom má žalobce nárok na plnění v maximální výši 42.438 Kč (viz nález znalce č. l. 19 posudku na otázku č. 3), po odpočtu spoluúčasti ve výši 41.438 Kč, za opravu vozidla neznačkovým opravcem aftermarketovými díly, pakliže byla okolnostmi přinucena souhlasit s pro ni nevýhodnou opravou. Pakliže se žalovaná rozhodla uhradit žalobci, vzhledem k okolnosti, že opravna již s opravou jeho poškozeného vozu započala, přiměřené náklady opravy, lze s ní souhlasit, že takovou cenu opravy již žalobci v částce 57.105 Kč uhradila, neboť i znalec dospěl k závěru, že ekonomicky přijatelnou opravou žalobcova vozidla je jeho oprava neznačkovým servisem s neoriginálními díly v obvyklé ceně ve výši 54.632 Kč (včetně DPH). Žalobce měl ve smyslu čl. 13 bod 3 písm. e) VPPH 2006 povinnost vyčkat s opravou poškozené věci na pokyn pojišťovny, dokud pojišťovna neprovede prohlídku, nejdéle však 5 dnů po oznámení události. Tuto povinnost žalobce porušil. Soud prvního stupně tak uzavřel, že nárok žalobce jako pojištěného byl s přihlédnutím ke všem okolnostem plně uhrazen. Uplatňuje-li tedy žalobce žalobou nárok na úhradu další částky, tedy částky, která přesahuje maximální možnou výši plnění ve všech přijatelných variantách, pak jeho nárok uplatněný žalobou je nedůvodný.
[5] K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (druhý výrok).
[6] Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když ten provedl rozsáhlé dokazování, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. Odvolací soud uvedl, že jedinou spornou otázkou byla výše vzniklé škody, tedy otázka, v jaké výši je žalovaná povinna plnit vzniklou škodu na základě smlouvy o havarijním pojištění. Vzhledem k tomu, že žalovaná likvidovala předmětnou pojistnou událost jako tzv. parciální škodu, přistoupila tedy k úhradě přiměřených nákladů potřebných k uvedení vozidla do stavu před poškozením, vycházel odvolací soud při posouzení věci ze znění čl. 7 bod 8 písm. a) VPPH 2006, podle něhož vzniklo-li právo na pojistné plnění z pojistné události, kterou bylo vozidlo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o obvyklou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla, jsou menší než 80 % obvyklé ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozeného vozidla, sníženou o obvyklou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla ve výši obvyklé ceny, od které odečte obvyklou cenu zbytků vozidla. Za takové přiměřené náklady odvolací soud považoval náklady pravidelně nutné k tomu, aby poškozené vozidlo bylo uvedeno v předešlý stav. Uvedl též, že přiměřeným nákladům na opravu vozidla odpovídá cena, jež se obvykle na trhu za opravu stejně poškozeného vozidla platí v daném místě a čase. Takovou cenu odhadl ve svém posudku ze dne 27. 12. 2016 znalec Stanislav Bartoň, který vycházel z rozsahu poškození předmětného vozidla, přičemž za ekonomicky přijatelnou variantu označil opravu vozidla s použitím neoriginálních dílů a neznačkového opravce. Takový způsob opravy ocenil částkou 54.632 Kč včetně DPH. Obvyklou cenu zbytků vozidla pak ocenil na částku 44.000 Kč včetně DPH. Odvolací soud rovněž uvedl, že skutečnost, že žalobce odmítl prokázat použití originálních náhradních dílů, jde k jeho tíži, a jejich případné použití proto odvolací soud při posouzení otázky výše plnění nemohl zohlednit. Podstatné pro rozhodnutí o výši smluveného pojistného plnění tedy je zjištění objektivních přiměřených nákladů na opravu poškozeného vozidla, a nikoliv to, zda žalobce k opravě vozidla použil originální náhradní díly, či nikoliv. Takovými přiměřenými náklady dle závěrů znaleckého posudku jsou náklady ve výši 54.632 Kč včetně DPH. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci zaplatila částku 57.105 Kč, postupoval soud prvního stupně správně, když žalobu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma výrokům, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu ujednání pojistné smlouvy o výši pojistného plnění. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že vzal za přiměřené náklady na opravu nejnižší náklady ze stanoveného cenového rozpětí 54.632 Kč až 86.438 Kč včetně DPH, tedy náklady na opravu za použití aftermarketových náhradních dílů v neautorizovaném servisu. Dovolatel má za to, že objektivizované přiměřené náklady na opravu nelze automaticky ztotožňovat s náklady nejnižšími. Namítá, že odvolací soud nezohlednil navazující ustanovení čl. 22 VPPH 2006, přičemž čl. 22 VPPH 2006 definuje pojem přiměřené náklady na opravu. Dovolatel též namítá, že pokud ustanovení VPPH 2006 výslovně neukládají pojištěnému, aby vozidlo opravoval za nejnižší cenu, případně za použití aftermarketových náhradních dílů, nelze akceptovat postup odvolacího soudu, který pojem přiměřené náklady na opravu vyložil v rozporu s principem ochrany slabší strany a k tíži dovolatele. Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud opomenul důkazy týkající se náhradních dílů, jejichž absenci připsal k tíži dovolatele, čímž zatížil řízení vadou mající za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
[8] K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
[9] Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
[10] Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[11] Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[12] Nejvyšší soud shledal dovolání žalobce přípustným pro řešení otázky výkladu projevu vůle účastníků v pojistné smlouvě o způsobu určení výše pojistného plnění, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tudíž i důvodné.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[13] Odvolací soud odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně a uvedl, že ten provedl rozsáhlé dokazování a učinil na jeho základě odpovídající skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel. Ze skutkových zjištění vyplývá, že v dané věci byla pojistná událost likvidována ze strany žalované z titulu smlouvy o havarijním pojištění žalobcova vozidla, kde ve VPPH 2006 si účastníci dohodli v čl. 7 bod 8 písm. a), že „…bylo vozidlo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o obvyklou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla, jsou menší než 80 % obvyklé ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozeného vozidla, sníženou o obvyklou cenu zbytků…“ a pod písm. b) citovaného článku, že „…bylo vozidlo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o obvyklou zbytků…, jsou rovny nebo převyšují 80 % obvyklé ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku ve výši obvyklé ceny, od které odečte obvyklou cenu zbytků vozidla.“. Ze skutkových zjištění soudů dále vyplývá, že žalovaná nepostupovala likvidací pojistné události formou totální škody, ačkoli z rozsahu pojištění bylo zřejmé, že se jednalo o tzv. totální škodu, což vyslovil i soudem ustanovený znalec, a to proto, že žalobce již započal s opravou vozidla, a žalovaná tak přistoupila na úhradu ekonomicky nutné opravy žalobcova vozidla.
[14] Odvolací soud vycházel při posouzení věci ze znění čl. 7 bod 8 písm. a/ (nikoliv z čl. 7 bod 8 písm. b/, který stanovuje výši pojistného plnění pro případ likvidace pojistné události formou totální škody), když uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaná likvidovala předmětnou pojistnou událost jako tzv. parciální škodu, přistoupila k úhradě přiměřených nákladů potřebných k uvedení vozidla do stavu před poškozením. Dospěl přitom k závěru, že přiměřeným nákladům potřebným k uvedení vozidla do stavu před poškozením dle pojistných podmínek odpovídá cena za opravu vozidla s použitím neoriginálních dílů u neznačkového opravce, resp. použití kombinace originálních a neoriginálních dílů a neznačkového opravce.
[15] Nejvyšší soud se však s odvolacím soudem provedeným výkladem rozhodných pojistných podmínek ohledně rozsahu a výše pojistného plnění, tj. se závěrem, že přiměřeným nákladům potřebným k uvedení vozidla do stavu před poškozením dle pojistných podmínek odpovídá cena za opravu vozidla s použitím neoriginálních dílů u neznačkového opravce, neztotožňuje.
[16] Jak již bylo uvedeno výše, vzhledem k tomu, že žalovaná likvidovala předmětnou pojistnou událost jako tzv. parciální škodu a přistoupila k úhradě přiměřených nákladů potřebných k uvedení vozidla do stavu před poškozením, odvolací soud správně vycházel při posouzení věci ze znění čl. 7 bod 8 písm. a) VPPH 2006. Rozhodující pro posouzení rozsahu pojistného plnění je tedy čl. 7 bod 8 písm. a), dle kterého je pojišťovna povinna vyplatit částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozeného vozidla, sníženou o obvyklou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla. Konkrétně je proto třeba vyložit, co se dle pojistných podmínek rozumí přiměřenými náklady na opravu vozidla.
[17] Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
[18] Uvedené ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 7/1999, str. 386).
[19] Při výkladu právního úkonu za použití interpretačních pravidel ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nelze již učiněný právní úkon doplňovat, měnit či nahrazovat jiným, neboť základním účelem výkladu je zjištění skutečné vůle jednajícího, která nachází svůj výraz v obsahu právního úkonu. Přitom se (obvykle) obsah právního úkonu zjišťuje ze slovního vyjádření. V obecné rovině se může stát, že slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn, což znamená potřebu vzít v úvahu i textový rámec - kontext celkového ujednání stran (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. 1005/07).
[20] Při výkladu pojistné smlouvy vždy záleží na konkrétních ujednáních stran dané pojistné smlouvy (obsahu pojistných podmínek, které jsou její součástí).
[21] Přiměřeně lze současně odkázat na rozsudek ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1205/2012, v němž Nejvyšší soud obdobně vykládal ujednání tam posuzované pojistné smlouvy, konkrétně se zabýval otázkou, co se dle pojistných podmínek rozumí přiměřenými náklady na opravu poškozeného vozidla. Dovodil přitom, že jde o náklady objektivizovatelné a nutné k tomu, aby bylo poškozené vozidlo uvedeno ve stav před jeho poškozením, přičemž přiměřeným nákladům na opravu vozidla odpovídá cena, jež se obvykle na trhu za opravu poškozeného vozidla platí v daném místě a čase.
[22] Odvolací soud při posouzení rozsahu a výše pojistného plnění požadavkům vyplývajícím z uvedených judikatorních závěrů nedostál, když zčásti pominul sjednané pojistné podmínky pro stanovení rozsahu a výše pojistného plnění, včetně výkladu příslušných ujednání v pojistných podmínkách, a za přiměřené náklady na opravu poškozeného vozidla považoval cenu za opravu vozidla s použitím neoriginálních dílů u neznačkového opravce. Odvolací soud nepodrobil samotné jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě výkladu systematickému, ačkoliv v projednávané věci s ohledem na ustanovení čl. 22 VPPH 2006, v němž bylo sjednáno, co se rozumí přiměřenými náklady na opravu vozidla, je užití této výkladové metody potřebné.
[23] V nyní projednávané věci pro stanovení rozsahu a výše pojistného plnění dle čl. 7 bod 8 písm. a) VPPH 2006 přitom nelze výkladem dospět k závěru, k němuž dospěl odvolací soud, a to, že přiměřeným nákladům na opravu vozidla odpovídá cena za opravu vozidla s použitím neoriginálních dílů u neznačkového opravce, resp. použití kombinace originálních a neoriginálních dílů a neznačkového opravce.
[24] Žalobce přitom uzavřel pojistnou smlouvu jako spotřebitel ve smyslu §52 odst. 3 obč. zák., tj. mimo rámec své obchodní či podnikatelské činnosti.
[25] Podle ustanovení §55 odst. 3 obč. zák. v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Použití tohoto ustanovení je tedy namístě tehdy, obsahuje-li spotřebitelská smlouva výraz či formulaci připouštějící různý výklad (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013).
[26] Vyšel-li tedy odvolací soud ze zjištění, že výše pojistného plnění se dle pojistné smlouvy odvíjí od přiměřených nákladů na opravu vozidla, měl odvolací soud posoudit obsah pojistné smlouvy v tom smyslu, zda a případně jak si strany obsah pojmu „přiměřených nákladů“ sjednaly, a to případně i s ohledem na §55 odst. 3 obč. zák.
[27] Lze tak uzavřít, že dovodil-li odvolací soud, že přiměřeným nákladům potřebným k uvedení vozidla do stavu před poškozením dle pojistných podmínek odpovídá cena za opravu vozidla s použitím neoriginálních dílů u neznačkového opravce, aniž by posoudil a vyložil, zda a případně jakým způsobem byl způsob určení výše pojistného plnění (resp. význam termínu „přiměřených nákladů“ v závazkovém poměru účastníků) v tomto směru mezi účastníky v jejich smlouvě sjednán, je jeho závěr neúplný a tudíž nesprávný.
V. Závěr
[28] Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[29] S ohledem na nesprávné právní posouzení otázky výkladu projevu vůle účastníků v pojistné smlouvě o způsobu určení výše pojistného plnění, se dovolací soud již nezabýval dalšími námitkami dovolatele.
[30] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu