ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4511.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4511/2018-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně TechCentrum ZTM s.r.o., identifikační číslo osoby 27702961, se sídlem v Praze 4 – Nusle, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalované a) České republice – Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, žalované b) M. J., bytem ve XY zastoupené S. M., bytem XY, jako obecným zmocněncem, a žalovanému c) J. L., bytem ve XY, zastoupenému M. J., bytem XY, jako obecným zmocněncem, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 45/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2018, č. j. 7 Cmo 220/2017-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby se všichni žalovaní zdrželi tvrzení týkajících se změny sídla žalobkyně a její mateřské společnosti Zbrojovka ZTM a.s., dále tvrzení, že u žalobkyně neexistuje tým výzkumných pracovníků, že místní šetření správce daně probíhalo vždy na sjednaném místě ve XY, že žalobkyně ani zmiňovaná mateřská společnost nevlastní výpočetní techniku a programové vybavení a konečně toho, že žalobkyně neustálými výmluvami oddalovala provedení kontroly dotací. Dále se žalobkyně domáhala, aby žalovaní byli povinni na vlastní náklady zveřejnit v magazínu Zlínský deník omluvu v žalobkyní určeném znění a tuto omluvu také doručit Policii ČR, konkrétně Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování. Žalobkyně rovněž požadovala, aby žalovaným a) a b) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 40 000 Kč a aby žalovanému c) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč. Své nároky žalobkyně založila na tvrzeném zásahu do jejího práva na ochranu pověsti právnické osoby.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, č. j. 17 Cm 45/2014-119, kterým byla žaloba zamítnuta (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, uplatňujíce dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaní z důvodů, které ve svých vyjádřeních blíže rozvádějí, považují dovolání za nedůvodné a navrhují je zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ohledně námitek týkajících se nesprávného posouzení otázek, zda může být šíření nepravdivých informací zaměstnanci státního orgánu považováno za plnění pracovních či zákonných povinností, zda lze žalobkyni žalobou na náhradu škody zajistit ochranu osobnosti, a zda bylo možno věc projednat předběžně, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
U zbývajícího dovolacího důvodu, spočívajícího v otázce, zda jednání státního orgánu, který plní svou zákonnou povinnost, lze vždy považovat za správný úřední postup, žalobkyně uvádí, že se při jejím posouzení odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 24/2014-119.
Žalobkyně však přehlíží, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je nesoulad s judikaturou dovolacího soudu, tedy Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu soustavy obecných soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, nikoli Nejvyššího správního soudu, který je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1540/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3153/17). Řečeno jinak, odkazem na rozpor s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nelze přípustnost dovolání vymezit. Proto i v této části trpí dovolání žalobkyně vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu