ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.24.2014:119
sp. zn. 10 Afs 24/2014 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: fortell, s. r. o.,
se sídlem Nádražní 1111, Lanškroun, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem
se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci
Králové ze dne 21. 12. 2012, čj. 7860/12-1200-605353, a ze dne 21. 12. 2012,
čj. 7859/12-1200-605353, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2014, čj. 52 Af 30/2013 – 105,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
22. 1. 2014, čj. 52 Af 30/2013 – 105, se r uší.
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2012,
čj. 7860/12-1200-605353, a ze dne 21. 12. 2012, čj. 7859/12-1200-605353,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
ve výši 40 912 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Dodatečnými platebními výměry ze dne 11. 5. 2012, čj. 108987/12/27391063103,
a čj. 109121/12/273910603103 (dále též „dodatečné platební výměry“) byla žalobci
(dále jen „stěžovatel“) Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí (dále jen „správce daně“)
z důvodu neoprávněného odpočtu od základu daně při realizaci projektů výzkumu a vývoje
dle ustanovení §34 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“), dodatečně vyměřena daň z příjmů
právnických osob za rok 2008 ve výši 743 610 Kč s penále ve výši 148 722 Kč a za rok 2009
ve výši 97 600 Kč s penále ve výši 19 520 Kč. Odvolání proti dodatečným platebním výměrům
zamítlo Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutími ze dne 21. 12. 2012,
čj. 7860/12-1200-605353, a čj. 7859/12-1200-605353 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Stěžovatel kasační stížností napadá shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), jímž byla jako nedůvodná zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Správce daně zahájil u stěžovatele ze dne 20. 4. 2010 daňovou kontrolu v rozsahu daně
z příjmů právnických osob za rok 2008. Následně tuto kontrolu dne 24. 9. 2010 rozšířil
i na zdaňovací období roku 2009. Správce daně na základě výsledků daňové kontroly dospěl
k závěru, že stěžovatel v přiznáních k dani z příjmů právnických osob za výše uvedená zdaňovací
období neoprávněně uplatnil odpočet nákladů na realizaci projektů výzkumu a vývoje od základu
daně dle ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů, a to ve výši 3 541 120 Kč za rok 2008
a ve výši 488 323 Kč za rok 2009.
[3] Správce daně přezkoumal projekty výzkumu a vývoje, za které stěžovatel odpočet
uplatnil. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že stěžovatel v rámci těchto projektů vyráběl
formy a nástroje nezbytné k navazující výrobě dílů, z nichž pak zákazníci stěžovatele vyráběli
finální výrobky. Stěžovatel tak vyráběl formy na vstřikování plastů a nástroje sloužící k následné
sériové výrobě například plastového krytu svítilny, krytu filtru, krytu střešního nosiče automobilu,
držáku zástrčky, krytu helmy na svařování, různých úchytek, šroubů a dalších.
Zákazníci si u stěžovatele objednávali výrobu příslušné formy či nástroje, přitom zadali kritéria
a specifikace finálního výrobku, kterého chtěli za pomoci stěžovatelem vyrobené formy
či nástroje dosáhnout. Stěžovatel ověřil vyrobitelnost formy či nástroje, provedl analýzy a navrhl
případné modifikace za účelem vyrobitelnosti a optimalizace výroby. Ve všech prověřovaných
případech stěžovatel požadovanou formu či nástroj pro zákazníky vyrobil a v několika případech
za jejich užití vyrobil i prototyp finálního dílu výrobku.
[4] Na základě zjištěných skutečností správce daně konstatoval, že činnosti prováděné
stěžovatelem v rámci předmětných projektů neobsahují ocenitelný prvek novosti.
Stěžovatel podle správce daně pouze upravoval svůj vyzkoušený výrobní proces tak,
aby za pomocí stávajících a známých technologií (vstřikování plastů, úprava plechů) vyrobil
zákazníkem požadovanou formu či nástroj. Tvar a specifikace formy (nástroje) přitom byly
stěžovateli známy již ze zadání zákazníka. Případné modifikace, které stěžovatel zákazníkovi
navrhl, neměly vliv na funkci a nepředstavovaly změnu charakteristiky výrobku.
Výsledkem činnosti stěžovatele u předmětných projektů byla tedy pouze výroba formy či nástroje
podle zadání zákazníka; nejednalo se proto o výzkumnou či vývojovou činnost. Cílem projektů
nebylo hledat nové jevy, struktury či postupy, ani aplikovat nové technologické procedury,
či ty známé aplikovat novým způsobem. Stěžovatel byl navíc u všech projektů schopen formu
či nástroj vyrobit, a nebyl zde dán proto ani prvek technické nejistoty. Často přitom při výrobě
vycházel z již dříve vyráběných produktů. S ohledem na uvedená zjištění správce daně neuznal
stěžovatelem uplatněný odpočet nákladů na výzkum a vývoj od základu daně,
a to včetně uplatněných nákladů na náhradu dovolených zaměstnancům pracujících
na předmětných projektech. Dodatečnými platebními výměry stěžovateli vyměřil daň z příjmů
právnických osob za rok 2008 ve výši 743 610 Kč s penále ve výši 148 722 Kč a za rok 2009
ve výši 97 600 Kč s penále ve výši 19 520 Kč.
[5] Dodatečné platební výměry stěžovatel napadl rozsáhlým odvoláním, z něhož je ve vztahu
k nyní projednávané kasační stížnosti nezbytné zmínit následující námitky. Stěžovatel namítal,
že podstata předmětných projektů spočívala ve vývoji nových forem a nástrojů sloužících
k výrobě nových dosud na trh neuváděných výrobků, při níž systematicky tvůrčím způsobem
využíval poznatky výzkumu, popř. jiných námětů. Správce daně nehodnotil skutkový stav
na základě zjištěných skutečností a důkazů provedených v daňovém řízení, především svědeckých
výpovědí a listin osvědčujících vývoj nových výrobků a prokazujících přítomnost ocenitelného
prvku novosti. Stěžovatel správci daně předložil množství důkazů technického charakteru
(výstupy ze simulačních analýz, popisy projektů, výkresovou a projekční dokumentaci,
tabulky s popisem ocenitelného prvku novosti a vyjasňování technické nejistoty a další).
Při hodnocení projektů správce daně nepostupoval dle zákonné úpravy odečitatelné položky
od základu daně dle §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Naopak postupoval nad rámec
zákonné úpravy přidáním nových podmínek. Stěžovatel zpochybnil možnost aplikace ustanovení
§2 odst. 1 zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací
z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu,
experimentálního vývoje a inovací, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen„zákon o podpoře výzkumu“), přičemž zároveň uvedl, že si jej správce daně vyložil
nesprávně. Pro řádné právní posouzení, zda se jedná skutečně o projekty výzkumu a vývoje,
potřeboval správce daně odborné znalosti z oboru strojírenství, kterými úřední osoby
nedisponovaly. Za tímto účelem měl provést důkaz znaleckým posudkem, vyslechnout odborné
osoby navržené stěžovatelem a jejich výpovědi a znalecké posudky náležitě zhodnotit.
Skutečnost, že stěžovatel svým zákazníkům předem sděloval, že je schopen poptávanou formu
nebo nástroj vyrobit, nelze dle stěžovatele považovat za důkaz absence prvků technické nejistoty.
Zpochybněné projekty výzkumu a vývoje nelze dle stěžovatele považovat za zakázkovou výrobu.
Jejich realizace je vždy závislá na velice kvalifikovaných osobách a náročných výpočtech,
analýzách a procedurách. Náhrady za dovolenou zaměstnanců měly být podle stěžovatele uznány
coby náklady spojené s namítanými projekty výzkumu a vývoje.
[6] Žalovaný svými rozhodnutími odvolání stěžovatele zamítl a dodatečné platební výměry
potvrdil; ztotožnil se přitom s vypořádáním správce daně. Podle žalovaného je pro právní
posouzení projektů stěžovatele nezbytné použít ustanovení §2 odst. 1 zákona o podpoře
výzkumu, neboť jako jediné obsahuje definici pojmů výzkum a vývoj. Jako výkladové vodítko
byl v projednávaném případě použit i pokyn Ministerstva financí D-288 k jednotnému postupu
při uplatňování ustanovení §34 odst. 4 a 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „pokyn D-288“), definující činnosti,
které lze a které nelze podřadit pod výzkum a vývoj pro účely uplatnění odpočtu nákladů
od základů daně. Správní orgán vyhodnotil, že předmětné projekty stěžovatele nelze považovat
za projekty výzkumu a vývoje, neboť u nich není přítomen prvek technické nejistoty
ani ocenitelného prvku novosti. Podle žalovaného se jedná o běžné inovace, resp. výrobní
zakázky na výrobu formy či nástroje splňující parametry dle poptávky zákazníka.
Na tomto závěru podle správního orgánu ničeho nemění ani skutečnost, že zákazníci stěžovateli
předkládali na jeho žádost potvrzení o novosti finálního výrobku, neboť tento dokument
neprokazuje, že stěžovatelem vyrobená forma (či nástroj) je sama výsledkem výzkumu či vývoje.
Stěžovatel všechny projekty úspěšně zakončil, což byl schopen předem deklarovat.
Při jejich realizaci využíval již známé a osvědčené technologie a postupy. Na základě těchto
skutečností měl žalovaný (s ohledem i na obchodní postup stěžovatele ve vztahu k zákazníkovi
poptávajícímu předmětné formy a nástroje, kdy byl stěžovatel schopen výrobu garantovat) za to,
že nebylo zapotřebí odborné kvalifikace úředních osob nebo vypracování znaleckých posudků,
aby bylo možno právně vyhodnotit, že o projekty výzkumu a vývoje se v případě stěžovatele
nejednalo.
[7] Dokumenty předložené stěžovatelem a označené za znalecké posudky, jimiž mělo být
prokázáno, že předmětné projekty lze považovat za projekty výzkumu a vývoje, považoval
žalovaný ve shodě se správcem daně za odborná posouzení, neboť nesplňovaly kritéria
pro znalecké posudky. Předložené znalecké posudky a expertní hodnotící zprávy vypracovány
na základě pouze dílčích informací poskytnutých stěžovatelem a bez jejich kritického hodnocení.
Vyjádření údajných znalců přitom dle žalovaného nebyla způsobilá zpochybnit závěr správce
daně o absenci významného prvku novosti a technické nejistoty při realizaci projektů stěžovatele,
naopak podle žalovaného výše uvedené závěry potvrzovala. Výstupy ze simulačních analýz
a výpočetního software užívaného stěžovatelem, nelze dle žalovaného považovat za výstupy
výzkumu a vývoje. Jedná se o konstrukční software usnadňující a urychlující konstrukci a výrobu.
Nejsou-li projekty stěžovatele uznány coby projekty výzkumu a vývoje, nelze jako odečitatelné
náklady uplatnit ani náklady na náhrady dovolených zaměstnancům pracujícím na těchto
projektech.
III. Řízení před krajským soudem
[8] Proti rozhodnutím žalovaného podal stěžovatel dne 28. 2. 2013 žalobu dle části třetí,
hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v účinném znění
(dále jen „s. ř. s.“), která se z větší části obsahově shodovala s podaným odvoláním.
Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí z důvodu nedostatečného
vypořádání s jeho tvrzením ohledně definice výzkumu a vývoje a s aplikací této definice
na předmětné projekty. Vyjádřil přesvědčení, že v rámci namítaných projektů byla odstraňována
technická nejistota, neboť nikdy nebylo jisté, zda půjde formu či nástroj vyrobit dle specifikací
zákazníka. Stejně tak ocenitelný prvek novosti byl přítomen; jednalo se totiž o vývoj nových
forem a nástrojů následně sloužících k výrobě nově uváděných výrobků na trh. Stěžovatel
zdůraznil, že závěry správních orgánů nemohly být učiněny bez znaleckého posudku,
resp. bez náležitého a odborného zkoumání specifických okolností každého projektu a charakteru
činnosti stěžovatele. Podle žaloby stěžovatel předložil v řízení množství důkazů osvědčujících
oprávněnost uplatněného odpočtu od základu daně. Měly-li správní orgány pochybnosti,
pak bylo na nich, aby neoprávněnost odpočtu prokázaly. Stěžovatel měl legitimní očekávání
ohledně oprávněnosti odpočtu, neboť jiné společnosti byl správcem daně odpočet uznán
za činnost podobnou té stěžovatelově.
[9] Krajský soud se ztotožnil s vypořádáním věci žalovaným a zamítl žalobu stěžovatele
jako nedůvodnou. Rozhodnutí žalovaného krajský soud považoval za přezkoumatelná,
neboť žalovaný se vypořádal se všemi v řízení vznesenými námitkami i návrhy. Interpretaci
výzkumu a vývoje dle ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů ve spojení s §2 odst. 1
zákona o podpoře výzkumu a pokynem D-288 provedenou žalovaným shledal krajský soud
souladnou se zákonem, včetně její aplikace na právě posuzovaný případ.
Pokud ze shromážděných důkazů vyplývá, že stěžovatel vyráběl za předem dohodnuté ceny,
v předem dohodnutých termínech a s využitím známé technologie formy či nástroje na základě
požadavků zákazníka, tj. hlavním cílem projektů se stala výroba funkční formy (nástroje)
dle specifikace zákazníka, přičemž 100 % projektů řádně ukončil, pak se dle přesvědčení
krajského soudu nejednalo o výzkum a vývoj. Činnost stěžovatele v rámci namítaných projektů
krajský soud připodobnil předvýrobní přípravě či mírné inovaci dle bodu 4 písm. j)
pokynu D - 288. Toto vyhodnocení bylo možno učinit i bez zadání znaleckého posudku,
neboť je zřejmé i laikovi bez ohledu na technické podrobnosti projektů.
Nebylo tedy ani zapotřebí odborné kvalifikace úředních osob, aby dospěly k uvedenému závěru.
Předložená vyjádření odborných osob, nebylo možno považovat za znalecké posudky,
neboť neobsahovala zákonné náležitosti. Není dále zřejmé, z čeho vyjádření odborných osob
vycházela, jaká data byla k dispozici a zda byla kriticky hodnocena. K námitce legitimního
očekávání krajský soud uvedl, že správní praxe není neměnná a vyvíjí se s ohledem na nové
právní předpisy a judikaturu správních soudů. Musí se navíc jednat o dlouhodobou správní praxi,
nikoli o ojedinělý případ. Nelze též trvat na tom, aby správní orgán setrval na právním názoru,
je-li v rozporu se zákonem. Krajský soud se ztotožnil i se závěry správních orgánů týkajících
se speciálního software používaného stěžovatelem a nákladů na náhrady mezd za dovolenou
zaměstnanců stěžovatele.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[11] V kasační stížnosti stěžovatel setrval na svých tvrzeních uplatněných v odvolání
proti dodatečným platebním výměrům a v žalobě proti rozhodnutím žalovaného.
Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud
nedostatečně vypořádal s námitkami týkajícími se ocenitelného prvku novosti a odstranění
technické nejistoty u předmětných projektů. Na podporu své argumentace uvedl, že se na něj
zákazníci obraceli s vědomím obtížné vyrobitelnosti jimi poptávaných forem či nástrojů.
Jinak by se obrátili na levnější montovny a nikoli na stěžovatele.
[12] Stěžovatel nesouhlasí se zařazením svých projektů pod bod 4. písm. j) pokynu D-288,
podle něhož nelze u těchto projektů uplatnit odpočet nákladů od základů daně.
Projekty stěžovatele obsahovaly ocenitelný prvek novosti, proto měly být posouzeny jako inovace
ve smyslu bodu 3. písm. e) pokynu D-288. Kasační stížnost poukazuje na všeobecně rozsáhlou
podporu výzkumu, vývoje a inovací ve strojírenství. Je tedy v zájmu národní politiky nepřímo
podporovat výzkum a vývoj ve strojírenství prostřednictvím daňových zvýhodnění.
Stěžovatel je schopen vyrobit formu mnohdy na základě nereálných představ designérů svých
zákazníků. Výzkum a vývoj ve strojírenství není založen na objevování něčeho netušeného
a převratného. Restriktivní výklad uplatněný krajským soudem je proto třeba odmítnout,
neboť by jím došlo k paralyzování tuzemského výzkumu a vývoje v oblasti strojírenství.
[13] Správce daně nehodnotil tabulku předloženou stěžovatelem, která obsahuje objasnění
ocenitelných prvků novosti i způsobu odstranění technické nejistoty u namítaných projektů.
Není-li podle stěžovatele řešení určitého problému hned jasné někomu se znalostmi a technikami
v dané oblasti, pak při hledání řešení dochází k výzkumu a vývoji. Svá tvrzení stěžovatel podložil
příkladem výroby zrcadla pro Herschelův kosmický dalekohled, které s ohledem na velikost
zrcadla dokázala vyrobit jenom jediná dílna na světě, přestože se jednalo o výrobu za použití
známé a dostupné technologie. I u výrobních zakázek tak může docházet k výzkumu a vývoji.
Definici výzkumu a vývoje provedenou krajským soudem stěžovatel označil za nesprávnou.
Na jeho projekty se plně vztahuje ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních i §2 odst. 1 zákona
o podpoře výzkumu, neboť stěžovatel uplatňuje nové postupy, činí konstrukční a projekční práce
i návrhy technologií k vývoji nebo inovaci výrobků a výrobních procesů.
[14] Stěžovatel správci daně předložil značné množství důkazů včetně vyjádření a posudků
odborníků z oblasti strojírenství a daní prokazujících oprávněnost uplatnění odpočtu nákladů
za zpochybněné projekty. Bez technických znalostí z oboru, v němž stěžovatel působí,
nebylo možné tyto důkazy správně posoudit. Správní orgány a úřední osoby těmito znalostmi
nedisponují. Stěžovatel tak nemohl unést důkazní břemeno, neboť se snažil vysvětlit a prokázat
správním orgánům něco, čemu nerozuměly (obrazně řečeno stěžovatel písemnostmi prokazoval
něco osobě, která neumí číst). Přítomnost ocenitelného prvku novosti a vyjasnění technické
nejistoty jsou technickými otázkami, jejichž zodpovězení vyžaduje technické znalosti.
Stěžovatel poukázal na příklad výroby nástroje, který by zároveň při lisování dokázal do plechu
tloušťky 3,5 mm opakovaně vytvořit otvor o velikosti 0,5 mm. Pouze běžná inteligence
a zkušenost laika nestačí k pochopení toho, co je na tomto nástroji tak složitého, přesto se takový
nástroj doposud nepodařilo vytvořit. Bez zohlednění názoru erudovaných osob a bez provedení
znaleckého posudku proto správní orgány nemohly dospět k závěru ohledně absence technické
nejistoty a ocenitelného prvku novosti u projektů stěžovatele. Jedná se o zjevně skutkovou
otázku. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu ohledně náhrad za dovolenou
zaměstnanců.
[15] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 31. 3. 2014, v němž setrval
na svých závěrech vyjádřených v napadených rozhodnutích. Odmítl tvrzení ohledně
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku s odkazem na strany obsahující vypořádání žalobních
námitek.
[16] V dalších mnohých podáních k posuzovanému případu strany sporu setrvaly na svých
již uplatněných tvrzeních, která pouze blíže rozvedly.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[17] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vada řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Dále je namítána nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[18] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám tedy
Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek
z těchto důvodů, přičemž přihlédl i k námitkám nepřezkoumatelnosti uplatněným stěžovatelem,
a vyvodil následující závěry.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí krajského soudu je možné
se zabývat dalšími kasačními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004 – 105, dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
[20] K požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci uplatněnou v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné
či vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Nepřezkoumatelné
je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou ze včasně uplatněných
námitek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011,
čj. 5 As 72/2010 – 60, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 – 64, ze dne 30. 11. 2007,
čj. 4 Ads 21/2007 – 77, nebo ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73).
[21] Podle stěžovatele je namítaný rozsudek nepřezkoumatelný z důvodu, že se krajský soud
nevypořádal s žalobními tvrzeními ohledně ocenitelného prvku novosti a odstraňování technické
nejistoty u projektů stěžovatele. S touto námitkou se však Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Krajský soud se s těmito námitkami zevrubně vypořádal na stranách 10 – 13 napadeného
rozsudku. Uvedl, že ocenitelný prvek novosti představuje zlepšení výrobku či stroje významně
přesahující úroveň běžného vylepšování dílčích vlastností výrobku. Výrobek tedy musí získat
nové vlastnosti, vykonávat další podstatné činnosti dříve nemožné. Dále je z napadeného
rozsudku seznatelné, že technická nejistota u předmětných projektů nebyla dána,
neboť stěžovatel byl schopen garantovat vyrobitelnost a ve všech případech poptávanou formu
či nástroj vyrobil. Bez ohledu na správnost či nesprávnost závěrů krajského soudu
nelze s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.
Krajský soud se zabýval všemi žalobními námitkami, ke všem uvedl svá právní hodnocení
včetně odkazu na aplikované právní předpisy a vycházel ze skutečností obsažených ve správním
spisu. Je přitom zřejmé, proč nepovažoval žalobní námitky za důvodné.
[22] Stěžejní kasační námitku představuje otázka, zda na projekty označené stěžovatelem
za projekty výzkumu a vývoje lze aplikovat ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů
a zda tedy byl stěžovatel oprávněn náklady na tyto projekty odečíst od základu daně.
[23] Zákon o daních z příjmů v první větě výše citovaného ustanovení stanoví, že [o]d základu
daně lze odečíst 100 % výdajů (nákladů), které poplatník vynaložil v daném zdaňovacím období nebo období,
za které se podává daňové přiznání, při realizaci projektů výzkumu a vývoje, které mají podobu experimentálních
či teoretických prací, projekčních či konstrukčních prací, výpočtů, návrhů technologií, výroby funkčního vzorku
či prototypu produktu nebo jeho části a na certifikaci výsledků dosažených prostřednictvím projektů výzkumu
a vývoje. Pro splnění podmínek na uplatnění odpočtu nákladů při realizaci projektů výzkumu
a vývoje od základu daně je dle citovaného ustanovení zapotřebí kumulativní splnění
dvou podmínek. Za prvé se musí jednat o projekty výzkumu a vývoje; za druhé tyto projekty
musí mít podobu experimentálních či teoretických prací, projekčních či konstrukčních prací,
výpočtů, návrhů technologií, výroby funkčního vzorku či prototypu produktu nebo jeho části
a na certifikaci výsledků dosažených prostřednictvím projektů výzkumu a vývoje.
[24] Definici výzkumu a vývoje zákon o daních z příjmů neobsahuje. V souladu s právním
názorem krajského soudu a se zásadou jednotnosti právního řádu je zapotřebí hledat takovou
definici jinde (tento postup obecně aproboval Nejvyšší správní soud např. v rozsudcích ze dne
6. 8. 2013, čj. 8 As 63/2012 – 37, a ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 Afs 13/2011 – 81). Vymezení pojmu
výzkumu a vývoje je obsaženo pouze v ustanovení §2 odst. 1 zákona o podpoře výzkumu.
Toto ustanovení popisuje výzkum jako systematickou tvůrčí práci rozšiřující poznání,
včetně poznání člověka, kultury nebo společnosti, metodami umožňujícími potvrzení,
doplnění či vyvrácení získaných poznatků, prováděnou jako základní výzkum,
kterým jsou experimentální nebo teoretické práce prováděné s cílem získat znalosti o základech
či podstatě pozorovaných jevů, vysvětlení jejich příčin a možných dopadů při využití získaných
poznatků; aplikovaným výzkumem jsou experimentální nebo teoretické práce prováděné s cílem
získání nových poznatků zaměřených na budoucí využití v praxi; ta část aplikovaného výzkumu,
jehož výsledky se prostřednictvím vývoje využívají v nových výrobcích, technologiích a službách,
které jsou určeny k podnikání podle zvláštního právního předpisu, se označuje jako průmyslový
výzkum. Vývoj dle citované právní úpravy představuje systematické tvůrčí využití poznatků
výzkumu nebo jiných námětů k produkci nových nebo zlepšených materiálů, výrobků
nebo zařízení anebo k zavedení nových či zlepšených technologií, systémů a služeb,
včetně pořízení a ověření prototypů, poloprovozních nebo předváděcích zařízení.
[25] Ministerstvo financí vydalo k provedení ustanovení §34 odst. 4 a 5 zákona o daních
z příjmů pokyn D-288, který slouží k zajištění jednotného postupu při uplatňování předmětného
ustanovení tím, že správcům daně poskytuje návod na posuzování uplatněných odpočtů nákladů
od základu daně za projekty výzkumu a vývoje. Pokyn D-288 mimo jiné stanoví podobu projektů
výzkumu a vývoje, definici výzkumu a vývoje pro účely zákona o daních z příjmů, činnosti,
které lze zahrnout mezi činnosti výzkumu a vývoje pro účely odpočtu od základu daně z příjmů
a které nikoli, a další podrobnosti. Jak však správně poznamenal krajský soud, v tomto případě
se jedná o interní normativní instrukci, která pro správce daně představuje pokyn nadřízeného
orgánu vůči orgánu služebně podřízenému. Nejedná se tedy o obecně závazný právní předpis,
kterým by krajský soud při svém rozhodování byl vázán. Závazný je primárně pro správce daně,
který je povinen se jím řídit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2012,
čj. 2 Afs 55/2012 – 24). Pokyn D-288 tak lze na posouzení věci použít jako výkladové vodítko
v mezích, v nichž je souladný se zněním zákona o daních z příjmů (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 10. 2006, čj. 8 Afs 3/2005 – 59).
[26] Jádro sporu tkví v tom, zda správcem daně zpochybněné projekty stěžovatele
lze zahrnout pod pojmy výzkumu a vývoje dle ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
Stěžovatel sám tyto projekty považuje za vývojovou činnost, kterou podřazuje pod bod 3. písm.
e) pokynu D-288, neboť se dle jeho názoru jedná o projekční a konstrukční práce, výpočty
a návrhy technologií sloužících k vývoji nebo inovaci výrobků nebo výrobních procesů.
Vývoj podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o podpoře výzkumu představuje systematické tvůrčí
využití poznatků výzkumu nebo jiných námětů k produkci nových nebo zlepšených materiálů,
výrobků nebo zařízení anebo k zavedení nových či zlepšených technologií, systémů a služeb,
včetně pořízení a ověření prototypů, poloprovozních nebo předváděcích zařízení.
[27] Podle posledního odstavce bodu 2. pokynu D-288 je základním kritériem pro odlišení
výzkumu a vývoje od ostatních příbuzných činností přítomnost ocenitelného prvku novosti
a vyjasnění výzkumné nebo technické nejistoty. Pojmy ocenitelný prvek novosti
a vyjasnění technické nejistoty nejsou právním řádem nikterak blíže specifikovány.
Jedná se o neurčité právní pojmy. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011 – 154, konstatoval, že „neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti,
které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních
okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily,
zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoliv.“ Posouzení toho, jestli se na určitý
konkrétní případ vztahuje neurčitý právní pojem, je výsledkem uvážení správního orgánu
zaměřujícího se na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Interpretace neurčitého
právního pojmu se tak může ad hoc měnit. Výklad neurčitého právního pojmu včetně
jeho aplikace na skutkový stav zjištěný správním orgánem je pak v souladu s ustanovením §75
s. ř. s. plně přezkoumatelný.
[28] Krajský soud se ztotožnil se správními orgány, které ve vztahu k projektům stěžovatele
interpretovaly pojem ocenitelného prvku novosti tak, že musí jít o takové zlepšení formy
či nástroje, v jehož rámci tyto získají nové podstatné vlastnosti, jsou schopny vykonávat další
podstatné činnosti, které dříve vykonávat nemohly. V tomto smyslu ocenitelný prvek novosti
podle správce daně u předmětných projektů absentoval, neboť stěžovatel formy a nástroje
vyráběl podle již známých technologií a zavedených postupů na základě specifikace zákazníka
a u výrobků nedošlo k podstatnému vylepšení nebo změně vlastností. Krajský soud souhlasil
též se závěrem správce daně, dle něhož technická nejistota nebyla u projektů stěžovatele dána,
neboť byl zákazníkům schopen garantovat výrobu poptávané formy či nástroje a tyto navíc
ve 100 % případů vyrobil. Projekty stěžovatele podle krajského soudu, stejně jako podle správce
daně, vykazovaly znaky předvýrobní přípravy či inovačního charakteru ve smyslu bodu 4. písm. j)
pokynu D-288.
[29] Nejprve je třeba podotknout, že finální zhodnocení, zda projekty stěžovatele
lze považovat za projekty výzkumu a vývoje ve smyslu §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů,
náleží správním orgánům. Jedná se o otázku právní. Povinností správních orgánů však v takovém
případě bylo náležitě zjistit veškeré skutkové okolnosti a náležitě posoudit veškeré aspekty
zpochybněných projektů stěžovatele. Stěžovatel od počátku nesouhlasil s právním hodnocením
předmětných projektů. Jak vyplývá ze správního spisu, v daňovém řízení předložil značné
množství důkazů, jimiž zpochybňoval výše uvedené závěry správce daně. Jednalo se o listiny
s technickými daty (tabulky, výkresy, dokumentace), vyjádření odborných osob.
Stěžovatel též navrhoval výslech několika svědků i provedení znaleckých posudků. Snažil se jimi
prokázat, že formy a nástroje zadané jeho zákazníky skutečně vyvíjel a nikoli pouze vyráběl
na základě jejich specifikací a požadavků. U každého konkrétního projektu stěžovatel v daňovém
řízení předložil tvrzení, v čem spočívá vyjasnění technické nejistoty, i na to, co u každého
projektu představuje ocenitelný prvek novosti ve smyslu bodu 2. pokynu D-288,
ke každému tvrzení předložil důkazy. Jednalo se převážně o technická data, o technický popis
jednotlivých aspektů projektů, včetně výkresů. Stěžovatel poukazoval i na modifikace,
které musely být u jednotlivých projektů provedeny, aby bylo možné formu či nástroj vůbec
vyrobit.
[30] Správní orgány však tyto důkazy nehodnotily, označily jejich hodnocení za nadbytečné.
Žalovaný i krajský soud považovaly v tomto směru za zásadní skutečnost, že stěžovatel všechny
projekty zdárně dokončil, z toho dovodili, že v činnosti stěžovatele nebyla dána technická
nejistota. Za další rozhodující důvod pro neprovedení předložených důkazů a pro závěr
o absenci ocenitelného prvku novosti považovali žalovaný i krajský soud to, že projekty byly
realizovány za použití stávajících technologií. Nejvyšší správní soud považuje uvedené aspekty
předmětných projektů pro konečné právní zhodnocení projektů stěžovatele nesporně za důležité.
Na rozdíl od žalovaného a krajského soudu však souhlasí se stěžovatelem v tom,
že k jejich hodnocení jsou nutné odborné znalosti přesahující možnosti posouzení krajským
soudem i správcem daně.
[31] Řádné hodnocení projektů stěžovatele ve smyslu jejich podřazení pod ustanovení §34
odst. 4 zákona o daních z příjmů nelze provést bez odborného hodnocení stěžovatelem
předkládanými a namítanými technickými hledisky předmětných projektů. Pouze skutečnost,
že stěžovatel dokázal ve všech případech požadované zakázky vyrobit, nevylučuje,
že stěžovatel v rámci jejich realizace musel vyjasňovat technickou nejistotu. Tvrzení stěžovatele,
že od počátku nemuselo být řešení těchto projektů zcela zřejmé a vyžadovalo ze strany
stěžovatele mimo jiného inovaci výrobních postupů či několikeré modifikace projektů,
nelze bez odborného posouzení jím předkládaných údajů vyvrátit. Stejně tak je nutno v obecné
rovině přisvědčit tvrzení, že ocenitelný prvek novosti může být přítomen i v případě použití
známých a již dříve používaných technologií, jak ostatně stěžovatel poměrně zdařile ilustroval
na příkladu zrcadla pro Herschelův kosmický dalekohled. Správní orgány a krajský soud
však svoji argumentaci založili na závěru, že odborné prověření technických údajů o jednotlivých
projektech nebylo nutné, s čímž se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[32] Nejvyšší správní soud tímto nikterak nepředjímá, zda projekty stěžovatele skutečně lze
či nelze vyhodnotit jako projekty výzkumu a vývoje dle ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních
z příjmů ve spojení s ustanovení §2 odst. 1 zákona o podpoře výzkumu. K řádnému právnímu
posouzení v projednávané věci však bylo nutno přihlédnout ke všem (i technickým) aspektům
namítaných projektů. Stěžovatel od počátku považuje tyto projekty za ty, při nichž dochází
k vývoji nových, dosud nevyráběných forem a nástrojů. Dále uvedl, že při jejich realizaci dochází
k projekčním a konstrukčním pracím, složitým výpočtům a návrhům technologií sloužících
k vývoji nebo inovaci finálních výrobků nebo výrobních procesů jeho zákazníků. Tyto své závěry
opíral o nezanedbatelné množství důkazních prostředků technického charakteru, které správní
orgány nemohly s ohledem na výše uvedené odmítnout pouze s odkazem na své již dříve učiněné
závěry ohledně obchodního modelu stěžovatele (garance vyrobitelnosti formy či nástroje),
úspěšnosti předmětných projektů a použitých známých technologií. Naopak správní orgány měly
podrobit přezkumu, zda namítané skutečnosti a navržené důkazy tyto jejich závěry
nezpochybňují.
[33] Správní orgány se tedy měly technickými aspekty projektů stěžovatele, což však vyžaduje
technické znalosti. Není sporu o tom, že úřední osoby v projednávaném případě technickými
znalostmi nedisponovaly. Správní orgány toto nezpochybnily, ale dovodily, že technické znalosti,
ani odbornost úředních osob, nejsou pro posouzení věci nezbytné. Zákon č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění účinném pro právě projednávanou věc (dále jen „daňový řád“) tyto situace
upravuje ve ustanovení §95 odst. 1 písm. a), podle kterého závisí-li rozhodnutí na posouzení
otázek, k nimž je třeba odborných znalostí, které správce daně nemá, může správce daně
ustanovit znalce k prokázání skutečností pro správné zjištění a stanovení daně.
Odborná literatura k tomuto ustanovení uvádí, že zákon sice používá pojem „může“,
nicméně jsou-li splněny zde uvedené podmínky, k ustanovení znalce dojít zřejmě musí
(srov. Baxa, J.; Dráb O.; Kaniová, K.; Lavický, P.; Shillerová, A.; Šimek, K; Žišková, M. Daňový
řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 543). Znalecký posudek
by v projednávané věci umožnil správním orgánům komplexně zjistit a posoudit veškeré
skutkové okolnosti spočívající v charakteru projektů stěžovatele, včetně jejich technické stránky
(přítomnost technické nejistoty a ocenitelného prvku novosti). Pouze na základě všech
těchto skutečností ve spojení s již použitými a správcem daně zjištěnými skutečnostmi lze dospět
ke správnému závěru o tom, zda stěžovatel oprávněně uplatnil odpočet nákladů na projekty
výzkumu a vývoje od základu daně dle ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
Bez dostatečného porozumění technických aspektů projektů stěžovatele totiž správní orgány
nemohly spolehlivě vyvrátit závěr stěžovatele o tom, že jeho projekty splňovaly podmínky
výzkumu a vývoje.
[34] Je zřejmé, že správce daně je při posuzování splnění podmínek ustanovení §34 odst. 4
zákona o daních z příjmů ve velmi obtížné situaci. Toho si bylo ostatně vědomo i Ministerstvo
financí, které k provedení tohoto ustanovení vydalo samostatný metodický pokyn.
Nejvyšší správní soud výše vysloveným závěrem nepředjímá, že ve všech sporech týkajících
se posouzení projektů výzkumu a vývoje je bez výjimky nezbytné provést znalecké posouzení.
Předkládá-li však daňový subjekt tvrzení, která nelze bez odborného posouzení označit
za zcela irelevantní, není možno jejich hodnocení odmítat. Nejvyšší správní soud si je vědom
náročnosti takového postupu pro správce daně, nicméně tato potřeba je dána záměrem
zákonodárce podpořit daňovým zvýhodněním výzkum a vývoj. Pokud je tato možnost daňovým
subjektům zákonem o daních z příjmu nabídnuta, nelze ji v praxi neumožnit z důvodu,
že posouzení splnění podmínek je složité a nákladné.
[35] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatele důvodnou.
Správní orgány v projednávané věci pochybily, pokud se odmítly zabývat stěžovatelem
předkládanými a navrhovanými důkazy zpochybňujícími jejich závěr ohledně absence
ocenitelného prvku novosti a technické nejistoty u jednotlivých zpochybněných projektů
stěžovatele. Pro jejich náležité zhodnocení bylo nutno vyhodnotit mimo již zjištěných skutečností
i technické údaje, k jejichž řádnému prokázání a posouzení bylo v posuzovaném případě
nezbytné ustanovení znalce dle §95 odst. 1 písm. a) daňového řádu. V tomto směru pochybil
i krajský soud, pokud závěry žalovaného plně převzal, případně se sám vyjadřoval k ryze
technickým otázkám, a rozhodnutí žalovaného pro tuto vadu nezrušil.
[36] Posouzení ostatních kasačních námitek je závislé na finálním řešení otázky,
zda předmětné projekty stěžovatele lze charakterizovat jako projekty výzkumu a vývoje
a zda by stěžovatel ve smyslu výše uvedeného oprávněn uplatnit odpočet nákladů
na ně od základu daně. Nejvyšší správní soud se proto zbývajícími námitkami nemohl zabývat,
neboť závisí na posouzení, které zatím v řízení nebylo učiněno (srov. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006 – 74).
VI. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že krajský soud zatížil
svůj rozsudek vadou spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, pro kterou Nejvyšší
správní soud v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., větou první před středníkem,
napadený rozsudek zrušil. Současně zdejší soud ze stejných důvodů shledal, že již v řízení
před krajským soudem byly splněny podmínky dle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
a zrušil proto rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2012,
čj. 7860/12-1200-605353, a ze dne 21. 12. 2012, čj. 7859/12-1200-605353, a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[38] V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
je povinen v souladu s ním provést náležité zjištění skutkového stavu, zabývat se všemi hledisky
předmětných projektů stěžovatele včetně těch technických, a důkazními návrhy stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že projekty stěžovatele je třeba hodnotit i z technického hlediska,
přičemž správce daně nedisponuje nezbytnou odborností, bude na místě ustanovit znalce
k prokázání skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně dle ustanovení §95
odst. 1 daňového řádu.
[39] V případě, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008 – 98).
[40] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového
úspěchu ve věci. Ten přísluší žalobci, neboť obě napadená rozhodnutí správního orgánu druhého
stupně byla Nejvyšším správním soudem zrušena. Žalovaný ve věci celkový úspěch neměl,
náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu zdejší
soud dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení
proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou 8 000 Kč za soudní poplatky
(3 000 Kč za žalobu a 5 000 Kč za kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu).
Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 32 912 Kč.
[41] Zástupce žalobce před krajským soudem v řízení o žalobě učinil celkem tři úkony
právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“)], a dvě písemná podání ve věci
samé (1 x žaloba + 1x replika k vyjádření žalovaného) ve smyslu §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce celkem pět podání,
která lze považovat za úkony právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Jedná
se o kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 22. 1. 2014, čj. 52 Af 30/2013 – 105,
dvě repliky k vyjádření žalovaného (ze dne 28. 5. 2014 a ze dne 23. 3. 2015), podání ze dne
3. 11. 2014 obsahující věcnou argumentaci s odkazem na článek z Hospodářských novin ze dne
30. 10. 2014 týkající se odpočitatelných položek od základu daně dle §34 odst. 4 zákona o daních
z příjmů, a podání ze dne 21. 5. 2015 přinášející nové skutečnosti a argumenty k posouzení
otázky uplatnění odpočtu nákladů na náhrady mezd zaměstnanců za dovolenou od základu daně.
Nejvyšší správní soud neuznal za úkony právní služby podání zástupce žalobce ze dne 2. 7. 2014,
ze dne 23. 12. 2014, ze dne 21. 1. 2015 a ze dne 10. 2. 2015, neboť tato podání se po obsahové
stránce argumentačně překrývají s námitkami uplatněnými již v kasační stížnosti a do řízení věcně
nic nového nepřinesla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2012,
čj. 2 Afs 38/2012 – 25). Celkově tedy zástupce žalobce učinil osm úkonů právní služby.
Za každé z nich mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o částku 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Částka za jeden úkon právní služby tak činí 3 400 Kč,
za osm úkonů náleží zástupci žalobce náhrada ve výši 27 200 Kč. Zástupce žalobce je plátcem
daně z přidané hodnoty, celková částka náhrady se proto zvyšuje o 21% sazby daně z přidané
hodnoty, odpovídající částce 5 712 Kč, na částku 32 912 Kč.
[42] Celková výše náhrady nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem včetně zaplacených soudních poplatků tedy činí 40 912 Kč. Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského,
advokáta se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu