ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4644.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4644/2018-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně COMMERZBANK Aktiengesellschaft , se sí dlem Kaiserstraβe 16, Frankfurt nad Mohanem, Spolkov á republika Německo, jednající prostřednictvím svého odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft , pobočka Praha , se sídlem Jugoslávská 934/1, 120 00 Praha 2, identifikační číslo osoby 47610921, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované 1) Monetica, a.s. , se sídlem Revoluční 724/7, 110 00 Praha 1, identifikační číslo osoby 01454773, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, a žalované 2) Ruvel Euro SE , se sídlem Korunní 2569/108, 101 00 Praha 10, identifikační číslo osoby 03582507, zastoupené Mgr. Jakubem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, o neúčinnost prodeje části závodu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 22/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, č. j. 1 Cmo 125/2017-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Petra Kuhna, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 42 Cm 22/2015-108, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 42 Cm 22/2015-126, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že převod části závodu žalované 1) na žalovanou 2) na základě smlouvy o převodu části závodu ze dne 9. 9. 2015, je vůči ní neúčinný (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti prodeje části závodu na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) dne 9. 9. 2015. Žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30. 6. 2015 měla vůči žalované 1) pohledávku na doplnění zástavy v případě jejího zhoršení. Dobytnost uvedené pohledávky se v důsledku převodu části závodu žalované 1) na žalovanou 2) zhoršila.
Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně jako nedůvodný, neboť v řízení nebyla prokázána existence pohledávky žalobkyně za žalovanou 1) v době podání odpůrčí žaloby. Navíc nebylo podle soudu prvního stupně ani prokázáno, že by v důsledku prodeje části podniku žalované č. 1 došlo ke zhoršení zástavy, představované hromadnou akcií společnosti ROSSY service a.s.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek potvrdil soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Po právní stránce odvolací soud předně uvedl, že existence pohledávky žalobkyně za žalovanou 1) nebyla ke dni 9. 9. 2015, kdy došlo k uzavření smlouvy o převodu části závodu žalované 1) na žalovanou 2), v řízení ani tvrzena ani prokázána. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda žalobkyni vznikla pohledávka za žalovanou 1) až v důsledku uzavření smlouvy o převodu části závodu. Konstatoval, že dojde-li v důsledku převodu části závodu ke zhoršení zástavy, lze bezpochyby uvažovat o právu žalobkyně na její doplnění, avšak pouze vůči zástavnímu dlužníkovi, kterým je v řešené věci žalovaná 2) jako nabyvatel zástavy. Ve vztahu k žalované 1), jejíž závod (jeho část) byl smlouvou ze dne 9. 9. 2015 převáděn, by v důsledku prodeje části závodu mohla žalobkyni vzniknout pouze pohledávka na náhradu škody, a to za předpokladu, že by při zpeněžení zástavy nebylo lze dosáhnout takový výtěžek, který bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva. V řízení však nelze považovat za prokázané, že by v příčinné souvislosti s prodejem závodu vůbec došlo ke snížení hodnoty zástavy. Z uvedených důvodů měl odvolací soud nárok žalobkyně za nedůvodný.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, a sice zda právo odporovat prodeji závodu má i věřitel, kterému jeho pohledávka vznikla až v přímém důsledku prodeje závodu, anebo zda právo odporovat prodeji závodu má pouze věřitel, jehož pohledávka existovala ještě před tím, než k prodeji závodu došlo. Podle žalobkyně je ustanovení §2181 o. z. nutno vztahovat i na případy, kdy v důsledku prodeje závodu dojde ke vzniku nové pohledávky věřitele, konkrétně nové pohledávky na doplnění zástavy podle §1353 o. z.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná 1) ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a uvedla, že dovolání žalobkyně by mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Podle žalované 1) je předpokladem nároku na určení neúčinnosti prodeje závodu podle §2181 o. z. existence pohledávky žalobce za žalovaným již v době převodu závodu. Má-li totiž převodem závodu dojít ke zhoršení její dobytnosti, musí logicky existovat již v době převodu závodu. Tvrdila-li sama žalobkyně, že její pohledávka vznikla v důsledku prodeje části závodu žalované 1), pak se nemohlo jednat o pohledávku, která by přešla spolu s převáděným závodem. V takovém případě se neúčinnosti prodeje závodu nelze domáhat. Zároveň žalovaná 1) doplnila, že případný úspěch žaloby by vedl k absurdní situaci, kdy vyslovením neúčinnosti převodu části závodu by žalobkyní tvrzená pohledávka (jejíž dobytnost se měla převodem závodu zhoršit) zanikla.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání pouze uvedla, že se ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně je nutno vzít v úvahu, že odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil nejen na závěru, který žalobkyně napadá podaným dovoláním – že žalobkyně netvrdila ani neprokázala existenci pohledávky vůči žalované 1) v době uzavření smlouvy o prodeji části závodu –, nýbrž i na tom, že žalobkyni nevznikla za žalovanou 1) žádná pohledávka ani v důsledku uzavření smlouvy o prodeji části závodu. Rovněž z tohoto důvodu neměl odvolací soud žalobkyní uplatněný návrh za důvodný, když uzavřel, že pohledávka na doplnění zástavy mohla prodejem části závodu žalobkyni vzniknout nikoliv za žalovanou 1), nýbrž pouze za žalovanou 2) jako nabyvatelkou zástavy, a dále, že žalobkyni v důsledku prodeje části závodu nevznikla vůči žalované 1) ani pohledávka na náhradu škody, když v řízení nebylo prokázáno, že by prodejem části závodu vůbec došlo ke snížení hodnoty zástavy. Tyto posléze uvedené závěry odvolacího soudu, na kterých napadené rozhodnutí rovněž spočívá, však žalobkyně podaným dovoláním vůbec nezpochybňuje.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyššímu soud tak nezbylo než dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výroky II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu