ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.566.2020.3
sp. zn. 23 Cdo 566/2020-198
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph. D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph. D., ve věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalovanému J. D. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, o zaplacení částky 336 681 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 59/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2019, č. j. 47 Co 106/2019-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2019, č. j. 47 Co 106/2019-174, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2019, č. j. 20 C 59/2017-135, se v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nárocích na zaplacení částek 100 000 Kč s příslušenstvím a 79 002 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujících výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhá vrácení zálohy na provedení díla ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, dále náhrady nákladů na odstranění vad díla ve výši 79 002 Kč s příslušenstvím, a konečně náhrady škody za znehodnocené a nevrácené věci určené k provedení díla ve výši 157 679 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdí, že s žalovaným uzavřel smlouvu o dílo na rekonstrukci bytu, která měla proběhnout od 18. 10. 2013 do 25. 11. 2013, avšak žalovaný jako zhotovitel v uvedeném termínu dílo neprovedl, resp. provedl pouze částečně, přičemž toto částečné plnění bylo současně vadné. Žalobce žalovaného na nedostatky plnění smlouvy o dílo průběžně upozorňoval a vyzýval k jejich nápravě, žalovaný však nápravu nezjednal, a proto žalobce dne 27. 2. 2014 od smlouvy pro její podstatné porušení odstoupil.
2. Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 20 C 59/2017-135, žalobu na zaplacení částky 336 681 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 113 643,20 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla dne 18. 10. 2013 uzavřena smlouva o dílo na celkovou rekonstrukci bytu, která měla probíhat od 18. 10. 2013 do 25. 11. 2013. Dne 27. 2. 2014 žalobce z důvodu vadného plnění díla a prodlení žalovaného od této smlouvy odstoupil. Dílo bylo posléze dokončeno třetí stranou. V průběhu ledna roku 2014 probíhala mezi účastníky řízení komunikace ohledně realizace díla. Žalobce poukazoval na vady díla, přičemž termín předání díla byl posunut na 24. 1. 2014. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplynulo, že by v rámci vzájemné komunikace žalobce poskytl žalovanému dodatečnou lhůtu k odstranění vad díla ani že by žalovaného upozornil, že v případě neodstranění vad díla má v úmyslu od smlouvy odstoupit.
4. Na základě výše uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě prodlení žalovaného nepředstavovalo podstatné porušení smlouvy. Přihlédl přitom k tomu, že předmět díla byl neobvykle komplikovaný a až v průběhu realizace díla byla ze strany žalobce upřesňována specifikace předmětu díla a že žalobce zároveň prodlení žalovaného sám přecházel a následně posunul termín dokončení díla na 24. 1. 2014. Žalobce tedy podle soudu prvního stupně mohl odstoupit od smlouvy pouze pro nepodstatné porušení smlouvy za podmínek uvedených v §346 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Žalobce však dle soudu prvního stupně tyto podmínky nenaplnil, když žalovanému neposkytl dodatečnou přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy, a proto odstoupení žalobce od smlouvy pro prodlení žalovaného nemůže být platné. Podle soudu prvního stupně žalobce od smlouvy platně neodstoupil ani pro jím vytýkané vady díla, když ani v tomto případě nepostupoval v souladu s §550 obch. zák. a neposkytl žalovanému dodatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad díla. Vzhledem k tomu, že žalobce od smlouvy o dílo dne 27. 2. 2014 platně neodstoupil, závazek z této smlouvy mezi ním a žalovaným nadále trval, avšak posléze zanikl pro následnou nemožnost plnění tím, že žalobce nechal dílo dokončit třetí osobou. Z tohoto důvodu nebyl s ohledem na §376 obch. zák. dle soudu prvního stupně dán ani nárok žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech na odstranění vad díla a nárok na náhradu škody za nevrácené věci určené k provedení díla, neboť škoda vznikla v důsledku toho, že žalobce žalovanému neposkytl potřebnou součinnost při provádění díla. Současně podle soudu prvního stupně se žalobce uvedených nároků mohl s ohledem na §440 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ust. §564 obch. zák. domáhat pouze z titulu odpovědnosti za vady. Co se týče nároku na náhradu za znehodnocené a nevrácené věci určené k provedení díla, soud prvního stupně ještě doplnil, že žalobce nadto nebyl k jeho vymáhání ani aktivně věcně legitimován, neboť tyto věci byly ve vlastnictví jiné osoby.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladu odvolacího řízení částku 12 052 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce se pak ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, které považoval za přiléhavé a dostatečně odůvodněné a beze zbytku odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005, a rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1267/2017, dospěl-li k závěru, že k platnosti odstoupení od smlouvy pro její nepodstatné porušení je bezpodmínečně nutné poskytnout straně, která porušila povinnost ze smlouvy, dodatečnou přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Odvolací soud podle žalobce měl naopak vycházet z §350 odst. 1 obch. zák., podle kterého účinky odstoupení od smlouvy i v takovém případě nastanou, a to po marném uplynutí přiměřené lhůty, která měla být ke zjednání nápravy poskytnuta. Žalobce následně dovolacímu soudu předkládá k vyřešení dosud neřešenou otázku, zda ust. §350 odst. 1 obch. zák. je možné přiměřeně aplikovat i na odstoupení od smlouvy o dílo podle §550 obch. zák.
8. Jako dosud neřešenou otázku předkládá žalobce dovolacímu soudu rovněž otázku, zda objednatel, který si nárokuje náhradu škody na nevrácených věcech určených pro zhotovení díla podle §540 odst. 3 obch. zák., je povinen prokazovat vlastnické právo k těmto věcem. V tomto směru žalobce namítá, že se jedná o plnění ze smlouvy o dílo, a objednatel je tudíž jedinou osobou, které je žalovaný povinen věci podle 540 odst. 3 obch. zák. vrátit bez ohledu na jejich skutečné vlastnictví. Vzhledem k tomu je rovněž aktivně věcně legitimován náhrady škody na těchto věcech. Na závěr žalobce podotýká, že závěr, že dílo bylo dokončeno třetí osobou, nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu a je nepravdivý, neboť žalobce na díle sice učinil některá opatření, avšak dílo třetí osobou dokončeno nebylo.
9. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že dovolání by mělo být odmítnuto, neboť žalobce nevymezil řádným způsobem předpoklady přípustnosti dovolání, když v něm nekonkretizuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu dopadající na smlouvu o dílo. Jinak by dovolání mělo být zamítnuto, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl ke správným právním závěrům.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) , dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka žalobce, že dílo nebylo dokončeno třetí osobou, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o námitku vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
15. Námitka žalobce, zda objednatel je aktivně věcně legitimován žádat náhradu škody ve výši 157 679 Kč s příslušenstvím za zhotovitelem nevrácené věci určené k provedení díla bez ohledu na jejich skutečné vlastnictví, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se ohledně této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že žalobce není aktivně věcně legitimován k náhradě škody, která nevznikla v jeho majetkové sféře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001). V rozsahu uvedeného nároku na náhradu škody ve výši 157 679 Kč s příslušenstvím proto Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
16. Ve zbývajícím rozsahu je však dovolání přípustné pro řešení otázky, zda k platnosti odstoupení od smlouvy pro její nepodstatné porušení podle §346 odst. 1 obch. zák. je nutné straně, která smlouvu porušila, poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
17. V uvedeném rozsahu je dovolání dále přípustné pro řešení otázky, zda s ohledem na §350 obch. zák. může objednatel platně odstoupit od smlouvy o dílo dle §550 obch. zák., aniž poskytne zhotoviteli dodatečnou přiměřenou lhůtu pro odstranění vad díla, neboť uvedená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §346 odst. 1 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta.
20. Podle §350 odst. obch. zák je-li dodatečná lhůta poskytnutá k plnění nepřiměřená a oprávněná strana odstoupí od smlouvy po jejím uplynutí, nebo oprávněná strana odstoupí od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty pro plnění, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinností.
21. Již dříve ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě, pokud oprávněná strana odstoupí od smlouvy podle §346 odst. 1 obch. zák. bez poskytnutí dodatečné lhůty k plnění, tak účinky odstoupení vzhledem k §350 odst. 1 obch. zák. nastanou po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2089/2008, uveřejněný pod číslem 39/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. V nyní projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že odstoupení žalobce pro prodlení žalovaného není platné, aniž ovšem zkoumal, zda poté co žalobce od smlouvy odstoupil, měl žalovaný možnost, aby v přiměřené dodatečné lhůtě dílo dokončil. Vzhledem k tomu je posouzení odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné.
23. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda ust. §350 obch. zák. lze aplikovat i v případě odstoupení od smlouvy o dílo podle §550 obch. zák. Rovněž ohledně této otázky je dovolání důvodné.
24. Podle §550 obch. zák. je objednatel oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučiní ani v přiměřené lhůtě mu k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy (§345 odst. 2), je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy.
25. V rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, Nejvyšší soud uvedl, že předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty objektivně teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení (jsou tudíž v oblasti mimo rozsah pojmu). Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněný pod číslem 80/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06, uveřejněný pod číslem 41/2007 téže Sbírky a nález ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod číslem 221/2007 tamtéž, z judikatury Nejvyššího soudu rozsudky ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2670/2012, ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, a v právní doktríně např. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 228).
26. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1267/2017, dospěl vzhledem k obdobnosti skutkových podstat k možné analogické aplikaci §350 odst. 1 obch. zák. na odstoupení od kupní smlouvy pro vady plnění. Konkrétně argumentoval, že „[s]kutkové podstaty odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení a odstoupení od smlouvy z důvodu vadného plnění jsou podobné a podobnost obou právních úprav proto vyvolává přenesení výslovného řešení §350 odst. 1 obch. zák. na posuzovaný případ, neboť tam, kde je stejný smysl a účel, tam by měla být i stejná úprava, i když v posuzovaném případě není explicitně řešena. Je namístě poukázat i na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že prvním předpokladem použití analogie je existence mezery v právu a dalším předpokladem použití analogie je existence právní normy upravující obdobnou skutkovou podstatu [v teorii srov. Pulkrábek, Z. K problému otevřenosti (psaného) práva a možnostem jeho dotváření. Právník, 2000, č. 11, s. 1034].“
27. Rovněž v nyní rozhodovaném případě lze mít za to, že skutkové podstaty odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení a odstoupení od smlouvy z důvodu vadného plnění podle §550 obch. zák. sledují obdobný smysl a účel. Jejich úprava by proto by měla být stejná. Opačný závěr by naopak zakládal hodnotový rozpor v právním řádu, který nelze považovat za žádoucí. Vzniklou mezeru v právu je tak nutno dotvořit prostřednictvím judikatury. Nejvyšší soud proto uzavírá, že i v tomto případě jsou splněny podmínky pro analogickou aplikaci §350 odst. 1 obch. zák. na odstoupení od smlouvy podle §550 obch. zák.
28. S ohledem na to se uplatní výše uvedený závěr, podle něhož měl odvolací soud i pro případ odstoupení od smlouvy z důvodu vad díla podle §550 obch. zák. zkoumat, zda byla žalovanému dána možnost, aby v přiměřené dodatečné lhůtě odstranil žalobcem vytýkané vady díla. Jelikož se odvolací soud touto skutečností nezabýval, je jeho posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
29. Z výše uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto nárocích na zaplacení částek 100 000 Kč s příslušenstvím a 79 002 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují taktéž na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu také tento rozsudek, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
30. Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu